Drazí v Chomutově! V rámci cyklu Spílání Brnu./ Jiří Bulis, Dlabola Lucie Bulisová, Iva Klestilová, Arnošt Goldflam

Anotace

„Koupil jsem včera ve starožitnictví lustr – měděný, trojramenný, s baňkama, je hezký, ale svítí trochu jinak, než bych si přál – spíš vzhůru a navíc má takový studený světlo.“ Chomutovský rodák a brněnský občan, radioamatér, specialista na letadla, lustry a kotle, hudební skladatel, písničkář dlouhé klátivé postavy, anděl radosti, Jiří Bulis. Maminka. Tatínek. Básník Zdeněk Šlajs. Ženy. Stesk. Specifi cký Bulisův humor. Přátelé. Poezie. Písně. Dopisy. Do Bulisova světa hudebního i soukromého se na základě jeho korespondence a písní ponoříme nikoliv prostřednictvím nostalgického vzpomínání na předčasně zesnulého autora hudby k legendárním provázkovským a hadivadláckým inscenacím šedesátých a sedmdesátých let či k inscenacím Ivo Krobota v Činoherním klubu nebo Jakubiskových či Chytilové filmů. Už nedávno vydané „refresh“ CD Bulisových písní, na němž se podílela řada současných kapel, dokázalo, že Bulisovy písně „zůstanou v srdci“ i mladé generace. Nahlídneme zkrátka na Bulisovu tvorbu a osud očima generace potomků, kterým v dětství učaroval Goldflamův Proklatec aneb Soireé s písněmi J. Bulise ve zmizelé kavárně Kolbaba… „Dost značná nedorozumění vyplývají z rozdílného přístupu k humoru. K humoru, který je nerozlučným kamarádem smutku. Kdo nechápe můj humor, nemůže pochopit ani můj stesk a já bych si tak přál, aby tomu tak bylo!“ JB

 Premiéra: 9. června 2017 v divadle Reduta

Subjektivní kritika

 Život člověka

Jan Grulich

Brněnské Národní divadlo na své pobočné scéně Reduta uvedlo další díl cyklu Spílání Brnu, tentokrát věnovaný životu a tvorbě tragicky zahynuvšího skladatele Jiřího Bulise /1946-1993/. První, co se mi při představení vybavilo, byl mlhavý pocit tesknoty a existenciálního ladění slavné hry Arnošta Goldflama Bylo jich 5 a ½ ze začátku osmdesátých let v Hadivadle, na kterém se Jiří Bulis podstatnou měrou podílel a vtiskl mu základní hudební charakter. Další asociace, která se vybaví, je název Andrejevovy hry Život člověka. Život člověka sice na jedné straně obyčejného, ale na druhé straně tolik mimořádného a talentovaného. Dnešní představení pod titulem Drazí v Chomutově je scénická koláž režisérky Anny Petrželkové, na scéně Lucie Labajové, za dramaturgické spolupráce Lucie Němečkové. Na dramatizaci se kromě dcery skladatele Lucie Dlaboly Bulisové podíleli i Arnošt Goldflam a Iva Klestilová. Scéna, výseč relativně malého prostoru, je obklopena stěnami, které připomínají beton. Na ně je promítáno v jednu chvíli Brno a na závěr autentický záznam koncertu Jiřího Bulise. V závěru, při skladbě o Smrtipotovi se zvedne strop /aby dušička mohla vyletět?/. Vpředu scény je maketa Brna s malým vláčkem. Nezbytný mobiliář nábytku-židle. V prostoru je nezanedbatelný protagonista představení, klavír, kde naprosto kongeniální Zdeněk Král v červených dámských střevíčkách /původně symbolizující postavu jakéhosi ďábla, Mefista/ hraje a také někdy zpívá převážnou část Bulisových romancí, tzv. východních šansonů, jejichž tesknota a existenciální rozměr jsou nepřehlédnutelné. Král je také skvělý, pokud z role klavíristy vystoupí a vtělí se např. v číšníka. Hudební leitmotiv, který představení rámcuje, je motiv melodie Nekonečného valčíku. V inscenaci běží život autora hudby od narození až po smrt ztvárněný v sugestivních divadelních metaforách a neopakovatelných teskných Bulisových melodiích. Narození či zplození v době tragické smrti sousedky po válce, která jakoby skladateli uvolnila místo na světě. Šedivý a mlhami zahlcený Chomutov jeho dětství s houkajícími vlaky, kterého se hrdina nikdy emocionálně nezbavil, a který se objevuje i v dopisech příbuzným začínajících oslovením Drazí v Chomutově. Brno jako hlavní životní stanice, kde nejsou sice mlhy, ale které rovněž je zahlceno svou šedí, v němž autor hudby trvale zakotvil. Studiová divadla a groteskní záznam expresivní zkoušky, životní lásky, rozchody, denní obyčejné starosti. Postavy hlavního hrdiny jsou rozepsány do několika hlasů-postav. Hrají je Ján Sedál /aluze na staré dobré Hadivadlo z archaických dob/, Michal Bumbálek, Dušan Hřebíček, Martin Veselý, postavy vždy ve své typické hučce na hlavě, s nezbytnou aktovkou a s vadou řeči. Někdy se dokonce převtělí do této postavy i některá z ženských představitelek. Těmi jsou Barbora Milotová, Marta Zaoralová a Klára Vojtková. Vystupuje zde také malá holčička, alter ego dcery skladatele, která vypráví svůj sen o otci. Celé představení působí jako scénická báseň, s metaforami, ty jsou zcela transformovány do divadelní formy a jazyka, ne vždy lehce interpretovatelné v logické rovině, spíš jde o silný básnický pocit. Některé z nich, např. zavěšení židlí na stropě, stáhnutí vlasů jedné z hereček do svěráku. Vynikající je práce se světlem, které dává představení velmi sugestivní a subjektivní nádech. Smrt přiblížená písní Nestřílet holuba, nikoliv tedy polopatistickým ztvárněním automobilové tragedie, které umělec smrtelně podlehl. Náhle následuje tma a konec představení. Jakoby divadelně skvěle uchopené Nabokovovo vyjádření, že život je jasný záblesk mezi dvěma nekonečnými temnotami.
Představení celkově je možné chápat jako básnický existenciální traktát o lidském životě, znovu opakuji, obyčejném, ale i mimořádném, naplněném smyslem tvůrčí práce. Inscenace drží pohromadě, jak písničky, tak i text tvoří zcela homogenní celek, není cítit švy, hudba se stává plnohodnotnou ne ilustrativní součástí děje. Ta by mohla svádět k sentimentalitě, které se tvůrci brání jistou groteskností /postavy bab na Zelňáku, scény v divadle/, takže představa Bulisovy dcery, která vidí otce jako tesklivou postavu z grotesky, je splněna par excelence.  Myslím si, že Brněnští, po znamenitém zpracování osudů Zdeňka Rotrekla jako prvního dílu Spílání Brnu, měli i nyní šťastnou ruku.  Představení přes individuální osud člověka odpovědělo i více filosoficky na téma smyslu života.

 

   

 

 

Nachtkritik

Překotný života běh

 Jiřina Hofmanová

            Kolážovité inscenaci Drazí v Chomutově!, inspirované životem a dílem hudebníka Jiřího Bulise, se v rámci jevištního provedení dá vytknout málo co. Jeskyňovitá a tak trochu tísnivá scéna, nepřeberné množství originálních kostýmů, vyrovnané a kvalitní herecké i pěvecké výkony v různých žánrových polohách – všechno vypadá sladěně, humorně, mírně provokatérsky a vlastně se na tu pestrou směsici velmi hezky dívá. Nepochybuji o tom, že novinku divadla Reduta čeká nemalý divácký úspěch.

            Přesto si nemohu pomoci od pocitu, že celku něco notně schází. Začátek problémů tkví už zřejmě v samotném textu. Zvolené historky, vzpomínky a dopisy zajisté obstojně reprezentují osobité Bulisovo vnímání světa i vlastní existence, ale snad se až příliš rozpadají do drobných jednotlivostí. Pro inscenaci to neznamená jenom na jevišti proklamovanou rezignaci na dramatický oblouk, ale dle mého soudu rezignaci na celek a jeho dynamiku jako takové. Dílo se potací mezi různými tempy, mezi více či méně šťastnými režijními nápady bez větší gradace, kdy jediným možným východiskem zůstává zcela nekatarzní skon ústředního hrdiny. Nemyslím si, že by se inscenátorům podařilo nabídnout obecenější téma k rozjímání, ale ani dostatečně pohlcující pohled do života jednoho neobyčejného člověka, který by okouzlil svébytnou poezií. Drahé v Chomutově! bohužel hravě zastíní poklidný, domácký poslech Bulisových písní, po němž pocit nenaplněnosti, nijakosti a ochuzenosti rozhodně nehrozí.

 

 

Prameny a média

Přečtěte si: rozhovory s Lucií Dlabola Bulisovou a Martinem Evženem Kyšperským, a představení projektu Drazí v Chomutově, z pera Lucie Němečkové a Petra KlariNa Klára!