Hoří v sadě rodném květ/ René Levinský, Petr Klár, Alžběta Babrajová, Martin Sládeček, Ivan Diviš, Pavel Jurda, Jiří Jelínek

Anotace

Kabaret české státnosti.

Kde rodný sad je, kde? Kde šumí bory? Hučí vody? Kde že je to, kde? V zemi ztrácené a znovu nabývané, v zemi Švejků, Zeměměřičů a Vaňků, opon ze železa a revolucí ze sametu, kde pravda je lvice se dvěma ocasy, šelma a lovná zároveň, kde nižší šlechta dobývá hrad? Ach synku, synku… Pět textů etablovaných českých autorů na téma neuralgických bodů češství. Pět českých režisérských osobností různých generací a přístupů. Jeden hořkosladký večer plný červené, modré, bílé, smíchu i slz. Za zvuku živé hudby, vlasteneckých šepotů a výkřiků.

Nekorektní oslava české státnosti. Pět režisérů se potkává v jednom kabaretním večeru. Jan Antonín Pitínský inscenuje „divadelní fotoalbum“ ze vzpomínek Alžběty Babrajové, která prožila mládí v období vzniku Československa na drsném Ostravsku. Jan Nebeský zpřítomní na jevišti poezii Ivana Diviše plnou lásky i spravedlivé zloby. V operní frašce v režii Martina Františáka Co Čech, to architekt! si zapějeme na téma, jak si Češi váží svých elit, včetně Jana Kaplického. Pod okny T. G. M. zastihneme 13. listopadu 1899 občany, kteří tatíčkovi spílají za jeho protičeské postoje pod režijním dohledem Jana Friče. Mezi jednotlivými kusy přijde řada na pimprlaty dovedně vyvedený chachašpíl a špumprnágl štyk Pidluke Padluke od Jiřího Jelínka.Galavečerem provází všemi neoblíbená Beruška.

René Levinský: Pod okny TGM

Spílání prdelí k publiku na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků sítě.

Pod okny TGM je hra historizující. Odehrává se v pondělí 13. Listopadu 1899 pod okny Masarykova bytu, v den, kdy mu studenti vyrazili spílat za jeho podporu Hilsnera, za jeho protičeské, filosemitské postoje. Nesnažím se tu situaci nijak rekonstruovat, naopak, používám jazyk současný, do značné míry cituji současné zdroje, ať už jde o debaty na internetu nebo třeba poslední projev Viktora Orbána.

V podstatě se jedná o autentické výroky, které já jen převádím do daktylů a trochejů, aby to celé mělo nějakou úroveň, že. A znovu opakuji, nejde o žádnou aktualizaci, nemyslím, že dnešní situace je podobná té z roku 1899, tvrdím přesný opak, a sice že tehdejší situace je podobná té dnešní. Nejde o to, že bychom se dnes měli poučit z toho, co se stalo tenkrát, naopak, myslím, že historické postavy by se měly poučit z toho, co se děje dnes. (René Levínský)

Petr Klár: Co Čech, to architekt!

Veselá lidová operní truchlohra Petra Klára se odehrává ve žhnoucí prádelně na státním zámku Konopišti, který se stane dějištěm fiktivního setkání tří velikánů české architektury: Josefa Zítka, Jože Plečnika a Jana Kaplického. Architektura jako svědek i věčně živý účastník nekončící disputace nad specifickou náturou českého národa. Osudy projektantů Národního divadla, obrody Pražského hradu a Národní knihovny – úklady, lásky, čerti i Chobotnice. Vzrušující divadelní road movie z pražské Letné na brněnskou Lesnou a ještě mnohem dál a hlouběji. Poťouchlé zamyšlení nad tématem, jak si Češi váží svých elit v režii uměleckého šéfa činohry NdB Martina Františáka a s hudbou Davida Smečky.

Martin Sládeček, Alžběta Babrajová: Paměti

Deník Alžběty Babrajové vás okamžitě odzbrojí svou upřímností a nadhledem. Autorka prožila mládí v období zrodu Československa v drsném ostravském kraji plném národnostních třenic, chudoby a alkoholismu. Život se s hrdinkou rozhodně nemazlil, brzy přišla o otce a pomáhala matce starat se o své mladší sourozence, na vzdělání nebyl čas, přesto prožila šťastné dětství a mládí. „Velká“ historie státu je tu zachycená pohledem „obyčejného člověka“: „Ja jsem tomu všemu ani dost dobře nerozuměla, vykladalo se, že už nebudeme mit žadneho cisaře, jen presidenta, a tím bude nějaký profesor Masaryk. Jen pocit, že nam uš Němci nebudou vladnout, jen Češi si budou vladnout sami, to mne naplňovalo takovou nějakou pychou.“ Režisér Jan Antonín Pitínský za asistence režisérky Alexandry Bolfové inscenuje „divadelní fotoalbum“ vzpomínek nádherné ženy ve třech životních etapách.

Ivan Diviš, Pavel Jurda: Diviš

Scénická koláž z veršů Ivana Diviše (1924 – 1999) představuje dílo básníka, který žil a tvořil se sebezničující intenzitou. Prošel morálním očistcem dvacátého století, byl vyhnán v roce 1969 do exilu, kde pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově. Do vlasti se rozhodl natrvalo vrátit až v roce 1997 a jeho návrat na sklonku života byl taktéž bolavý.

Diviš reflektuje donkichotského střetávání s bezduchým, ale pro mnohé s bezvadně fungujícím světem, s ošidností maškar moderní společnosti, se zrůdností absurdního světa, v zemi, kde po „staletí vládli králové a kde dnes vládnou domovnice.“ Ivan Diviš je zuřivec a totální kverulant, který s absolutní upřímností chrlí nadávky, jak to dokáže jenom velký básník a, snad nebude znít příliš nadneseně, jako prorok. Zdroj jeho vzteku je nevyčerpatelný a je korunován ironickým humorem. Divišův svět je zabydlen nejrůznějšími postavy, za kterými cítíme básníkovo alter ego. Třeba ve sbírce Češi pod Huascaránem, která obsahuje příběh smolné a tragické československé výpravy na peruánskou velehoru v roce 1970, si Diviš předpověděl svoji smrt – svůj pád ze schodů. Ztotožnil se s postavou vůdce výpravy Ivana Bortela, který se zabil hned na počátku expedice pádem z bezvýznamného kopečku. „Ivan Bortel stoupá na bezvýznamný kopeček, co má podobu želvího krunýře. /…/“ Zbytek zmiňované  expedice, 14 horolezců zahynulo o několik dní později pod lavinou a teprve o čtvrt století později pokořily vrchol Huascaránu dvě Češky. Kromě zmiňované sbírky zazní v inscenaci básně z knihy Chrlení krve, Moje oči musely vidět, Tresty a Žalmy. Inscenace letošními cenami Divadelních novin ověšeného režiséra Jana Nebeského je nesena na výrazné hudební složce známého hudebního performera Tomáše Vtípila.

Jiří Jelínek: Pidluke padluke

Chachašpíl, špunprnáglštyk, srandokaps. Špílec tento krátký bude, ovšem pimprlaty mistrně provedený. Za břicha se popadati budete a sanicí hejbati, až se vám zuby zapotí. Vaše značka, naše značka, kupuj mýdlo od Pilňáčka. Těprsk! Váš Kašpárek

Světová premiéra: 15. prosince 2017 v divadle Reduta.

Subjektivní kritika

Hoří v zemském ráji rodném každý květ

Jiří P. Kříž

Šest režisérů vydalo se v Redutě brněnského Národního divadla po stopách sedmého, který prožívá muka obraznosti s odchodem z Husy na provázku. Všichni mají ve štítu ne Pannu orleánskou, nýbrž dramaturgyni s prstem na tepu doby: Lucii Němečkovou.

Co by to bylo za Čechy, kdyby ne bez výjimek. A tak v pentalogii Kabaretu české státnosti s titulem Hoří v sadě rodném květ s analýzou vlastenectví, s postavami jen výjimečně fiktivními a s mrazivě kritickým postojem k naší evropské přiboudlosti nemá část druhá ­ nejdrtivější ­ dramaturga žádného, a díl pátý ­deziluzívní­ má na svědomí Pavel Jurda.

Jak se to má s námi

Za prvé: Pod okny TGM. Z podříznutí Anežky Hrůzové byl obviněn krvelačný žid Leopold Hilsner. Proti nařčení z rituální vraždy se postavil jen T. G. Masaryk, pod jehož okny bouří čeští vlastenci nejvybranějším argotem současných sociálních sítí. Důvod, proč někteří diváci o přestávce opouštějí divadlo. Schovaní do ulit, nikdy neviděli a nechtějí vědět, co se to s námi děje. Znamenitá aktovka Reného Levinského v režii Jana Friče má podtitul: Spílání prdelí k publiku na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla…, a básníků internetové sítě.

Za druhé: Co Čech, to architekt? Vedle těch skutečných (Kaplický, Zítek, Plečnik), z nichž první zvítězil suverénně v mezinárodní soutěži vypsané na stavbu Národní knihovny, mají pak hlavní slovo ti vlastenecky samozvaní: Klaus, Knížák, Bém, jejichž hodnocení je shrnutelné do dvou slov: chobotnice, chrchel. Vedle nálepek protivníkům je nevyvratitelný i jejich přínos českému urbanismu: Světového architekta uštvali k smrti. Sdílím ten názor s autorem textu Petrem KlariNem Klárem a s režisérem Martinem Františákem.

Za třetí: Pidlukepadluke. SPD ­ Světové přestávkové divadlo, a plné loutek, sehrálo o pauze, jak to bylo s Libuší, Přemyslem, Šťáhlavem, Chrudošem a Lidem českým. Samozřejmě u toho zase nechyběl Masaryk, ale ani nejčeštější Čech: Kašpárek. Okamura ještě nebyl. Stvořil ho Jiří Jelínek.

Paměť a divíš se

Za čtvrté: Paměti. Sociální thriller dcery ostravského havíře. Nastudovali ho podle vzpomínek Alžběty Babrajové, matky sochaře Konráda, J. A. Pitínský a Alexandra Bolfová. Cesta Bětky dvacátým stoletím a střední Evropou od útisku, bědnosti a dřiny „za kajzera“ až k tomu, že těm na předku zůstávají i za republik, i té Gottwaldovy a Husákovy, jen odřená kolena a záda. Člověka to nemůže nenaplňovat pýchou.

Za páté: Diviš. Po návratu z exilu dotaz Havlovi na možnost přidělení bytu. Ten ho odkázal na primátora Koukala. Odpoveď: Můžete si byt koupit a zařadit se do pořadníku. Reflexe života básníka mnoha slov a kritického pohledu na žití Čechů v světě. Koláž z Divišových veršů osobní deziluze sestavil Pavel Jurda a do Reduty vypravil Jan Nebeský.

A s tím Morávkem z Husy všechno koresponduje ironií namířenou i proti sobě, živými muzikami, naléhavostí a stále výmluvnějším smutkem z toho, že se věci zase nepovedly.

Poprask v té naší kotlině

Národní divadlo to zkouší a vektor je už patrný: pokus-omyl, ale už také nejeden úspěch. Na to druhé se z Prahy do Brna nejezdí. Zvláště ne před Vánocemi.

Pětici vlastenců klnoucích s chutí rozmazávačů vlastních lejn na domovní vrata budoucího tatíčka zhmotňují ve vší internetové váze Petr Bláha, Jan Grundman, Dušan Hřebíček, Elena Trčková a Isabela Smečková Bencová. Vlastence Klause, Knížáka i Béma, kteří národu znechutili Evropu, a sami ji dojí jak pominutí, ztělesňují Grundman, Michal Bumbálek a Bláha.

Loutky SPD vodí Martin a Kateřina Veselí, Monika Vítová, na garmošku jejich muziku tvrdí Žaneta Vítová. Alžbětu Babrajovou vykouzlily Marie Durnová, Klára Apolenářová a Trčková. Běsnivého Diviše nám do duší vypaluje Vladimír Krátký. Slavnostním večerem něžně provází Beruška našeho mravence Ferdy. Hraje ji s citem a noblesou Jana Štvrtecká.

Hudebně to všechno vystihuje David Smečka, jeho orchestr Kaplan (ve mši za Kaplického), Richard Dvořák v ódě na krásný život babičky Babrajové, která svůj boží text svěřila Vlastě Chramostové, a také Tomáš Vtípil – hromy a blesky od Diviše. Nevím jak pro koho, pro mne však je Hoří v sadě rodném květ dramaturgickým počinem roku.Neboť souzní s mým míněním o české stádnosti.

Národní divadlo Brno – A.Babrajová, M. Sládeček, R. Levínský, P. KlariN Klár, M. Františák, J. Jelínek, I. Diviš, P. Jurda: Hoří v sadě rodném květ. Kabaret české státnosti. Režie Jan Frič, Martin Františák, Jiří Jelínek, Jan Antonín Pitínský, Alexandra Bolfová, Jan Nebeský, dramaturgie Lucie Němečková, Pavel Jurda, výprava Jan Štěpánek, hudba David Smečka, Richard Dvořák, Tomáš Vtípil, hudební nastudování David Smečka, Petr Svozílek, loutky Barbora Čechová. Premiéra 15. prosince 2017 v Divadle Reduta.

Hodnocení 85%

(kritika ve zkráceném znění vyšla v deníku Právo)

Rozhovory

Co od vaší nové hry můžou diváci očekávat? O čem pojednává? Co bylo její inspiraci?

Pod okny TGM je hra historizující. Odehrává se v pondělí 13. listopadu 1899 pod okny Masarykova bytu, v den, kdy mu studenti vyrazili spílat za jeho podporu Hilsnera, za jeho protičeské, filosemitské postoje. Nesnažím se tu situaci nijak rekonstruovat, naopak, používám jazyk současný, do značné míry cituji současné zdroje, ať už jde o debaty na internetu nebo třeba poslední projev Viktora Orbána.

Proč zrovna toto téma?

To bylo dáno do značné míry zadáním ze strany NdB. Máme-li mluvit o stoletém výročí Československého státu, pak je Masaryk přirozenou volbou, a pokud chceme mluvit o Masarykovi, pak je jeho role v Hilsneriádě zcela zásadní, což potvrzují i jeho vlastní slova otisknutá 4. března 1914 v deníku Čas: Na boje pro své vystoupení v procesu proti Hilsnerovi vzpomínám nerad, s vnitřním odporem, protože byly hrubé, přímo barbarské. Tenkrát nejen studentstvo, nýbrž i universita se podrobila nekulturnímu tlaku antisemitské ulice… Vidím ty ustrašené tváře různých svých známých; vzpomínám, jak se mně vyhýbali, jak mě antisemitský klerikalism‚objasňoval. Vzpomínky dnes tížící, duši unavující. Prodělal jsem boje různé, ale boj proti antisemitismu stál mě nejvíce námahy a času, nejvíce nejen klidného, rozumného napětí, nýbrž i citového vzrušení…

Paralela s dnešní situací je tedy nasnadě. Máme očekávat výbušný text, který si tak zvaně nebere servítky?

Není a nikdy nebylo mým cílem provokovat nebo psát tzv. výbušný text. Zajímá mne změna kontextu – v případě této mé poslední hry pro NdB je to přenesení děl básníků sociálních sítí roku 2017, těch, kteří dnes diskutují na Facebooku, Aeronetu atd. do divadelního prostředí listopadu 1899. V podstatě se jedná o autentické výroky, které já jen převádím do daktylů a trochejů, aby to celé mělo nějakou úroveň, že. A znovu opakuji, nejde o žádnou aktualizaci, nemyslím, že dnešní situace je podobná té z roku 1899, tvrdím přesný opak, a sice, že tehdejší situace je podobná té dnešní. Nejde o to, že bychom se dnes měli poučit z toho, co se stalo tenkrát, naopak, myslím, že historické postavy by se měli poučit z toho, co se děje dnes.

Psal jste hru přímo pro NdB. Nakolik byl pro vás omezující či naopak osvobozující rámec, v němž by hra měla fungovat jako součást projektu, na kterém se podílí několik režisérů a autorů? Myslel jste při tom na konkrétní herce?

Celkový rámec je samozřejmě nesmírně zajímavý a inspirativní, jak už z pohledu tematického, tak ve smyslu čisté radosti, že má hra bude uvedena v kontextu prací Pitínského, Nebeského, Františáka a dalších. Pro konkrétní herce jsem ji nepsal, psal jsem ji pro Friče.

S režisérem Janem Fričem jste se potkal už při práci v ND v Praze nad inscenací Dotkni se vesmíru a pokračuj. Co vás na jeho přístupu baví a zajímá? Nemáte vy jakožto dramatik a zároveň režisér vyhraněný pohled na inscenování svých textů? Nebo dáváte režisérovi plnou důvěru a volnou ruku?

Nevím, čí je to moudro, ani si nepamatuju, kdy a kde jsem to přečetl, nicméně se ve své práci snažím řídit motem: Člověk by měl brát vážně svou práci a neměl by brát vážně sebe. Nemyslím, že by se mi to zrovna dařilo, ale jestli znám někoho, komu se to daří, pak je to Jan Frič. Frič žije divadlem 24 hodin denně, rozesílá vzkazy hercům ve tři ráno, na zkoušky chodí neskutečně připraven… a přitom o sobě mluví jako o absolventu tiskařské průmyslovky, který se k divadlu dostal skoro omylem. To je postoj krásný a radostný, to je ten důvod, proč budu vždycky velmi potěšen, když mne Jan Frič požádá o spolupráci. Důvěřuji mu zcela a samozřejmě mu dávám volnou ruku – nedovedu si ani představit, jak bych mohl nějakého režiséra omezovat… Jak bych to asi dělal? Snad že bych mu kupoval pivo a on by si za to ode mne nechal žvanit do své práce?

Jste profesí vědec, matematik. 6 let jste přednášel na univerzitě ve Freiburgu, poté jste 9 let pracoval v Ústavu Maxe Plancka v Jeně, nyní jste zaměstnancem Karlovy univerzity. Zároveň jste založil slavný divadelní soubor Nejhodnější medvídci, na svém kontě máte asi dvacet her, dvě z nich byly zfilmovány, jedna se hraje v ND v Praze, druhá v ND v Brně... Co mají společného, divadlo a matematika?

V divadle, ve fyzice i v aplikované matematice jde pořád o to samé – o vytvoření modelu světa a o jeho analýzu. Cíl je pořád stejný, prostě najít smysluplnou, a pokud možno krásnou metaforu.