Jak jsem se ztratil aneb MALÁ VÁNOČNÍ POVÍDKA/ Ludvík Aškenazy

Anotace

Nic není nemožné! Zvlášť, jste-li dítko školou povinné a ztratíte se tatínkovi ve městě plném shonu. A ke všemu na Štědrý den! Fantazie běží na plné obrátky a za každým rohem číhá neuvěřitelné dobrodružství. Peklo s čerty, poslední pražský lampář, pán s kaprem, holčička, co jde pro pivo, dokonce i mluvící kobylka, protože o Štědrém dnu mohou zvířata mluvit. Tedy kromě ryb, které by mohly zkazit vánoční pohodu. K té totiž patří nejen zázraky, ale i dárky. Co byste řekli maličkým lipicánkům a oživlým figurkám lidí, které náš malý hrdina během svého bloudění potkal? Přes všechny neobyčejné zážitky a překvapení, která prožije, se klukovi nakonec zasteskne přece jenom po domově a chce zpátky k rodičům. Poetická kouzla vánočních svátků ožijí v hravém a humorném příběhu Ludvíka Aškenazyho, oblíbeného českého spisovatele, reportéra a autora pro děti, od jehož smrti v roce 2016 uplyne třicet let. Jan Borna jej převedl do jevištní podoby pro dnes již legendární inscenaci Divadla v Dlouhé s řadou písniček ze 60. let, které nikdy nezestárnou. Stejně jako tenhle příběh. Stejně jako dítě v každém z nás.

Premiéra: 4. listopadu 2016 v Mahenově divadle 

Subjektivní kritika

 

Jak jsem se ztratil v Brně

Ne, nebudu vyprávět o tom, jak jsem se ztratila v moravské metropoli, ale o jedné vánoční vzpomínce, kterou kdysi krásně popsal básník Ludvík Aškenazy, a na sklonku minulého století zdramatizoval pro pražské Divadlo v Dlouhé Jan Borna.  Inscenace měla premiéru v roce 2000 a hraje se dodnes. V roli Jakuba se tehdy představil s dětským půvabem a roztomilostí Pavel Tesař, který prý dnes tuhle roli doslova nesnáší…   Pro mnohé z nás byla tato inscenace jedním z největších divadelních zážitků vůbec, čirá esence poezie, příjemná lehce nostalgická vzpomínka na dětství, to vše doprovázeno skvělou hereckou interpretací písniček 60. let a zapamatovatelnými scénickými nápady. Snad i pro tuto legendárnost se na novou inscenaci Malé vánoční povídky čekalo dlouhých šestnáct let.  Bylo jasné, že vstoupí do jiné doby, jiného vnímání reality dneška, ale i doby přelomu 50. a 60. let minulého století.  A tak není divu, že je brněnská inscenace hodně jiná, a řekněme, více diskutabilní. Ve zkratce lze inscenaci charakterizovat – méně poezie, více grotesknosti, i náznaku hororové úchylnosti postav, akcenty na společenské a politické souvislosti.

Začněme ale od začátku. Na scéně brněnského Mahenova divadla inscenoval  Jak jsem se ztratil aneb Malou vánoční povídku zdejší umělecký šéf Martin Františák. Původní text byl částečně upraven a doplněn jinými písněmi různého původu (včetně textu neznámé holčičky z literární soutěže).  Ve velké většině tedy zmizely hravé hity šedesátek. Pocitově přibylo temnoty, nostalgickou existenciální náladu dodala i hudba, kterou vybíral a dotvářel David Smečka. Jako dominující motiv zde opakovaně zní Půlnoční z filmu Alois Nebel. A v interpretaci písniček je patrný tvrdší nášlap, více rocku, možná až s nádechem punku a také pár rapovaných pasáží.

Scénograf a kostýmní výtvarník Marek Cpin spíše než snově pohádkovou rovinu vzpomínky vytvořil scénu, jednotlivými artefakty připomínající kontrasty doby – její šedivost a na druhé straně nablýskanou umělost až kýčovitost. Ohraničil scénu dvěma stagemi pro hudebníky, nad nimiž se skvějí nápisy Export – Import. To zprvu napovídá, že se bude jednat o dva konkurenční orchestry, ale posléze zjistíme, že to tak není. Obě strany hudebníků se průběžně prolínají, někdy i vzájemně „popletou“ a je jasné, že patří k sobě. I „stejnokrojem“, tedy varientně blýskavými saky a jednotným účesem 50. – 60.let à la Beatles, tedy černou parukou s „velkými vlasy“ zformovanými do mikáda. Právě hudebníci rámují svými příchody děj vzpomínky a uzemňují ji do značné míry jako antiiluzivní divadlo s odkazy na různé divadelní žánry (loutkové divadlo, varieté, muzikál). Nad portálem je scéna ozdobena množstvím dopravních značek a na ploše si všimneme několika starodávných baterek, které pak poslouží při hře tatínka s Jakubem na letadla. Ostatní rekvizity a artefakty se pak spouštějí či přijíždějí na scénu průběžně (postupné spouštění a posléze rozsvěcení plynových lamp, příjezd a odjezd poštovního vozu). V kostýmních návrzích Cpin využívá oblíbených klišé, charakterizujících dobu, ať už je to vysoko vyčesaný drdol maminky, či navlečení malého Jakuba do oblečení, které jako by pocházelo z vojenského skladu (špenátové kamaše a typické hnědé vojenské polobotky) a k tomu kostkovaná hrůza, připomínající spíše sako pražského Pepíka než dětský kabátek. Jediné vysvětlení, proč zrovna takhle, jsem našla v možné připomínce dnes už kultovních Pelíšků s nešťastným puberťákem, obdarovávaným každoročně přebytky z vojenských skladů. Byť kostýmy nejsou zcela realisticky pojaté, do značné míry nesou znaky autentické módy 50. – 60.let, včetně modrých uniforem příslušníků SNB.

Vizuální stránka tak naznačuje ústup od poetickému pohledu na pohádkový magický svět předvánočního města a nabízí jakousi drsnější variantu ulic města. V této intepretaci se prostor protkaný symboly vánoční pohody vyprázdněných ulic mění v rejdiště nejrůznějších – potenciálně –  úchylných postav.

Od počátku je struktura příběhu vystavěna na kontrastu večerníčkově poetizujícího vyprávění povídky Karlem Högerem (šťastně objevená původní nahrávka Československého rozhlasu – s dárkem pro publikum, tedy nezaměnitelným brněnským Högerovým přízvukem) s mnohem drsnější realitou, která spíše než dobrodružství má v sobě mrazivou hororovitost.

Malý Jakub (v podání hostujícího Miroslava Černého) rozhodně není roztomilým pětiletým chlapečkem, který se nečekaně nadýchl svobody a užívá si fantazijního předvánočního času v opuštěných ulicích. Ale jako bychom sledovali vzpomínku s vědomím událostí té doby i jejich hořkých konců. Jakub působí jako vzdorovitý, nezvládnutelný spratek, který nás nutí vnímat grotesknost panoptika postav, které jej obklopují. Je patrné, že většina lidí, které potkává, je opilá, a tedy svým způsobem nebezpečná, či naopak lhostejná. Sklon k bizarnímu vidění okolí ostatně spatřujeme už v samotné rodině, kde kromě tatínka-poplety a trochu narcisistní maminky sledujeme i komické prarodiče, hlavně babičku, kterou s nadsázkou hraje Roman Nevěčný. Ten ostatně, společně s dalšími herci a (jedinou!) herečkou, se proměňují v množství postav, tak trochu podobných loutkám. Přitom máme stále dojem, že všechny postavy, byť se vůči Jakubovi vlastně chovají hezky, jako by v sobě měly nějaký osten lhostejnosti, či skryté úchylnosti. Tím se stane, že postavy v nás vlastně nevzbuzují ani kladné, ani záporné pocity. To se týká jak čertů – ďáblů, alias závozníků s pivem, kteří ve svých gumových zástěrách nepůsobí ani důvěryhodně, ale ani děsivě, ani předpokládaně laskavého kočího Klementa Vladimíra Krátkého. 

A tak se dá říci, že zatímco poetická rovina příběhu je úmyslně potlačována a nahrazena pocitem bezútěšnosti doby, důraz je kladen spíše na celkovou bizarnost obrazů („příchod“ kýčovitě svítícího stromečku na konci), připomínku lokálních odkazů (především v hraní si s brněnskými přízvuky) či crazy nadsázku. Ta je patrná především ve scénách s přiopilými příslušníky SNB, kteří jsou v ústřední scéně na služebně vizuálně zmnoženi o dětské představitele v uniformičkách a velkých čepicích (jeden z gagů inscenace, kdy se ukáže, že policajti si na služebnu přivedli své potomky).

Mezi vizuálně zapamatovatelné momenty patří bezpochyby otevření „dárku“ v druhé půli představení, kdy na Jakuba z otevřeného balíku vykouknou jeho příbuzní v čele s otcem v podobě naddimenzovaných loutek. Herci jim propůjčují těla a na hlavě mají gigantické celohlavové masky (autorkou loutek je Barbora Čechová). Pozornost zaujme také mluvicí kůň Karlička, připomínající tak trochu masopustní klisnu. 

Celkový dojem z představení je pro mě tedy lehce rozpačitý. Což ovšem může být dáno i tím, že iniciační zážitek z prvního provedení Malé vánoční povídky pro mě nebyl překonán. A možná také proto, že jako pamětník mám tendenci si hrany vzpomínek spíše uhlazovat, nežli brousit. Nicméně, děti přítomné v publiku drsnější humor a groteskní nadsázku přijímaly vděčně. A tak možno inscenaci přát, aby vydržela na scéně stejně dlouho jako ta v Divadle v Dlouhé.

Jana Soprová

Prameny a média

 

ZTRACENÝ A ZNOVU NALEZENÝ LUDVÍK AŠKENAZY

 

Objevte křehký svět Aškenazyho vyprávění prostoupeného humorem, fantazií a bezprostřední lidskostí. Nechte se strhnout jeho hravým, dětským viděním světa. Pojďte se od 4. listopadu ztratit v Mahenově divadle společně s chlapcem Jakubem a zažít večer plný kouzel a dobrodružství. Malá vánoční povídka Ludvíka Aškenazyho ožije v dramatizaci Jana Borny ve zbrusu novém nastudování Martina Františáka s písňovými hity našeho mládí. Ztratit se člověk může v každém věku. A nejen o Vánocích!

 

V zajetí legend a paradoxů

Stvořil „človíčka“ a pravého trpaslíka Pitrýska, napsal scénář ke kultovnímu Jirešovu filmu Křik, oženil se s jedinou dcerou Heinricha Manna, stal se mistrem českého jazyka, ačkoli jeho mateřštinou nebyla čeština, nýbrž polština a zřejmě i jidiš. Osud Ludvíka Aškenazyho, který měl být zapomenut, je dodnes plný nezodpovězených otázek, legend a paradoxů. Zdá se, že byl nejen znamenitým vypravěčem smyšlených příběhů a pohádek, ale že rád pouštěl uzdu své hravosti a fantazie i v případě vlastního života. Tak vznikl například mýtus o jeho narození. Aškenazy všem tvrdil, že se narodil v Českém Těšíně na nádraží. Tuto informaci se dočteme ve všech literárních slovnících a příručkách. Železniční historku ovšem před několika lety zpochybnil Aškenazyho starší syn Jindřich Mann ve svých pamětech Poste restante (v roce 2012 vydal česky Labyrint). Otec se synovi těsně před smrtí přiznal, že skutečným místem jeho narození je Stanislav, dříve polské město, dnes ležící na území Ukrajiny. Ve Lvově studoval slovanskou filologii a všeobecné dějiny. Tato zdánlivá životopisná drobnost významným způsobem posouvá hranice české literatury a chápání pojmu český autor. Stejně jako fakt, že Aškenazy poprvé přijel do Československa ve věku čtyřiadvaceti let a česky se naučil prý až v dospělosti.

Válka hluboce vrytá pod kůži

Rodinu s židovskými kořeny krutě zasáhla válka. Také o tragickém konci Aškenazyho rodičů existuje několik verzí. Žádná z nich se rozhodně nevypráví lehce. Válka se budoucímu spisovateli hluboce vryla pod kůži a neustále se k ní vracel ve svých pozdějších textech. Než přišli Němci, syn Ludvík odjel z rodného města do Ruska a přidal se k sovětské armádě. Krátce vyučoval na střední škole v Kazachstánu, kam byl evakuován. V roce 1942 vstoupil do československé vojenské jednotky v tehdejším Sovětském svazu. Se „Svobodovou“ armádou dorazil v roce 1945 do Prahy. Ověnčený několika vyznamenáními za statečnost. V Praze se také seznámil a posléze oženil s Leonií Mannovou, dcerou slavného německého autora Heinricha Manna, od roku 1935 až do smrti českého občana. Ano, tehdejší Československo přijalo mnohé uprchlíky před Hitlerem. Považte!

Oblíbený autor, který měl být zapomenut

Po válce se stal Ludvík Aškenazy reportérem a zahraničním politickým komentátorem pražského rozhlasu. Procestoval kus světa; Polsko, NDR, USA, Indii, Itálii, Japonsko. Na konci 50. let se stal spisovatelem z povolání. Kdo pamatuje neblahá padesátá a zlatá šedesátá léta, tomu jméno Ludvíka Aškenazyho jistě nemohlo uniknout. Zuřivý reportér a pozoruhodný vypravěč dětských i nedětských příběhů a pohádek, oblíbený autor rozhlasových her, kulturní publicista, scenárista a dramatik měl však být po sovětské okupaci zapomenut. Nepovedlo se. Naštěstí. V Německu, kam s manželkou a dvěma syny, pozdějšími filmovými režiséry, emigroval, se zejména jeho rozhlasová kariéra úspěšně rozvíjela dál. I když on sám se již do Československa nikdy nevrátil, zemřel tři roky před Sametovou revolucí v Itálii, svojí tvorbou oslovil posluchače, čtenáře a diváky i v nových společenských a politických podmínkách. Úplný dluh naší neznalosti vůči autorovi jsme však dosud nesplatili.

 

Nenápadný klenot české literatury

Aškenazy se vyjímá v dějinách české literatury především svými drobnými náladovými prózami, které nazýval etudami, a pohádkami. Přičemž rozhodnout, komu byly a jsou tyto příběhy primárně určeny, není jednoznačné. K jeho textům se od padesátých let vracejí děti i dospělí několika generací. Aškenazy šel v čapkovských stopách. Zaujal tím, že proti dobovému heslu „Člověk – to zní hrdě!“ postavil svého nepatetického človíčka z rodu Malých princů, neohroženě a bezelstně objevujícího svět. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že si všímá zcela běžných věcí, s něhou a křehkostí dítěte. Jako by hledal ztracené dětství v nás. Dítě každého věku tedy jistě potěší povídky Dětské etudy (1955), Indiánské léto (1956), Psí život (1959), Milenci z bedny (1959), Vajíčko (1963), pohádky Ukradený měsíc (1956), Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka (1959), Praštěné pohádky (1965) anebo Malá vánoční povídka (1966).

 

Divadlo, film a především rozhlas

Mnohé z Aškenazyho próz se objevily také na divadle. Zmiňme alespoň adaptaci Ukradeného měsíce od Ladislava Smoljaka, kterou v letech 2002−2005 uvádělo kladenské Divadlo Lampion v režii Karla Brožka, či již zmiňovanou dramatizaci Malé vánoční povídky režiséra Jana Borny, která se pod názvem Jak jsem se ztratil, hraje v pražském Divadle v Dlouhé od roku 2000 dodnes. Z her pro dospělé uvedlo například Národní divadlo v Praze v roce 1967 Aškenazyho divadelní hru Rasputin podle L. N. Tolstého, režíroval Evžen Sokolovský. O rok později Luboš Pistorius inscenoval v Divadle J. K. Tyla v Plzni Pašije pro Andělku. K podstatným hrám české dramaturgie novátorských šedesátých let se řadí hra Host. Po roce 1989 zažil Aškenazy návrat na mnohá česká jeviště prostřednictvím hry Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Pokud jde o film, spolupracoval Aškenazy s takovými režiséry, jako byli Ján Kadár a Elmar Klos, Jaromil Jireš či Vojtěch Jasný. Doménou Aškenazyho tvorby byl rozhlas. Napsal několik desítek rozhlasových her v češtině a němčině (pro bavorský rozhlas), byl autorem množství reportáží. Za hru Bylo to na váš účet získal v roce 1964 prestižní ocenění Prix Italia a následovaly ceny další.

 

Malá vánoční povídka

Drobná „rodinná“ pohádková etuda vyšla v roce 1966. Vypráví o pětiletém Jakubovi, který se ztratí na Štědrý den otci při nakupování vánočního stromku. Taková situace může v běžném životě způsobit traumatizující zážitek, v podání Aškenazyho se však stává neuvěřitelným večerem plným překvapení. Nic není nemožné: promluvit si s kaprem či koněm Karličkou, spustit se do pekla a zazpívat si s čerty, rozsvítit s posledním žijícím lampářem pouliční lampy, pohrát si se strážníky, zažít mnoho dalších dobrodružství a nakonec se šťastně vrátit domů a pocítit ono hřejivé teplo Vánoc uprostřed svých blízkých. Námět povídky se poprvé objevil ve filmovém povídkovém diptychu režiséra Milana Vošmika Hry a sny v roce 1958. V roce 1966 vznikla legendární rozhlasová nahrávka s nezaměnitelnou vypravěčskou interpretací Karla Högera.

 

Lucie Němečková

JAN BORNA: JAKUB JE TAK STARÝ, JAKO JSEM BYL V ŠEDESÁTÝCH LETECH JÁ

Režisér Jan Borna, ročník 1960, mj. působil v osmdesátých letech v Hadivadle, také v Draku, Realistickém a Dejvickém divadle, je autorem dramatizace Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho, kterou od 4. listopadu uvádíme v Mahenově divadle. Poprvé ji inscenoval na své současné domovské scéně v Divadle v Dlouhé před dvanácti lety. Dodnes se hraje, na svém kontě má čtyři stovky repríz a mnohá ocenění.

 

„Shodli jsme se na tom, že Vaše úprava je srdcová a do jisté míry i pro naši generaci kultovní. Tak snad budete mít z tohoto našeho konání radost. Budeme se snažit o sto šest,“ napsal režisér Martin Františák režisérovi Bornovi ještě před začátkem zkoušení v Brně. A Jan Borna měl velikou radost a už v srpnu se začal těšit na Vánoce!

 

Co se vám vybaví jako první, když se řekne: Vánoce?

Když se řekne Vánoce, vzpomenu si na večerní procházky s mámou a tátou, jak jsme chodili po Praze a nahlíželi do oken, jestli už uvidíme svítící stromečky.

Taková vánoční procházka se může stát osudnou, jak víme od Aškenazyho. Ztratil jste se někdy vy osobně? Ať už jako dítě či v dospělosti? Na Štědrý den či o prázdninách? V doslovném či přeneseném významu?

Poprvé jsem se opravdu ztratil v roce 1970, kdy začala husákovská normalizace, já jsem přišel po prázdninách do školy a z mým milovaných učitelů tam nebyl nikdo. Většinou tam byly nové ženy, neslané, nemastné, a tyto ženy mě doprovázely až ke státnicím na vysokých školách. V šedesátých letech jsem sice ničemu v politice nerozuměl, ale ze všech stran na mne vál čerstvý vzduch.

Jestli se nemýlím, tak Aškenazy byl v době vašeho mládí zakázaný. Jak jste se k jeho etudám a pohádkám dostal? Čím si vás autor získal?

K Aškenazymu jsem se dostal díky tátovi a později díky známým v antikvariátech. Získal si mě zvláštní člověčinou spojenou s humorem tak jemným, že jsem ho objevoval až do dospělosti. I když jsou některé jeho povídky, například Vajíčko, které jsem nikdy nedokázal nahlas přečíst až do konce. Vždycky mě přepadly slzy.

 

Jak vznikl nápad inscenovat Malou vánoční povídku? Proč jste se rozhodl ji uvést a s čím vším jste se během jejího převodu na jeviště musel potýkat?

Nápad vznikl okamžitě poté, co jsem ji objevil v antikvariátu v roce asi devadesát dva. Moc se mi líbilo, že Jakub je tak starý, jako jsem byl v šedesátých letech já a zaujala mě možnost vzpomínky na šedesátá léta očima malého kluka. Sám jsem ještě potkával v Praze lampáře a poštovní vůz tažený koněm. Písničky, které se v mém představení hrají, jsem vlastně celé uměl zpaměti již od dětství. Největší problém při dramatizaci pro mě byla cesta poštovního vozu Prahou a tehdy mě napadl spásný nápad. Oslovil jsem svého kamaráda a ten sestříhal autentické záběry Prahy konce šedesátých let a roku šedesát osm. Tak vzniklo napětí mezi vzpomínkou dítěte a nás dospělých.

Překvapil vás takový obrovský úspěch? A na co či na koho z té inscenace jste dodnes nejvíc pyšný?

Mne překvapil velmi. Původně jsem dělal pohádku pro děti a tak trochu evokaci pro jejich rodiče. Už po premiéře, která byla ve tři odpoledne, vybíhali rodiče a žádali, abychom to hráli večer. Od té doby jsme zahráli 440 repríz a kromě školních představení i představení pro rodiče s dětmi a také mnoho regulérních večerních představení pro dospělé diváky. Způsob, jakým naši herci hrají, stále čerstvě a s plným nasazením, mě dojímá a jsem jim velmi vděčný. Důležitou vizuální podobu naší inscenace udělal Marek Zákostelecký a Zuzana Krejsková. To oni mě navedli na způsob, jak celou věc inscenovat.

Malý Jakub se teď bude ztrácet taky v Mahenově divadle. Co byste vzkázal brněnským kolegům a divákům před premiérou?

Aby se těšili z Aškenazyho, jako se už dvanáct let z něho těšíme my v Dlouhé.

 

Lucie Němečková

Hrát pětiletého chlapce? Nelze. Musíte ho v sobě pořád mít.

 

Miroslav Černý se narodil v Olomouci v roce 1978. Působil v Západočeském divadle v Chebu, v Divadle v Šumperku, Olomouci, znáte ho z řady brněnských divadel: Polárka, Divadlo U stolu, Feste, Divadlo plyšového medvídka… Ačkoli je sám otcem tří dětí, nyní se stane na jevišti Mahenova divadla pětiletým klukem Jakubem, který se na Štědrý den ztratí a zase najde v nové inscenaci Martina Františáka Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka.  

 

Během zkoušení jste se tak trochu vrátil do dětských let. Jaký jste byl jako kluk?

Dětství jsem prožil jako zdravý hoch. Hledal jsem stále

nová dobrodružství, objevoval objevené, vědomě porušoval zákazy, četl knihy především dobrodružné, od Jacka Londona, přes Bohumila Říhu, Foglara, Fialu, Maye až po nevím už které autory dobrodružných románů. Chtěl jsem lovit bizony, střílet medvědobijkou, lovit vlky, stát se vlkem, skalpovat bělochy i střílet ruďochy. 

 

A ztratil jste se taky někdy jako váš divadelní Jakub?

Ztratil jsem se jako čtyřleté dítko v jednom obchodním domě ve východním Německu. Nešlo o nic dramatického, proplétal jsem se mezi východoněmeckými kabáty, až se mi moje mateřská loď ztratila z dohledu. Prožil jsem několik málo minut strachu, pak mě soudružka prodavačka odvedla k lehce hysterickým rodičům. Dostal jsem vyhubováno a sadu plastových autíček. Stálo to za to! 

 

Říkáte, že už jako dítě jste hodně četl. Jak jste se seznámil s Ludvíkem Aškenazym?

S Aškenazym jsem se setkal nejprve prostřednictvím novely Ukradený měsíc. Knihu jsme měli doma, a tak jsem jako teenager její stránky provětral. Aškenazy je chytrý, poetický a laskavý. Tím mě zaujal.

 

Režisér Martin Františák vám svěřil nelehký herecký úkol: ztvárnit pětiletého chlapce. Co vy na to?

Hrát pětiletého chlapce? Nelze. Musíte ho v sobě pořád mít. Naštěstí mám tři děti a spolu s nimi jsem si mohl tímto obdobím znovu, tentokrát však vědomě projít.

 

Díky zkoušení této inscenace začaly u vás vánoce letos s předstihem. Čím je pro vás ten skutečný vánoční čas?

Vánoce jsou pro mě především zastavením, setkáním s přáteli, rodinou, dětmi, se sebou sama. O Štědrém dopoledni se sejdeme s přáteli venku na dětském hřišti, každý přinese nějaké pochutiny, popíjí se vánoční punč a jiné zahřívací destiláty, do odpoledne se poveselíme, a poté každý z nás prožije magický Štědrý večer.

 

Lucie Němečková

ANKETA: Můj nejdobrodružnější zážitek vánoční

(Diva se ptá herců z Malé vánoční povídky)

 

Václav Veselý:

Vánoce v Tatrách

Na Štědrý den nám místní podtatranský občan vykradl naši pronajatou chatku, kterou jsme tradičně obývali na vánoční svátky, a nám po horském výšlapu nezbylo, než trávit čas na policejní stanici, promarnit Popelku a k půlnoci pak zvedat vetřelcem shozený stromek a ze zbytku neuloupených potravin předstírat hostinu. I tak jsme byli šťastní.

 

Roman Blumaier:

Moje smutné vánoční prozření

Bylo to v předvánočním čase roku 1992 a já jsem chodil do druhé třídy ZŠ. V hodině hudební výchovy, kdy sme zpívali koledy, se debata přenesla na téma existence Ježíška. Diskusi ukončila paní učitelka, která potvrdila neexistenci bytosti nosící dárky. Husa jedna. Jen co jsem doběhl domů, začal jsem prohledávat skříně. Pořád jsem v sobě ještě živil naději, že se učitelka mýlí. Nemýlila se. Doteď vidím, jak ze skříně rodičů vypadla ještě nezabalená krabice s bílýma keckama a stavebnice Cheva. No a to je všechno. Pod stromkem jsem našel to, co jsem našel týden před tím ve skříni. Tím se potvrdila učitelčina pravda a já přišel o krásnou iluzi. Ach jo.

 

Šafránkovi:

Nepochybně největší vánoční dobrodružství byly vánoce 2011. Ježíšek se nám tehdy trošku opozdil, po cestě se někde zdrželi s čápem, však to znáte, vánoční ulice jsou plné překvapení. Naštěstí se oba dva dostavili o týden později v převleku do bílých plášťů, aby nám doručili přes tři kila uplakaného štěstí. Byly to tehdy hodně veselé Vánoce, ale hlavně šťastný Nový rok.  

Miroslav Černý:

… narodil se Kristus Pán….. 

Herec je od toho, aby ztvárnil, napodobil,  případně zparodoval  danou předlohu. 

V době adventní nemůže být většího hrdiny, než samotného syna božího. 

Proč ne! Je to výzva! 

Píše se rok, už nevím který, balím do osmdesátilitrové krosny vše, čím chci obdarovat své blízké, staré známé či dlouho neviděné přátele. 

Spousta knih, cédéček a dalších nepotřebných hmotných statků, vše úhledně zabaleno do jednotlivých balíčků, převázaných režnou nití. Na každém balíčku podpis: Ježíšek. 

Vyrážím do ulic. Mráz. Nákupní horečka. Město plné poblázněných lidí. Nic mě nezastaví, nic mi nezabrání, abych se zbavil té tíže, obtíže. Dokonalá očista. 

Nezpozorován roznáším balíčky. Krosna se vyprazdňuje, duševní očista naplňuje. Stávám se posedlým. Doslova létám po městě a s každým odevzdaným dárkem se lehce nadnesu. Znovu letím domů. Vyplením knihovnu, vše zabalím a vylétám do ulic, abych očistil a spasil svět. 

Vtom zaslechnu za zády skupinu pronásledovatelů. Chtějí mě umlčet. Ještě jsem se nenarodil a už mě chtějí přibít ocelovými hřeby. Už slyším ty zrádné sirény. Jsem ztracen. Polapen. Odvezen na místo, kde ani Bůh nic nezmůže. Svět tedy nebude spasen! 

Je Štědrý den. Vyšla první hvězda a sníh pokryl stěny kolem mne. 

Dnes už vím, že svět ještě nebyl připraven na má dobrodružství.