Janošík Revisited/ Jiří Mahen, Martin Františák

Anotace

Zbojnická legenda ožívá. Spravedlnost. Pomsta. Zrada a láska. Nezabiješ!

Drama o slavném slovenském zbojníkovi z roku 1909. „V té době“, píše ve třicátých letech Mahen, „nikdo nevěřil pomalu v člověka, ale najednou jsme našli mezi lidem člověka, nedávno skorem popraveného, a ten člověk žil v paměti národa jako světec. A kolem toho člověka kvetly píseň i naděje.“ Jenže pak přišla krutá zkušenost první světové války. Dvacet let po napsání Jánošíka se Jiří Mahen vyznává ze svého pokušení napsat drama znova a jinak: „Byl by daleko prostší, bez písniček a bez barev.“ Do jeho úvah zasáhla národní tragédie. Dva měsíce po okupaci Československa se Mahen oběsil.

Do mysli se vkrádá otázka: Jakého Jánošíka by napsal dnes? Po sto osmi letech od světové premiéry v roce 1910 v pražském Národním divadle s Eduardem Vojanem v hlavní roli? Po všech slavných filmových zpracováních, toho němého z roku 1921, i toho ikonického z roku 1935 v režii Martina Friče, jenž se stal nejúspěšnějším filmem první republiky?

Idylický mýtus dnes postupně bledne pod tíhou zkušeností nacismu, komunistické diktatury. Ocitáme se pomalu v situaci, kdy se zas přestává věřit v člověka a čeká se na mesiáše. Jaký hrdina po tom všem může ještě přijít? Jaký sen o Jánošíkovi sníme? Vnímáme ho jako hrdinu, či jako obyčejného zloděje a zabijáka? Jaká je etika vzpoury? Cena cesty ke svobodě? Spasí vše láska? Pojďme si ten příběh o Jánošíkovi vyprávět znovu.

Nachtkritik

Jánošík (Revisited)

reflexe inscenace Jánošík Revisited

režie: Martin Františák, Mahenovo divadlo ND Brno, premiéra 14. 12. 2018

Snažím-li se popsat, co jsem viděla na premiéře inscenace Jánošík Revisited, nejpřiléhavější mi připadá označení „inscenované knižní drama opatřené velkorysými, vizuálně působivými obrazy“, bohužel však nepříliš dramatickými a vlastně ani nijak zvlášť smysluplně nebo organizovaně rozhýbanými.

Největší slabinou inscenace je podle mého soudu text. Přestože byla Mahenova předloha pravděpodobně výrazně přepracována, v konečné verzi je stále příliš mnoho textu, nedramatických pasáží, zbytečných dialogů a situací, které děj nikam neposouvají (K čemu zde byla například epizoda s Ďuricou a jeho syny?) a přitom jen pár velmi jednoduchých konfliktů a poněkud plakátovité psychologicky nekomplikované postavy:

Jánošík byl zbojník. Měl jedenáct chlapců zbojníků, milou, co ho zradila, a neměl rád vrchnost.

Navíc to působí, že důležitější než konflikt mezi Jánošíkem a Šándorem (nebo obecně mezi zbojníky a vrchností) je tu spíš rozpor uvnitř samotné skupiny zbojníků. A opět je to konflikt dvou nijak zvlášť variabilních postojů, jehož rozřešení nebo shrnutí se nedočkáme. Jde o to, zda vraždit či nevraždit.

Příběh je epický a epickým zůstal. Stále se chodí někam daleko a pak se z toho podávají sáhodlouhé raporty. Pořád se někdo s někým loučí a vítá a vyprávějí si o tom, co se od minula stalo. Víc se toho ale děje právě v těchto vyprávěních než před divákem na scéně. Ač se občas některé postavy dramaticky tváří, mnoha dramatických situací se nedočkáme.

Ani kompozičně se nezdá, že by kus držel pohromadě. Scény jsou nepoměrně dlouhé a postrádají výraznější hierarchizaci. Nevím, která příběhová linka, které téma, které konflikty byly pro inscenátory ústřední.

Při tolika dlouhých monolozích by divák čekal alespoň konflikty vnitřní, ale i těch je zde minimum. Postavy spíš neustále deklarují svá nepříliš překvapivá sentimentálně tezovitá stanoviska, která nemají velký potenciál se někam vyvíjet. Maximálně může někdo svou víru zradit.

Stejně tak nemá divák ani na chvíli prostor zapochybovat o tom, kdo je dobrý a kdo zlý.

Z tohoto schématu vybočuje jedna scéna, která nabízí jak dramatický konflikt, tak složitější psychologii postav a poměrně vyvážené a stylově sjednocené herecké výkony. Mám na mysli jediný výstup sedláka Samka v podání hostujícího Tomáše Žilinského, v němž se uchází o Jánošíkovu Anku (Elena Trčková) za podpory její matky (Monika Maláčová).

Látka Jánošíka možná nabízí některá témata, která přesahují Mahenovu dobu, ale Františákova inscenace je, myslím, nevytěžila. Nepodařilo se mi přijít na to, proč si inscenátoři pro dnešní publikum tuto látku vybrali.

Další věcí, která mě neustále zarážela, je stylová nejednotnost jak výtvarného uchopení, tak hudby, žánru i herectví.

Stylově vyhraněné a expresivní repliky někdy nepříjemně kontrastují s civilním herectvím a uvolněným držením těla. Místy zase ze situace nečekaně vystoupí až hystericky zahraná pasáž. Velmi energický protagonista je obklopen poněkud laxním chórem zbojníků, kteří už mají věk na to, aby se ničím moc nevzrušovali.

Dominik Teleky v roli Jánošíka opravdu neměl snadný úkol. Původně Mahenův text ho vedl k monotónnímu vyvolávání hesel na celé Mahenovo divadlo, měl se sbratřit se skupinou snad o generaci starších pánů a v konkrétních momentech předvádět své taneční dovednosti z folklorních souborů. Ty jsou sice obdivuhodné, ale v celku inscenace působí podobně jako tanečky Cigánky Jany Štvrtecké nebo výstupy s elektrickou kytarou Tomáše Davida trochu jako ojedinělá kabaretní čísla. Některé jeho monology doprovázené pravidelným přecházením po forbíně působí až nezrežírovaně.

Naproti tomu všemu je nutno uznat, že inscenace musí být velmi fotogenická: nabízí množství opravdu krásných a pečlivě postavených obrazů. Množství lidí (a navíc zbojníků) na scéně  v sobě má nečekaně velkou působivost. K nesporným pozitivům patří také živý hudební doprovod a vložené lidové písně. V neposlední řadě bych ráda vyzdvihla herecké výkony Tomáše Davida a Moniky Maláčové nebo již zmiňovaných hostů Dominika Telekyho a Tomáše Žilinského.

Karolina Ondrová

Autorka je studentkou 2. ročníku magisterského studia Divadelní dramaturgie na JAMU a 2. ročníku magisterského studia Komparatistiky na FF UK.

Prameny a média

Mahenův Janošík na českých a moravských scénách

Mahenův Janošík byl poměrně hraným titulem po druhé světové válce a v padesátých letech. Již v květnu 1945 hru v Brně uvedlo Národní divadlo v Divadle Na hradbách v režii Františka Kliky. Následovala divadla v Karlových Varech, Českých Budějovicích, na Kladně a v Liberci. V roce 1949 se titulu v tehdejším brněnském Státním divadle chopil režisér Aleš Pohorský. Jánošíka hrál, podobně jako již v předchozí brněnské inscenaci, Rudolf Krátký, jako Anka se objevila Vlasta Chramostová a do role Šandora  byl, jakož i v pozdějším zpracování režiséra Zdeňka Míky z roku 1954, obsazen Martin Růžek. Janošík byl uveden v této době také v Olomouci a v Národním divadle v Praze, v režii Antonína Dvořáka s Vítězslavem Vejražkou v titulní roli, dále v Ostravě, Hradci Králové a pražském divadle S.K. Neumanna.

Z šedesátých let stojí za zmínku uherskohradišťská inscenace Aloise Hajdy, v jehož režii uvedlo Janošíka také kladenské divadlo. Drama se hrálo rovněž v Českém Těšíně a ve Zlíně, někdejším Gottwaldově.

V sedmdesátých letech vznikly dvě inscenace; v roce 1972 v režii Aleše Pohorského v Divadle bratří Mrštíků, v níž mj. účinkoval v roli studenta Jaroslav Kuneš – současný Garaj. Na pardubickou inscenaci z roku 1974 zavzpomínal Vladimír Krátký na stránkách Milíře 16/2014 takto: „V sedmdesátých letech jsme v Pardubicích, kde jsem byl v angažmá, nastudovali Janošíka. Byl jsem Ilčíkem a vzpomínám si, že horním pardubickým chlapcům tehdy bylo dohromady asi 560 let a že s Jurou Pištěkem jsme byli jediní, kteří dokázali přeskočit valašku. Dnes už bychom taky neuspěli.“

Na nového Mahenova Janošíka si muselo české divadlo počkat až do roku 2005, kdy jej v brněnské Polárce uvedla režisérka Hana Mikulášková s Martinem Siničákem v hlavní roli. V roce 2007 Natálie Deáková hru režírovala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

Lucie Němečková