Kdo je pan Schmitt?/ Sébastien Thiéry

Anotace

Dobrých komedií není nikdy dost, a proto do Mahenova divadla přichází „novodobý Molière“ Sébastien Thiérry a ptá se: Kdo je pan Schmitt? Na vaše bránice útočí jedna z nejvtipnějších moderních frašek.

Jenže odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá! Pátrání po ní však zaručeně vzbudí salvy smíchu a nakonec snad i malé zamyšlení nad absurditou života. Stačí jedno zazvonění telefonu a život dosud spořádaného manželského páru Bérandových se obrátí vzhůru nohama. Zvlášť, když žádnou pevnou linku vlastně nemají a nejmenují se ani Schmittovi, jak se jim snaží namluvit hlas na druhé straně aparátu. A to je prosím jen začátek. Kolotoč ztřeštěných situací a neuvěřitelných záměn se roztáčí. Nic není na svém místě. Tam, kde visel portrét tchýně, je nyní obraz psa. Klíče od bytu nepasují do zámku a na obvyklém čísle policie se hlásí taxislužba. Co dělat? Všechny dosavadní jistoty jsou rázem zpochybněny, člověk neví, čí je.

Takže pokud jste zvědaví – Kdo je pan Schmitt? – přijďte do Mahenova divadla na stejnojmennou komedii v režii Jany Kališové. V rolích manželů Bérandových uvidíte Evu Novotnou a Dušana Hřebíčka. Schválně, jakou zde najdete odpověď?!

Prameny a média

Kdo je Sébastien Thiéry?

Herec, scenárista, dramatik. V současnosti je považován za nekorunovaného krále soukromého pařížského divadla. Je jedním z nejpřekládanějších a nejhranějších francouzských komediografů v zahraničí. Navázal na tradici píšících herců. Říká se o něm, že je pokračovatelem Karla Valentina, Rolanda Dubillarda, Jeana-Clauda Grumberga či Eugèna Ionesca a Franze Kafky, i když zamýšlenou spřízněnost s posledními dvěma sám Thiéry poněkud zpochybňuje.

Narodil se v roce 1970 v Neuilly-sur-Seine.

Navštěvoval soukromou hereckou školu Cours Florent. V roce 1997 ukončil pařížskou Národní dramatickou konzervatoř, kde byl žákem hereček Dominique Valadié, Catherine Hiegel či herce Philippa Adriena. V divadle herecky spolupracoval s režiséry Raymondem Acquavivou, Thierry Lavatem, točil filmy s Josée Dayan, Bernardem Tavernierem, Lucem Bessonem, Alainem Chabatem.

V letech 2004 – 2006 psal provokativní scénáře ke skryté kameře pro Canal+ s názvem Chez Maman (U mámy) a byl zároveň jedním z interpretů spolu s Marií Parouty a Françoise Christophe.

Umění dialogu objevil prý v komunikaci se svým o tři roky starším, od narození hluchým, bratrem. Tato skutečnost jej přivedla k divadlu.

První divadelní hru napsal z paniky, že se jako herec neuživí. Nejdřív se pokoušel uplatnit v žánru stand-up comedy, záhy však pochopil, že mu takový model nevyhovuje, a pustil se do psaní komedií pro více herců. V každé z nich však nezapomene napsat jednu roli pro sebe.

Už v první komické skice Sans ascenseur (Bez výtahu) z roku 2005 se objevuje ústřední téma Thiéryho pozdější tvorby: reflexe identity. Premiéra se konala v pařížském divadle Théâtre du Rond Point v režii Jeana Michela Ribese.

Na tuto komediální aktovku navázala v roce 2006 druhá, Dieu habite Düsseldorf (Bůh bydlí v Düsseldorfu), kterou uvedlo divadlo Théâtre des Mathurins. I v tomto případě jde o setkání mužů, kteří se střetnou, tentokrát na schodech, a začnou spolu hovořit o všem možném. Jejich řeči o ničem a o všem mají především rozesmát, nicméně eskalují kaskádou absurdit ústících nakonec v nepřekonatelný pocit samoty.

Autorovým zřejmě dosud největším dramatickým úspěchem se stala komedie Cochons d´Inde, v doslovném překladu Morčata. V češtině se s ní můžete setkat pod názvy Indická banka či Pokusní králíci. Jedná se o slovní hříčku. Ve Francii hru poprvé uvedla v roce 2009 Anne Bourgeois v Théâtre Hébertot. Autor se k jejímu napsání nechal inspirovat skutečným případem  Arcelor-Mittal, kdy francouzskou společnost koupila společnost indická. Když se autora novináři ptali, o čem hra je, odpověděl:

To je jednoduché: jeden úplně normální muž je zavřený v místnosti. Od začátku do konce usiluje o jediné: dostat se pryč. A protože nemůže, projde si nejrůznějšími stavy: chce vše pochopit, rozčiluje se, vyjednává, rezignuje, až pozná, o co jde, i když je to úplné šílenství. V podstatě je stavba této hry primitivní: jde o to dostat se z nereálné situace reálným způsobem.

V hlavní roli francouzské inscenace se objevil Patrick Chesnais, pro něhož Thiéry hru napsal. Slavný herec je jeho herecký idol, a aby ho nalákal ke spolupráci, snažil se vytvořit postavu s propracovanějším charakterem než dosud. Tento tah se vydařil. Nová komedie vynesla Thiérymu dva Molièry: za nejlepší komedii roku a za herecký výkon ve vedlejší roli. Zároveň byla oceněna divadelní cenou Nadace Diane a Luciena Barrièrových.

Vzestup Thiéryho popularity provázela také následující komedie Qui est Monsieur Schmitt? (Kdo je pan Schmitt?) s Richardem Berrym, která měla premiéru v roce 2010 v Théâtre de la Madeleine. Autor byl opět nominován na cenu Molière.

Následovaly komedie: Le Début de la fin (Začínáme končit) v Théâtre des Variétés v roce 2011. Hra rozvíjí další autorovo klíčové téma odcizenosti. Tentokrát jde o krizi jednoho manželského páru. Muž je přesvědčen, že jeho žena nezadržitelně stárne. Ale možná, že je všechno trochu jinak. Kdo z nich se vlastně změnil, není úplně tak jednoznačné, jak se zdá.  

V roce 2012 režíroval Bernard Murat v divadle Édouard VII. nelítostnou komedii o penězích, z nichž člověk občas blázní, Comme s´il en pleuvait (Jako kdyby pršelo) v hlavních rolích s Pierrem Arditim a Évelyne Buyle. 

Po osmi letech se autor vrátil na jeviště divadla Rond-Point. V roce 2013 Jean-Michel Ribes uvedl L´Origine du monde (Počátek světa), komedii, v níž si autor vyřizuje účty se svojí matkou. Isabelle Sadoyan vynesla postava Molièra za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli.

Na konci téhož roku inscenoval Jean-Louis Benoît v divadle Poche Montparnasse Tilt. Ve hře, nazvané podle výrazu z pokeru vystihující psychické rozpoložení hráče, který není schopen činit racionální rozhodnutí a řídí se emocemi (thiéryovská situace jako když vyšije), si společně s autorem zahrál Bruno Solo.

Co se stane, když se v jedné posteli probudí dva úplně nazí muži? Na tuto otázku odpovídá další Thiéryho komedie Deux Hommes tous nus (v češtině existuje pod dvěma různými překlady Dva nahatý chlapi či Dva úplně nazí muži), kterou uvedl v roce 2014 v divadle Madeleine režisér Ladislas Chollat. Autor opět ztvárnil jednu z rolí po boku Françoise Berléanda a Isabelle Gélinas.

A co se stane, když se docela nahý autor objeví před francouzskou ministryní kultury? Stalo se skutečně 27. dubna 2015 během udílení cen, tzv. Molièrovy noci. Autor nominované komedie Dva úplně nazí muži se rozhodl svérázně protestovat proti vládě. Svůj projev o diskriminaci francouzských autorů, kterým na rozdíl od jiných profesí jsou upírány dávky v nezaměstnanosti, pronesl před ministryní kultury Fleur Pellerin zcela nahý, což samozřejmě vzbudilo obrovský rozruch.

V roce 2017 Thiéryho sláva ještě vzrostla s uvedením filmu Momo, který vychází ze stejnojmenné autorovy hry z roku 2015. Divadelní premiéru měla v režii Ladislase Chollata v Théâtre de Paris s Muriel Robin a Françoisem Berléandem v hlavních rolích manželského páru, kteří po návratu domů objeví ve svém bytě neznámého mladíka, který se vydává za jejich syna, ačkoliv dosud žádného potomka neměli (!). Komedie získala trojnásobnou nominaci Molière, žádnou z nich však v ocenění nakonec neproměnila. Film režíroval s Vincentem Lobellem sám autor, který rovněž ztvárnil roli záhadného mladíka.

Zatím poslední Thiéryho hrou je černá komedie o stáří Ramsès II. – měla premiéru v prosinci 2017 v divadle Les Bouffes Parisiens v režii Stéphana Hillela.

 

Na českých scénách se Thiéryho jméno poprvé objevilo v roce 2011. Východočeské divadlo v Pardubicích uvedlo v březnu téhož roku scénické čtení hry Cochon d´Inde v překladu Nory Obrtelové pod názvem Pokusní králíci. Režie čtení stejně jako o dva roky pozdější inscenace se ujala Anna Petrželková. Stejnou hru, ovšem pod jiným názvem – Indická banka, režíroval v listopadu 2011 Karel Heřmánek v Divadle Bez zábradlí se Zdeňkem Žákem v hlavní roli. V březnu 2016 měla v pražském divadle Kalich premiéru další Thiéryho hra: Začínáme končit v režii Lídy Engelové, s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem v ústřední manželské dvojici. Hru přeložil Petr Christov. Následuje série premiér komedie Dva nahatý chlapi v překladu Jaromíra Janečka v Branickém divadle v roce 2016 a v roce 2017 v pražském Divadle Palace v režii Antonína Procházky. Stejnou hru v překladu Kateřiny Neveu s názvem Dva úplně nazí muži uvádí od roku 2017 ostravské Divadlo Mír v režii Václava Klemense. Komedii Kdo je pan Schmitt? v režii Jany Kališové a překladu Kateřiny Neveu uvádí činohra NdB v české premiéře.

 

A kdo jsem vlastně já?

Když se Jean-Claude Bérand jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že není nic jak dřív. Telefon zvoní, i když žádný s manželkou nemají. Zvedne sluchátko a na druhé straně aparátu mu kdosi klade sugestivní otázku: Kdo je pan Schmitt? Možná si spletl číslo. Možná. Ale kam se potom poděl portrét jeho matky? Kdo vyměnil knihy? Proč klíče nepasují do zámku? Co se to stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Tak co tedy?

Profesor německé literatury na univerzitě v Princetonu Stanley Corngold prý spočetl, že existuje na sto třicet různých interpretací Kafkovy Proměny a toho, co vlastně Řehořova proměna ve hmyz znamená. Některé možnosti mohou posloužit také jako případný klíč k proměně pana Béranda: snová, nerealistická vize hlavního hrdiny, absurdní groteska, nadsázka vedená toliko snahou pobavit diváky, symbolické ztvárnění osamělosti a bezradnosti tváří v tvář vlastnímu osudu, kritika měšťanské strnulosti a povrchní morálky, zachycení existenciálního pocitu člověka v tomto světě… a napadnou vás jistě mnohé další možnosti: z psychiatrického hlediska může jít o poruchu osobnosti, tzv. depersonalizaci či derealizaci, Alzheimerovu chorobu, nebo je vše důsledkem jakési potměšilé hry velkého manipulátora, sledováno okem božím či odposloucháváno „velkým bratrem“… a nebo taky za všechno může prostě domovník. Kdo ví?!

Třebaže Thiéry nejde v tomto směru tolik do hloubky jako Kafka, lámat si hlavu tím, co se vlastně stalo a kdo za všechno může, si budou mnozí diváci. A po odchodu ze sálu se můžou přít, jak to doopravdy bylo. Možná, že všechny otázky spojené s titulní Kdo je pan Schmitt? však nevedou nakonec k určité odpovědi, nýbrž k další otázce: Kdo jsem vlastně já? Především je však tato otázka rozbuškou smíchu a pozvánkou k příjemně strávenému večeru v dobré společnosti inteligentního humoru a jedinečných hereckých výkonů.

Lucie Němečková