Kdyby, tak, a co pak/ Roland Schimmelpfennig

Anotace

Čtyři barvité výklady temné díry ve zdi.

Roland Schimmelpfennig, v současné době nejuváděnější německý dramatik, napsal hru s tímto podivným názvem na zakázku divadla Schauspiel Frankfurt v roce 2011. Svým jedinečným způsobem si v ní pohrává s motivy řemeslnické scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské.

Parta stavebních dělníků opravuje rozlehlý zchátralý dům. Práce se vleče, projektové plány neodpovídají realitě, komunikace s majitelem se komplikuje a navíc je tady ta zeď, jež má být proražena, jenže nikdo neví, zda právě ona není zdí nosnou. Vrchol všech nedorozumění nastává v okamžiku, když se zčistajasna ztratí dělník Marek. Před chvílí byl ještě tady a najednou je fuč! To je už důvod na zastavení prací a vážné zamyšlení. U piva a cigarety se roztáčí dialog, který volně přechází ve vyprávění několika paralelních příběhů. Svou roli v nich má i nevěrná manželka majitele, jež má poměr s jedním z řemeslníků, dále špatné svědomí jednoho z parťáků, jenž možná zavinil tragédii téměř antickou, a taky čerstvě proražená díra ve zdi, za kterou nic není – přesněji, za kterou je Nic! Jak je u Schimmelpfennigových her zvykem, postavy se díky fatálním okolnostem a momentu čekání doberou až k apokalyptickým a utopistickým otázkám, které však zůstanou nezodpovězeny, poněvadž máme „padla“.

Premiéra: 7. dubna 2016 v divadle Reduta

Analytická kritika

Lukáš Jiřička
Autor působí jako divadelní dramaturg a tvůrce rozhlasových kompozic. 
 
PROBOŘIT SE DO PRÁZDNA

Inscenace s více než záhadným titulem Kdyby, tak, a co pak, jíž v brněnské Redutě připravil zavedený divadelní autor Thomas Zielinski, jehož režie byly uvedeny např. v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, Divadle Komedie či v Rokoku, je dílem v mnoha hledech problematickým.

Thomas Zielinski je zkušeným režisérem a mnohé z jeho předchozích realizací, a to je případ i brněnské novinky, se sice vykazují efektním scénickým řešením, leckdy i zkušenou prací s hercem a smyslem pro jistou koherenci celku, ale nepřinášejí více než svého druhu relativně mělkou interpretaci textu v zručném, ale divadelně méně objevném aranžmá, které v činoherním inscenačním modu nenabízí příliš nečekané perspektivy. Dlužno dodat, že ani sama dramatická předloha Kdyby, tak, a co pak německého autora Rolanda Schimmelpfenniga, který není na českých scénách neznámým dramatikem, svým jasným ukotvením příběhu do staveniště i navržením charakteru čtveřice postav k velkým počinům nevybízí. V jiných dramatech – např. Zlatý drak nebo Pro lepší svět – pracuje Schimmelpfennig s relativně nedořečenou konstrukcí a neustále mění jazyk i perspektivu pohledu na zobrazovaný rozlámaný příběh a dává inscenačnímu týmu svobodnější pole k práci. Avšak v případě dramatu Kdyby, tak, a co pak, které do češtiny přeložil zkušený překladatel a básník Tomáš Kafka, příliš ukotvuje děj do jednoho prostředí i konkrétní sociální skupiny a kromě závěrečného jednání nenabízí mnoho překvapivých zvratů v samotné dramatické látce.

Základním půdorysem konverzační hry je zde debata tří dělníků na staveništi. Ačkoliv se Zielinski se scénografem Pavlem Svobodou snažili konkrétnímu charakteru staveniště mírně vyhnout vytvořením abstraktní scénografie z monochromních šedivých panelů se skoseným stropem a na podlaze jasně naznačenou točnou, přílišné popisnosti se však ubránit nedokázali. Samu stavbu zde připomíná několik elementů – hromada suti, pracovní světla, palice, bedny na nářadí, pivo, ale také pracovní oděvy tří dělníků. A pokud už jsou tyto prvky na scéně, musí být využity – trojice dělníků pije pivo, v nemnoha momentech spíše pouze náznakově práci simuluje, než vykonává, ale hlavně sedí na bedýnkách a hovoří. Vzhledem k značné statičnosti celé inscenace se však díky předmětům mnohé z akcí vyzrazují s předstihem, ačkoliv i bez vyzrazení by tyto elementy scénografie nenabídly tak převratný pohled na zobrazovaný text. Je-li na scéně užita palice, musí jí být probořena stěna, za níž je však tma a nic dalšího se neskrývá, je-li na scéně pivo, musí být vypito, je-li na zemi viditelný kruh od točny, je zřejmé, že se scéna bude otáčet. Je-li na scéně neobsazená bedna a nevypité pivo a hovoří-li celou dobu tři dělníci – Uli, Rudi a Ricki o kolegovi Markovi, který se propadl při bourání zdi a zmizel, je to příliš návodné a možný moment překvapení je zadušen již ve svém počátku.

Není to však jen problém scénografie jako spíš režie, že vše je vykresleno tlustou tužkou. Charaktery pouze celou dobu modelované zobrazovaným dvourozměrným chlapáctvím (dle vzoru – dělník je drsňák mluvící neotesaně, nespisovně a nahlas, co je však neustále zrazováno a kontaminováno spisovnou češtinou překladu), tok paralelních monologů je přerušován prodlevami na pití piva nebo momenty mudrlantského zamyšlení. Motivace i těch několika režijních nápadů, které akcelerují děj kupředu, jsou mnohdy vedeny potřebou dosáhnout překvapivého efektu a roztaženy na délku na hranicích únosnosti – zde například chaotické hemžení dělníků po scéně během pohybu točny. Dům, v němž dělníci pracují, respektive v něm debatují, má několik zázračných schopností – jeho podlaha se otáčí a ukrývá v sobě bezednou propast za zdí, do níž se jeden z dělníků probourá a spustí na dno závaží. Bez úspěchu. Jako kontrapunkt působí jejich hovory o jiných partách dělníků, kteří například uhořeli na silnici, o zamilování se do jiné ženy po svatbě a sexu s ní, lásce a nevěře, vztahu otce a syna nebo sociální demokracii. Za touto fasádou všednosti uložené do monologů se za zdmi, pod podlahou a všude kolem rozpoutává částečně reálná, částečně poetická apokalypsa… to, co se jeví jako prázdno a bezčasí je naopak plné hrůzy a násilí. Přesněji – má být plné hrůzy a násilí.

Schimmelpfennig i Zielinski dopředu vyjevují mnohé. Tento moment přiznaných stavebních kamenů akčního a přímo fyzického narativu je obvykle (a v době postbrechtovské tím spíše) oprávněný, zde však vzhledem ke statickému divadelnímu tvaru, v němž většina dramatických momentů má své místo pouze ve slovech a nikoliv v jednání, spíše v textu a nikoliv v poměrně prostých a čitelných charakterech prezentovaných německých dělníků, Schimmelpfennig umně mísí dialogické střety protagonistů s paralelním sledem monologů, které postupně odkrývají několik osobních událostí, ale také reflexe života osob na stavbě domu, aby se v druhé polovině inscenace prolnuly do agitačního monologu jednoho z dělníků Uliho (v podání herce Jana Grundmana), který vykresluje budoucnost jako utopii, v níž mezi lidmi i přírodou nastane smír a všechny problémy budou rozumem vyřešeny elitami, láskou a OSN. Tomuto monologu vedenému potřebou vize, která nás vyvede z omylu a blížící se katastrofy, však předchází skeptický monolog nejstaršího z dělníků Rudiho (František Nedbal) o tom, že nejsme schopni planetu ovládnout a zachránit, že průmyslová společnost Zemi zničí, že zde žije více než miliarda lidí s jedním dolarem na den, o AIDS a Africe a o bombě, která zničí svět. O nenasytnosti, bezohlednosti a bezcitnosti. Bohužel však tyto monology ztrácejí na jakékoliv přesvědčivosti, neboť ve své serióznosti, jazykové košatosti, ale hlavně sice obeznámené, ale přesto dost čitelné jednoduchosti, jsou vedeny příliš šablonovitým hereckým projevem budovaným na jediné emoci a simplifikované podobě dělnického projevu.

Po všech spíše rétorických reflexích různých životních momentů nebo myšlenek všech tří postav na závěr inscenace přichází nejvíce spektakulární moment, kdy se díky jevištní technice na scéně skrze hromadu sutí vyveze z podzemí tajemný Marek s helmou na hlavě a rozpočíná svůj monolog, částečně inspirovaný (stejně jako ostatně celé Schimmelpfennigovo drama) Shakespearovým Snem noci svatojánské. Jedná se o monolog plný básnické obraznosti. Scéna, která byla do té doby rozsvícena, potemňuje a pomalu se na Markově tváři i okolních, jinak dříve čistě monochromních šedých zdech, vyjevují obrazy pohádkových duchů, bytostí, nestvůr. Sám Marek se díky barvě (pod ultrafialovým světlem odhalující jinak ukryté obrazy a znaky), proměňuje v takřka pohádkového tvora pomalovaného znaky, co září sytě. Ztracený dělník vypráví pohádkový příběh o meziříši, do níž zatím žádný člověk nevstoupil. Vypráví o rusalkách polykajících své otce, králi, zlatě rostoucím z bolesti, pohádkové svatbě a hlavně zpátečním nebezpečném větru. Ačkoliv tato vyloženě magická sekvence inscenace nabízí zcela jiný svět, její jednotlivé motivy se i přes veškerý bájivý ráz provazují s motivy předchozích všedních řečí dělníků. Každopádně je i zde projev Marka v podání Martina Siničáka bezesporu herecky nejpřesvědčivější. Siničák skvěle ovládá nejen svůj hlas, s nímž dokáže až hypnoticky modelovat pohádkovou říši, o níž přináší do staveniště svou zprávu, ale i svým celkovým hereckým projevem převyšuje šablonovité uchopení tří dělníků a Markových přátel.

Náhle však ultrafialové světlo mizí, Marek se navrací do všední reality stavby, pohádková situace je zcizena, hraje rádio, Marek pije pivo. Ricki zase hovoří o sexu, Uli cituje Markovu vizi o dělnících jako kolonách svobodných lidí. Hraje blues, dělníci chtějí jet domů, na scéně zůstává pouze Marek v ostrém světle namířeném do publika.

Thomas Zielinski v Redutě uvedl inscenaci na velmi rozporném a nepříliš zručně napsaném textu Rolanda Schimmelpfenniga, bohužel však svým vedením všechny mouchy textu spíše intenzifikoval a scénicky zdvojil, a tak vytvořil na závěr sice vizuálně i herecky poutavé dílo, jemuž však předchází popisná a úmorná karikatura dělnického života s nepříliš věrohodnou potřebou otevřít a vyslovit všechny palčivé problémy společnosti a světa. Tato didaktická a angažovaná potence textu však ve světle pracovních lamp a v sousedství suti má spíše nechtěně komický náboj.

Psáno z reprízy 23. 5. 2016

Subjektivní kritika

Jitka Pavlišová
Autorka působí jako odborná asistentka na Katedře divadelních a filmových studií FF UP v Olomouci se specializací na současné německojazyčné divadlo a oblast tanečního umění.
 
NEHODÍME SE K SOBĚ? 

Zakoušení divadla, oné zvláštní energetické pospolitosti aktérů a publika, ve mně vždy vyvolává mnohé. Myšlenky, dojmy, pocity. Radost, vztek, slzy. Pokaždé znovu, pokaždé jinak. Jak jinak! V tom je ta podstata a jedinečnost divadla… V souvislosti s brněnským uvedením Schimmelpfennigova u nás dosud prakticky neznámého divadelního textu Kdyby, tak, a co pak se mi v prvé řadě chtělo jásat. Inscenování současné dramatiky, ať již tuzemské či jakékoliv jiné jazykové provenience, vždy považuji za výrazný krok směrem k progresi v profilaci té dané scény být oním diskuzním fórem, divadlem coby politikum, snahou klást otázky, vyvolávat reakce. Jedním slovem být divadlem, které se zajímá o dnešní svět a jeho aktuální problémy, ať již individuální nebo ty celospolečenské. Současné německojazyčné drama a divadlo koneckonců tento aspekt zvládá bravurně. A Roland Schimmelpfennig, jeden z nejvýraznějších a nejuváděnějších současných německých dramatiků vůbec, by v zabývání se aktuálními společensko-politickými i lidskými tématy jako takovými mohl platit za vzorový příklad. Kvalitativně i kvantitativně.

Tím se ve svém přemítání o divadle, zhlédnutém představení brněnské inscenace Kdyby, tak, a co pak a setkávání se s Schimmelpfennigem obecně (čtením jeho textů i diváckou reflexí) dostávám do další fáze: chtělo by se mi vzpomínat. Co, kdy a kde jsem od něj viděla, a jak to na mě zapůsobilo. Co si ještě dokážu pamatovat. A proč zrovna to či ono bylo (je?) pro mě tak významné. Chtělo by se mi srovnávat. Jaký Schimmelpfennigův divadelní text mám nejraději? A kterou inscenaci jeho textů? Tuzemskou, zahraniční? Jak moc je inscenování u nás odlišné od toho v Rakousku nebo Německu? A jak by si vedla brněnská inscenace divadelního textu Kdyby, tak, a co pak?

Tyto úvahy však rozvíjet nebudu. Protože se mi při svém brněnském střetnutí se Schimmelpfennigem stalo něco, co dosud u inscenování jeho textů snad nikdy. Zažila jsem spoustu grandiózních večerů, v nichž se podařilo skloubit kvalitní text s jeho výbornou interpretací, zachycující i v nejjemnějších nuancích jeho poetiku a nadčasové poselství. Zažila jsem mnohdy, že skvěle napsaný text (a je jedno, zdali se jednalo o dnes již určitý kánon světové dramatiky nebo jakýkoliv moderní, resp. současný divadelní text) zhatil opravdu neadekvátně uchopený výklad anebo forma jeho inscenování. Zažila jsem také poměrně často, že nepříliš zdařilý text byl prostě již a priori odsouzen k tomu, aby rovněž jeho inscenování bylo špatné. Nevzpomínám si však, že bych kdy inscenačně vše shledávala v naprostém pořádku, ba co více, považovala za velmi výstižné a přesné, ať co se hereckých výkonů, pojetí scény i celkového navození atmosféry týče, ale zásadní rozpor viděla ve formě, jakou byl koncipován již samotný mluvený text a v jeho celkovém vyznění. Tady ano. V Schimmelpfennigově Kdyby, tak, a co pak je totiž tak nějak obsaženo úplně všechno, a vlastně…nic! Jindy umně zakomponované střídání se reálného světa s jeho surreálnými, fantazijními rovinami zde totiž najednou nefunguje. Ani ony mnohovrstevnaté, leckdy zašifrované pasáže, které jsou důmyslnou úvahou autora (protože zde se vždy nejvíce vyjevuje Schimmelpfennigovo autorské já) nad virulentními otázkami dnešního světa a v jejímž spojení se Schimmelpfennigovým osobitým uměleckým jazykem spočívá TO mistrovské.

Formálně i obsahově se pro mě tento divadelní text skládá ze tří částí. První jsou v dialogickém rytmu vedené výroky a přemítání tří řemeslníků, kteří byli pověřeni opravou jakési zbohatlické vily, která se nachází již v dosti zchátralém stavu, navíc se ukazuje, že v minulosti byla při stavbě v mnohém dílem prosté fušeřiny. Ti řemeslníci byli vlastně původně čtyři. Ale jeden z nich během této práce prostě najednou zmizel. Přesto neustále zůstává zpřítomňován v rozpravách svých kolegů, kteří ve zmínkách o jeho absurdním náhlém zmizení tak vlastně ustavičně krouží kolem absurdní pomíjivé lidské existence jako takové. Zdánlivě jakoby v dialogu, každý ale výhradně sám za sebe, vypráví svůj výklad světa. Jako platforma jeho interpretace tak může jednou posloužit krátký milostný (a přesto fatální?) poměr jednoho z řemeslníků se ženou zadavatele jejich zakázky, jindy každodennost pracovního života začínající ranní cestou autem na stavbu se všemi stereotypy, které ji doprovází, anebo třeba onen spravovaný dům coby podobenství labyrintu světa a bytí vůbec, což náhlá nevysvětlitelná absence jednoho z řemeslníků pouze potvrzuje. Toto tušení souvislostí mě však stále láká a ponouká k vlastnímu přemýšlení či kladení otázek, aktivizuje a vtahuje.

V o to větším rozporu pak ale stojí ke druhé části, kterou tvoří zcela přímočaré, publiku adresované monology odkazující na dvě polarity vnímání soudobé globální situace Země, ekonomického rozdělení světa, a jeho stále se vyostřujících problémů (od oteplování planety, přes alarmující zhoršení situace v Africe – hladomor, AIDS, po vykořisťování chudých asijských zemí v produkci textilií). První úhel pohledu poukazuje na radikální zhoršení všech těchto problémů a nenachází žádné dlouhodobější východisko, druhý, smířlivější, ještě věří „v lepší zítřky“ a odvolává se na vše, co by se mohlo do budoucna změnit k lepšímu. Ani jeden z nich však nezkonkrétňuje, ani jeden z nich nepředkládá možná řešení, to patrně ani nelze. Přesto i já se v tomto ohledu ptám: proč? Proč jsou tyto monology, zcela vytržené od okolního dění, a v tak prosté, přímočaré, řekla bych až neumětelsky vystavěné rovině do textu vůbec zahrnuty? Schimmelpfennig umí být přece politickým autorem par excellence, ale jinak, lépe! A to, když jsou všechny ty úvahy v textu zakomponovány tak, že se dají dešifrovat a dekódovat až postupně, samotnou vypointovanou hereckou akcí, pozvolným skládáním mozaiky příběhu, anebo právě oscilací mezi dvěma polaritami světa, reálného a surreálného. Pak je jeho apel o to naléhavější, silnější, divácky intenzivnější. Schimmelpfennigova apelativní přímočarost v textu Kdyby, tak, a co pak je však spíše kontraproduktivní a spíše než výzvou k aktivizaci se stává poněkud omšelou floskulí a klišé.

Takřka na sklonku hry se Schimmelpfennig v její třetí části přeci jen dostává ke své vášni pohrávat si s lidskou fantazií. A sice, když nechá vyjevit řemeslníka Marka, který se po svém zmizení ocitl v jakémsi „mezisvětí“, připodobněném říši hmyzu, jíž vládne král Ráže. Markův příběh zmizení a poznávání nového světa s jeho až zvrácenými zákonitostmi elipsovitě navrací ono celým textem prodchnuté přemýšlení o hierarchizaci (jakéhokoliv) světa, rozděleném na vládnoucí a služebné, na vykořisťovatele a vykořisťované, což s sebou ruku v ruce přináší také všemožné zrůdnosti a produkuje řetězec násilných činů. Marek nejen že tento svět, kam vlastně nikdy neměl proniknout, poznává, ale vzápětí se stává jeho přímou součástí, ba co více, někým, kdo coby vládce stojí na samém vrcholu této hierarchizace. Je proto velikou škodou, že z těchto tří částí, kdy v každé z nich se odráží výrazná interpretace dnešního světa, nevzejde větší vzájemné propojení přinášející potřebný účinek a dopad na diváka, jak jsme u jiných Schimmelpfennigových divadelních textů zvyklí. Tak pro mě Kdyby, tak, a co pak v jeho textové rovině bohužel zůstává někde na půli cesty mezi náčrtem a fušeřinou…

Přesto přese všechno – a v tom tkví onen bod zlomu – je pro mě s podivem, jak de facto zdařilé bylo vypořádání se s tímto divadelním textem v brněnské inscenaci. Troufám si říci, že v převážné míře to bylo dáno hereckými výkony všech čtyř aktérů, kteří ke svým rolím přistupovali s bravurní samozřejmostí a každý z nich si také znamenitě dokázal udržet „svoji“ rovinu a rytmus výpovědi. Zejména tři zůstavší řemeslníci (Petr Bláha, Jan Grundman, František Nedbal) zachovávali po celou dobu jasné směřování svých většinou solilogických promluv, které však – spolu s prostou scénou a ustavičným posedáváním na bednách od piva (a jejich popíjením) – výborně korespondovaly s promluvami ostatních. Bylo to takové rádoby hospodské filozofování u piva, rozvinuté však k daleko existenciálněji interpretovatelným dimenzím. V diametrálním kontrastu k nim pak stál představitel Marka (Martin Siničák), který se odpovídaje určitému surreálnému fantazijnímu rozměru svého příběhu odlišoval jak specifickým zabarvením hlasu, tak také vizáží a celkovým atmosférickým laděním scény v okamžiku jeho výstupu. Temně namodralé nasvícení důmyslně podtrhovalo Markův kostým, z něhož ve fosforečné zeleni výrazně vystupovaly jakoby jednotlivé kosti jeho skeletu, a tak tělesné vzezření oscilovalo někde mezi kostlivcem a hmyzím tělem, resp. jakýmsi prototypem spidermana. Mírně chraplavý hlas, zdůrazněný ještě mikrofonem a lehce dunivou ozvěnou pak projevu Martina Siničáka dodávaly to potřebné, ne-z-tohoto-světa vycházející naladění.

Brněnská interpretace Schimmelpfennigova textu nebyla nikterak naddimenzovaná, spíše střízlivá, ale důmyslná. Ozvláštnění jednotlivých částí vždy poměrně přesně zdůraznilo a zintenzivnilo jejich obsah. Dokonce i oné, pro mě toliko nepovedené druhé části, ženoucí jednu politickou tezi za druhou přímo na publikum. V této části se totiž i hledištěm zalilo běžné světlo, jak o přestávce nebo po představení, a trefně tak podtrhlo onen jev, že tady už nemáme s divadlem (uměním) co do činění, tady se jedná o svět jako takový ve všech jeho hrozivých faktech a cifrách. Oproti tomu následné potemnělé, namodralé přítmí a z něj vyvstávající bytost Marka opětovně velmi umně zvýraznilo pro Schimmelpfenniga typické snoubení reality a fantaskna.

Zatímco brněnská inscenace Kdyby, tak, a co pak je pro mě veskrze pozitivním a příjemným zážitkem, k textu jako takovému si stále ještě snažím najít nějaký smířlivější vztah. Možná se mi to dalším přemítáním ještě podaří. A možná taky ne. Možná, že se k sobě prostě nehodíme…

Psáno z reprízy 8. 4. 2016

Nachtkritik

Radomír D. Kokeš
Autor je filmový teoretik a historik.

 

KDYBY, TAK, A CO PAK: HRAVÁ VARIANTA DOBŘE UDĚLANÉ HRY

Představení inscenace hry Rolanda Schimmelpfenniga Kdyby, tak, a co pak jsem v Redutě zhlédl coby filmový analytik: záměrně bez snahy vytvořit si pro jeho recepci odpovídající předporozumění, neboť jsem se obával, že útržkovitost zbrkle nabytých představ o pozadí by analytické uchopení spíše zkreslila. Nejsem tedy s to zařadit autora, jeho hru i její interpretaci do souvislostí odpovídajících současným normám… a své poznání odvíjím od estetických norem dlouhodobějších. Právě v rámci nich jsem přitom byl okouzlen hravou paradoxností estetického systému o třech řemeslnících hledajících čtvrtého v konfrontaci s úrovněmi vlastního světa.

Usiluje o rozkladnost, jež nicméně tkví v precizní architektonice jen jiného typu dobře udělané hry, kdy očekávané rámce jsou reprezentovány postupy očekávatelnými v jiném systému norem. Uvažuji-li o způsobech vedení divácké pozornosti, jde o dvouvrstvou výstavbu standardního díla s tajemstvím: prvním tajemstvím je co se stalo, zatímco druhým v jakém fikčním světě se to mohlo stát. Docela tradiční schéma, ale netradičně naplňované. Prvních padesát minut inscenace (vycházím z času během premiéry) postupně odhaluje, co se stalo – přičemž tři jednající postavy spolu nekomunikují nebo komunikují jen mimoděčně, netvoří společnou dramatickou akci a nesledují společný cíl.

Ač tři řemeslníci sdílejí dramatický časoprostor podivného domu, divák je udržován v pochybnosti, nakolik jejich monologické výstupy souvisejí, notabene když první řemeslník těkavě vypráví o svém milostném životě, druhý opakovaně přehrává několik dramatických situací bez zjevných vzájemných souvislostí a třetí vypráví příběh atmosférických cest do práce. Navracejí se slova, akce a pauzy, kdy kousky monologických reprezentací řemeslníků během několika cyklů v rámci padesáti minut postupně utvářejí prostorově, časově a příčinně soudržný obraz událostí. Sjednocení střípků událostí ale zkonkrétní jen další střípky fikčního světa, pročež hra s tajemstvím může pokračovat.

Zatímco první část hry tvoří sled monologů, které nakonec pro diváka ústí do dialogu vodítek k rekonstrukci příběhu, druhá část hry rozbíjí toto rétorické trojhlasí figurou dvou politických proslovů. Funkčně ji tak odděluje od třetí části, kterou tvoří naopak extrémně dialogický monolog. Co se zprvu jeví jako rozpustile nevypočitatelná struktura, ukazuje se při bližším zkoumání jako vypočítaná architektura, jež dosahuje nevypočitatelnosti spojováním rozmanitých tradic, a již bychom mohli nazvat postmoderní. Je třeba hledat o něco konkrétnější vysvětlení, jakkoli zřejmě autor čerpá z mnohem bezprostřednějších vlivů a konvencí současné německy psané dramatiky.

Matně si pamatuji, že srovnatelnou hru s tajemstvím na úrovni událostí s postupným posunem na úroveň světa jsem viděl kdysi v inscenaci Tři muži na špatné adrese (podobný vzorec nicméně známe třeba z Desíti malých černoušků). V nich ale postavy jednaly v dramatické spolupráci, zatímco Kdyby, tak, a co pak tuto jednotu rozbíjí – ale jen potud, že ji nahradí srovnatelně zavedenými a po chvíli snadno srozumitelnými tradicemi. V první části jde o konvence absurdního dramatu, v druhé o politické projevy postavené na ideologickém a projevovém kontrastu a ve třetí o poetiku jazykových her s absurdními světy, jakou reprezentuje například Carrollova Alenka v říši divů a za zrcadlem.

Toto logické a hlavně rytmické skládání v něčem tradičního s tradičním v něčem jiném se promítá i do architektury scény, líčení herců i rekvizit, kdy třeba změna osvětlení skryje jednu vrstvu a odhalí druhou. Všechny konkrétní prvky na scéně nakonec najdou svou funkci v reprezentaci té či oné vrstvy narativu, té či oné vrstvy fikčního světa, zatímco jiné prvky zůstávají čistě naznačené. Jinak řečeno, energie věnovaná sugerování vlastní rozloženosti se postupně stává pro Kdyby, tak, a co pak hnací silou rekonstrukce jednotného, kdy cesta k němu je intelektuálním dobrodružstvím s očekáváním, pozorností a taky významy, jež pro mě byly jen nástrojem rozpustilého estetického systému, zatímco pro jiné budou dost možná jeho interpretačním středobodem.

Psáno z premiéry 7. 4. 2016

 


 
Matěj Nytra
Autor je filmový publicista a divadelní dramaturg. 
 
SPÍLÁNÍ BEZ ODEZVY

Wenn, dann: was wir tun, wie und warum je text úsporné, překvapující struktury. V jeho dramaturgickém výběru pro repertoár Reduty je cítit v jasné míře vzdělávací akcent. Rolland Schimmelpfennig. Jako hvězda. Stern současného německojazyčného divadla (Zlatý drak, Říše zvířat, Ambrosie, Létající dítě). Schimmelpfennig jako textový formalista staví svůj dělnický/zednický štyk z roku 2011 jako přerývanou nedějovou koláž autenticky stylizovaných rozprav/výpovědí/solilogů/výtek – spílání směrem k nepojmenovanému posluchači. Pro režijní úkol Thomase Zielinského to znamenalo výzvu realismu, nebo metafory. Půdorysem je materiál rytmizované nudy pracovní přestávky (při níž se toho z potu dělnických útrob provalí skrz lahváčové posedávání až až, když, tak, a co pak, jakkoli).

Koncept statického obrazu, ve scénografii hloubkového náhledu do rozestavěné reality s průrvou, ústí k poměrně úmornému výsledku. Je to cíl? Spoluprožitek váhavých/zablokovaných chvil. Divadelní mluva v kontrastu provazců hospodského rozumování. A co, náhle, pak: efekt neonového propadu světem až k nepříjemně významově otevřené vyprávěnce s mýtickými motivy.

Úslužný (záslužný?) plán prezentace originálního textu nepoučeným divákům nenabízí zážitek, apel k intepretaci, bouři, protireakci (navzdory pokusu o angažované nafackování publika – v příliš strojeně předneseném pivním monologu-plivání). Inscenace spíše sbírá body pro obraz dramplánu instituce a pokouší se vychovat (si) modelové publikum ve vnímání importovaných podob post/nedramatické poetiky. V meziprostoru osudové zpětnovazebné smyčky: otázka po následcích a protireakcích se ztrácí v dírách a plošinách jevištní stavby…

Psáno z premiéry 7. 4. 2016

Prameny a média

Čtyři barvité výklady temné díry ve zdi.

Roland Schimmelpfennig, v současné době nejuváděnější německý dramatik, napsal hru s tímto podivným názvem na zakázku divadla Schauspiel Frankfurt v roce 2011. Svým jedinečným způsobem si v ní pohrává s motivy řemeslnické scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské.

Parta stavebních dělníků opravuje rozlehlý zchátralý dům. Práce se vleče, projektové plány neodpovídají realitě, komunikace s majitelem se komplikuje a navíc je tady ta zeď, jež má být proražena, jenže nikdo neví, zda právě ona není zdí nosnou. Vrchol všech nedorozumění nastává v okamžiku, když se zčistajasna ztratí dělník Marek. Před chvílí byl ještě tady a najednou je fuč! To je už důvod na zastavení prací a vážné zamyšlení. U piva a cigarety se roztáčí dialog, který volně přechází ve vyprávění několika paralelních příběhů. Svou roli v nich má i nevěrná manželka majitele, jež má poměr s jedním z řemeslníků, dále špatné svědomí jednoho z parťáků, jenž možná zavinil tragédii téměř antickou, a taky čerstvě proražená díra ve zdi, za kterou nic není – přesněji, za kterou je Nic! Jak je u Schimmelpfennigových her zvykem, postavy se díky fatálním okolnostem a momentu čekání doberou až k apokalyptickým a utopistickým otázkám, které však zůstanou nezodpovězeny, poněvadž máme „padla“.

Premiéra: 7. dubna 2016 v divadle Reduta