Kmeny/ Karel Veselý, Vladimir 518

Anotace

Na motivy knihy KMENY od Vladimira 518 a Karla Veselého, která vznikla za podpory projektu BU2R.

Hipsteři, hiphopeři, gotici, pankáči, neohippiesáci, motorkáři, tuningáři… To jsou jen některé z „kmenů“ brázdících urbánní džungli současnosti. Vydejte se v divadle Reduta na dobrodružnou výpravu za jejich životními fi losofi emi a styly, poznejte mimikry, které používají, objevte místa, kde se sdružují… A mějte se přitom na pozoru: Možná mezi nimi zahlédnete sami sebe. Mladý režisér a herec Braňo Holiček, který pro činohru NdB v minulé sezoně vytvořil už populární inscenaci Černá labuť, se po roce do Brna zase vrací. I tato divadelní adaptace dnes již kultovní knihy Kmeny, napsané pod vedením Vladimira 518 a později vysílané jako série dokumentů Českou televizí, bude vznikat formou kolektivních improvizací a opět nabídne hravé a tak trochu „drzé“ divadlo – zážitek osvěžující napříč všemi kmeny.

Premiéra: 9. února 2017 v divadle Reduta

Upozornění: Inscenace obsahuje expresivní výrazy a scény. Inscenace vhodná od 15 let.

Nachtkritik

Patrik Boušek,

Autor je studentem dramaturgie na Difa JAMU.

 

KMENY

Formou i obsahem poutavá předloha Vladimíra 518 a kolektivu autorů uspokojuje fetišistické touhy po vniknutí do života „těch druhých” – skupin, které známe, které vídáme a k nimž nepatříme a kdy je těžké uvěřit, že se jedná o skutečné lidi.

Adaptace v Redutě, je šibalsky uvedena slovy „na motivy knihy Kmeny” a z textu celé knihy používá pouze sedm citátů, zbytek herci neseného textu vzešel z procesu zkoušení.

Ve šňůře sedmi povedených stand-up výstupů každý herec (po té, co z pračky vytáhne svůj kmenový kostým) rozehrává svoji minulost, zatímco občas mu ostatní herci přizvukují, nebo dělají kulisu. Každý totiž alespoň chvíli patřil k nějakému kmeni. Dozvídáme se, jak je tyto události a situace formovaly a k čemu je dovedly.

Tyto prožitky a vzpomínky, ať už sebevíce autentické, ale nedosahují hloubky a opravdovosti života pankáčů, metaláků, nebo otaku z předlohy, kteří svojí subkulturou žijí na plno.

Ztrácí se tak hodnota dokumentaristická, zbývá jen fetištická – nakukujeme do života lidí, které bychom jinak nepoznali, tentokrát až bulvárně, protože to, co sledujeme, je kmen Herců.

Kmen Herců je známý tím, že obvykle jejich příslušníky známe jen vnějškově a je těžké poodhalit, jakými jsou osobnostmi. Tady nám to trochu odkrývají a je to dráždivé, příjemné, zábavné.

Otázkou pak zůstává použití oněch pár úryvků z knihy, které vlastně jsou už trochu navíc. Na scénu vstupují nejen z úst herců, ale i z promítacího plátna ve formě citátu. Ruší to tak autenticitu vyprávěného, byť v druhém plánu připomíná, že všichni máme z nějakého kmene něco.

Režisér inscenace Braňo Holíček používá moderní multimediální výrazové prostředky zábavnou a hravou formou, což naprosto odpovídá zvolenému tvaru inscenace. Drobná provokativnost není nic, na co by divák nebyl zvyklý z jiných médií a díky lehkosti a přirozenosti, s jakou je představována, navíc spíš zesměšní samu sebe.

Jedná se tak o inscenaci, která je živá, která pobaví, která může někoho zajímat i obsahově a na kterou bude radost kohokoli pozvat.

     odKmenováno!

 

šárka býčková,

autorka je herečka, performerka a básnířka

V sobotu 11. února 2017 jsem byla na druhé repríze inscenace Kmeny, s podtitulem Světy lidí, kterou pro Národní divadlo Brno režíroval Braňo Holiček. Teď jsem si to šla lehce vizuálně připomenout, přepočítat pračky, a zjistila, že Reduta je taky restaurace v Náchodě, kde mají, pozor, wi-fi zdarma. Reduta.cz tedy není ta cesta…

Mám to! Osm praček, sedm herců: ,,Roman, Milada, Magdaléna, Štěpán, Martin, Jakub a Annette. Sedm velmi individuálních příběhů. / Sedm nečekaných kmenových zkušeností. / Sedm herců v prádelně divadla Reduta. / Osobní vzpomínkové fotoalbum. / Exkurze do života vašich sousedů. / Střípek do mozaiky malých rodinných dějin. / Kmeny.“

S výrazy „individuální a nečekané“ bych byla opatrná, to si mohli dovolit v upoutávce na Střepiny. My, devadesátkové děti, totiž tyhle story důvěrně známe a jsou to hodně tradiční schémata. Tato sonda do dospívání připomene nelehké doby plné hledání, tápání a životně důležité potřeby někam patřit. Najít svůj kmen! Tam se postarají o to, abych už nikdy nebyl trapný, abych nebloudil světem nazdařbůh, abych nevyčuhoval, a když, tak pořádně a v konceptu! Ve chvílích, kdy hrozí „přes hubu dostat“, aby se za mě postavili. Byli jsme trapní, o tom žádná. Právě s touhle realitou si představení pohrává a my vzpomínáme, trochu se stydíme a dost se smějeme.

Je to inscenace líbivá. Tímto výrazem ji nechci shodit, to ani trochu. Chci tak jen znovu poukázat na fakt, že se v ní drtivá většina z nás uvidí a to máme rádi. Rodiče a prarodiče si vzpomenou na naši pubertu a dost možná si oddechnou, že už jsme z toho vyrostli,  že ve vizuálním i myšlenkovém projevu jsme střízlivější. Tedy jak kdo a jak kdy, že? Protože my ten náš kmen nesmažeme, je sice schovaný, potlačený, ale žije si dál a občas lehoulince probublá ven. Tohle nikdy úplně nesvlékneme, takoví jsme byli a teď na to akorát roubujeme nové cesty. Po práci sundáme oblek a ve starém „triku s názorem“ pak někde u piva vzpomínáme na všechny ty srandy a je nám trochu líto, že jsou už pryč. Ten vzdor, ta divoká síla k boji připravená!

Když si pustím Prahu (taky mám bordel v rychlých pasážích), a že si ji tak dvakrát do roka dám, vždy zacítím to podivné tepání, chvění. Tenkrát jsem si připadala děsně tvrďácky. Pouštěla jsem si ji cestou do školy pořád dokola, u toho počítala, kolik ten den můžu dostat pětek a pekelně se těšila na páteční večer. To bylo to světlo na konci tunelu…

Světlo, tma, světlo na jevišti, devatenáct hodin. Prádlo se pere, lidé se svlékají do spodního… Ha, zadek, následovaný prvním hledištním smíchem. Hleďme, před jednu pračku si lze pomyslně postavit sebe. Jejich roztočené bubny mi připomněly žaludek velryby. Obrázek, který v minulém týdnu znásilnil facebook. Ale ne, je to prádlo… Praní špinavého prádla? Očištění se? Sundám to ze sebe, vyperu, vyžehlím to…  Propadáme iluzi, že pak začneme znovu a samozřejmě lépe. Fleky a pot pryč. Jenže já to už zítra zase umažu a propotím, a i když na sebe vystříkám třeba celý flakon Chanela, když si pořádně čichnu, stejně tam budu já.

Buben pračky se výrazově průběžně ladil ke konkrétním situacím, byl například reprobednou… Ač to byl vlastně hezký nápad, mě štval. Provařené postmoderní jevištní prostředky jako mikrofon, nahota, sprostá slova… Je rozhodně fajn, že se to ze sklepů postupně dostává i na půdu, a třeba zrovna Národního. Bylo na čase! Chápu, že to bude pro spoustu diváků šokující. Po skandování „tak kde je ta piča“ by moje máti okamžitě odcházela. Vždyť minule ji stačil Caesar v trenkách…

V podstatě se jedná o mikro-monodramata, které ostatní herci vždy audiovizuálně dotvářejí. Mozaika příběhů mi lehce připomněla inscenaci Regulace intimity (soubor 11:55, režie: Jiří Havelka) a jí podobné, tedy formát ideální do absolventských představení. Každý má šanci se ukázat, je to osobní (alespoň to tak má působit) a divák má radost, že zná svého oblíbence zase o něco víc.

Moc hezký byl obrázek pravé české diskotéky. Děti tančily v podivném, křečovitém zavěšení a  jak už je nepsaným pravidlem, pohlaví držely v co největší možné vzdálenosti. Ocitla jsem se náhle na Mořském koníkovi, Černá hora, léto 2004. Já zcela bez prsou, on s počínajícím akné… Tančíme, je nám skvěle a zároveň strašně. Směju se.

Se svlékáním a oblékáním tvůrci inscenace nešetřili. Chápu myšlenku, princip. Jenže systém řazení výpovědí a refrénovité převlékání rychle prokouknete. Měla jsem hodinky a nechtěla se na ně podívat. Bavila jsem se. Čas jsem zkontrolovala až za pět minut osm, při tanci jive. Rozvlněný tanečník mi v hlavě spustil sérii obrázků z úterních a čtvrtečních tréninků v sokolovně. Dumala jsem nad tím, zda si vytančil třídu B či se snad dostal ještě o kus výš… Pak jsem si spočetla, kolik herců se ještě vysloví, v jaké časti představení asi tak jsme. To je pitomé. Jedna story končí smutně, herec odchází úplně pryč. Příště bych prosila víc podobně osvěžujících změn. Párty nudle jsou hit, ok, beru… Kroutila jsem hlavou nad vulgárními pasážemi. Kolektivně si všichni naráz dělali dobře. Hezký, tomu rozumím, ale proč děvčata dělala pohyby, které jsou klučičí? To by tam stály ještě teď! Několikrát jsme byli posláni do píči. Juch! Maminky (pokud se nebudou moc stydět) si třeba vygooglí Píču z hoven a taky možná pochopí, proč se prokrista dětičky zamykaly v pokojících a byli tak moc náladové a rozervané.

Tak dohajlovat, vyčistit zuby a spát! Jestli si chcete udělat vtipně-nostalgický výlet do minulosti, vyrazte na Kmeny. Ono to nějaký mikrokatarzičky hodí a dost se zasmějete. To přísahám.

 

Prameny a média

Následovat svůj Kmen!

 

Všichni příznivci divadla drzého, nekonvenčního a ryze současného, těšte se! Do divadla Reduta se totiž vrací oblíbený režisér, nekonformní tvůrce a energický improvizátor Braňo Holiček, aby zde se svým osvědčeným uměleckým týmem, jenž kromě něj čítá i dramaturgyni Ilonu Smejkalovou či scénického výtvarníka Nikolu Tempíra, navázal na úspěšnou inscenaci Černá labuť.

Předmětem jejich uměleckého ohledávání se i protentokrát stane publikace populární, nicméně nikoli dramatická: celosvětový literární bestseller Nassima Nicholase Taleba střídá proslulý skvost z lůna domácího kulturního milieu, a sice Kmeny, které původně jako „knižní průvodce po současných českých subkulturách“ na svět přivedl tým, vedený rapperem a výtvarníkem Vladimírem 518, fotografem Tomášem Součkem a grafickým designérem Janem Havlem. Na knize se pak v rolích autorů jednotlivých kapitol podílela například nedávno tragicky zesnulá publicistka Jana „Apačka“ Kačurová, rockový hudebník a leader kapely Sunshine Kay Buriánek, rapper James Cole a další odborné persony.

Odvážný cíl komplexního projektu definoval jeho „ideový leader“, Vladimír 518, takto:   „Cílem KMENŮ je zachytit momentální stav různorodých městských subkultur, které cirkulují kolem sdílených středobodů, jako jsou hudba, móda, hry, umění či závislosti. KMENY umožní čtenáři nahlédnout mezi skupiny lidí, do nichž se běžně nemá šanci podívat, a třeba si ani zatím neuvědomil, že taková společenství vůbec existují,“.

Úspěch knihy, která byla Památníkem národního písemnictví vyhlášena druhou nejkrásnější knihou za rok 2011, v kategorii výtvarné umění, obrazové a fotografické publikace, podnítil postupně vznik pokračování Kmeny 0, která mapuje životní styly na našem území v letech 1969 – 1989 a poprvé vyšla v roce 2013, celou trilogii pak na sklonku roku minulého uzavřely Kmeny 90, zpracovávající život českých subkultur v letech devadesátých. Knihy vydala nakladatelství Big Boss a Yinachi, a vyšly v rámci městských projektů BU2R.

Původní Kmeny mezitím také transmutovaly do televizního projektu Kmeny.tv, který vznikl v koprodukci Studia Yinachi a České televize, coby dokumentární cyklus, přibližující 16 z 26 subkultur, přítomných v první publikaci. Na něm se podílela celá řada důležitých jmen z nastupující generace dokumentaristů, jako například Bohdan Bláhovec, JQR,  Jiří Volek a mnozí další . 

Inscenace, stvořená na přímou objednávku činohry Národního divadla Brno, bude světově první jevištní adaptací Kmenů.  Ani zde přitom Holiček neopustí nejdůležitější charakteristické znaky své jedinečné režijní poetiky a především metodu řízené kolektivní improvizace, pod jejíž vlajkou inscenace vznikne. Jejím základním předpokladem je precizně vybraný, na vše připravený a výborně sehraný herecký kolektiv. Proto je více než potěšitelné, že na scénu se vrací kompletní ansámbl Černé labutě, navíc čerstvě okysličený mladou krví v podobě Anety Nesvadbové a Štěpána Kaminského. 

 

V návaznosti na inscenaci pak bude od 11. května 2017 probíhat oficiální výstava Kmeny 90 v Moravské galerii v Brně!

 

Přijďte si zvolit svůj Kmen!