Kouzelný vrch/ Thomas Mann

Anotace

  • Divadelní adaptace slavného románu německého „epického čaroděje“ a nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna z pera a v režii Barbary Herz. Roku 1907 přijíždí mladý a romanticky naivní inženýr Hans Castorp do odlehlého plicního sanatoria Berghof vysoko v zasněžených Alpách, aby navštívil svého tuberkulózou trpícího bratrance Joachima. Proniká do groteskního společenství různých Evropanů spřízněných nemocí a v řídkém vzduchu jako by přitom zamrzaly ručičky jeho hodinek. Je uhranut zvláštním bezčasím a klidem, který přináší tamní řád, a propadá mu natolik, že sám zanedlouho onemocní. Krátká návštěva se pro něj mění na sedm přízračných let, nemoc se Hansovi stává učitelem a všudypřítomná smrt mu ukazuje cestu k životu. Mlhami zahalený „svět zdraví“ tam dole má však své vlastní tempo a zdá se, že Hanse již brzy vytrhne z ráje „umírání s výhledem“… Kouzelný vrch patří ke klasice světové literatury a v roce 1999 ho dokonce francouzský deník Le Monde zařadil mezi 100 nejzásadnějších knih 20. století. Autor v něm téma zdraví a nemoci, života a smrti pojednává s láskou k výmluvnému detailu a ironií, pro kterou nás jeho román dodnes nejen fascinuje, ale také baví. Přesně to slibuje i stejnojmenná inscenace Barbary Herz v divadle Reduta.

Prameny a média

Martin Sládeček píše Thomasi Mannovi

 Vážený a milý pane Manne,

 

obracím se na Vás, abych se vyznal. Píši Vám z nesmírné, dost možná nepřekonatelné dálky, a tak spíš pro sebe než pro Vás. Je to pošetilé a trochu i troufalé, snad mi to ale – jako dávný přítel pošetilosti, píšící ve své stále rychlejší a krutější době rozsáhlé, ušlechtilé romány, v nichž lze i dnes žít, – odpustíte.

     Branou do Vašeho epicky prostranného světa mi byla ona raná novela o umělectví Tonio Kröger (1903): se zaníceností svých sedmnácti let jsem ji četl znovu a znovu – a dodnes jsem schopný odříkat zpaměti několik jejích pasáží, četl jsem ji a začínal se brát na milost, získával úctu k sobě samému, pramenící z hrdého pocitu „chůze v hluboko prošlapaných stopách“.

     A zašel-li jsem v nich později daleko, k pocitu nadřazené výlučnosti, k falešné ironii, s níž jsem budoval propast mezi sebou a druhými, byl jste to opět Vy, pane Manne, kdo mě svým dílem posledním, potemnělým Doktorem Faustem (1947), po staroněmecku ujistil, že ďábel se nerodí v pekle horoucím, nýbrž právě v chladu této propasti, Vy jste to byl, kdo mi dal pocítit zahanbení a úctu před prostou paní Schweigestillovou a její životní sumou: „Ale pořádné lidské porozumění, to věřte, stačí na všechno!“

      Mezi oběma jmenovanými díly se pne téměř celý Váš tvůrčí život. I další jeho výsledky provázejí, jak věřím, životem nejen mě.

    K Vašemu pozoruhodně sevřenému dílu, cele napřenému k „severu, etice, hudbě a k humoru“, vzhlížím jako k výsledku celoživotního boje o zdolání několika zásadních témat: lásky, touhy, smrti a nad ní triumfujícího rozumu.

     To Vy jste mě za zvuku Wagnerovy hudby, častého hudebního pozadí Vašich děl, jako první uvedl do učení Nietzscheho a Schopenhauera. Svým zájmem o ně jste mě podnítil k četbě studií Sigmunda Freuda, románů Theodora Fontana, Fjodora Michaljoviče Dostojevského,  dramat Schillerových a Goethových.

     Právě Vy, v letech 1938-1945 exulant a ztělesnění německého svědomí, v době poválečné pak příčina, z níž i válkou nejstiženější museli vytrvat v lásce k tomu dobrému, co Německo světu přineslo, jste mě padesát let po své smrti přivedl k zájmu o jazyk a kulturu své země.

     Dodnes jste mi vzorem génia pevně stojícího, sebou vládnoucího: Formulování, ona přední činnost spisovatelova, nebyla ve Vašem podání nevyzpytatelně eruptivní. S německým smyslem pro řád jste vyměřil osvobodivým silám svého genia prostor v každodennosti, zařadil je trvale v chod svého života.

     Byl jste mistrem slova a postižení – formulace; vládl jste objektivizující, osvobodivou silou, pro níž se k Vám poznovu utíkám.

     Byl jste dalek básnické autostylizaci: Nemlžil, nehalil jste svou tvorbu v tajemný opar božského vytržení a inspirace. Proti zvyku jste o ní mluvil otevřeně, s věcností, jež popuzovala blouznivce a probouzela sympatie „lidí středu“, měšťanstva, z něhož a o němž jste psal. Opustiv romantickou autostylizaci, došel jste jako literát s potřebou legitimovat vlastní existenci k legitimaci celé soudobé literatury: vrátil jste jí poctivost a tím i společenskou úctu.

     A já musím zase jednou splácet: uctít Vás, pracovitého ironika pevného postoje a sebevlády, mistra formulace, na desetiletí mi vzdáleného učitele. Jak jinak to učinit než spoluprácí na inscenaci jednoho z Vašich největších děl, aktuálnějšího než kdy dřív? Mluvím, jak asi tušíte, o Kouzelném vrchu (1924).

     Tento Váš román není jen překrásným příběhem dospívání jednoho zpovykaného ,„obyčejného, leč milého“, chlapce v muže. Nelíčíte sedm let Hanse Castorpa v alpském sanatoriu Berghof jen tak, pro naši zábavu – aus lauter Jux und Tollerei.

     Varujete nás jím před berghofským životem „v horizontální poloze“ – životem bez transcendence, nečinným a cynicky shlížejícím na svět, jenž jako by se ho netýkal. Krok za krokem nás vedete k poznání, že Berghof je všechno, jen ne sanatorium pro léčbu plicních nemocí.

     Vždyť proč mluvit o léčbě, když téměř nikdo z tamních pacientů nechce být vyléčen? A proč o plicích, jde-li o ty nejméně? Trpí-li postavy Vašeho románu nějakou nemocí, je jí panický eskapismus. Nemoc dneška, jež zachvacuje i nás.

     Nejste však s věcí hotov tím, že stanovíte diagnózu, pídíte se po příčinách naší nemoci a docházíte k logickému zjištění: „…vyslovujeme domněnku, že by Hans Castorp lhůtu původně stanovenou pro pobyt u těch tady nahoře nebyl přetáhl až do právě dosaženého bodu, kdyby se mu bylo z hlubin času dostalo o smyslu a účelu životní sluby nějaké uspokojivé odpovědi.“

     A Vaše prognóza? Alpsky mrazivá. Ať už se od obtížného hledání „smyslu a účelu životní služby“ utíkáme k čemukoli (a že dnes máme na výběr z mnoha sanatorií, z nichž některých byste se, nepoznav kouzla virtuality, ani nenadál!), je absurdní domnívat se, že světu a zodpovědnosti plynoucí z našeho bytování v něm, utečeme. Svět, jenž necháme napospas sobě samému, si nás najde ve své nejpotvornější podobě a vystaví nám za pobyt v sanatoriu vysoký účet. Vaše postavy za eskapismus zaplatily první světovou válkou, čím zaplatí naše generace?  

      Slibuji Vám, pane Manne, že všichni učiníme maximum, abychom se Vašemu románu – jako alpskému velikánovi svého druhu – na jevišti divadla Reduta v říjnu alespoň přiblížili. Vy nám prosím držte palce, ať si nás najdou diváci, pro něž divadlo není jen dalším sanatoriem, ale právě vzrušující cestou ke světu.

 

Váš Martin Sládeček