Marie Stuartovna/ Friedrich Schiller

Anotace

Drama Friedricha Schillera zachycuje poslední dny panovnice Marie Stuartovny. V únoru 1587 je pro Marii Skotskou příliš pozdě. Již devatenáctým rokem je vězněna Angličany. Nepomohly ani diplomatické intervence, ani politické vydírání či zákulisní intriky. Život skotské královny je doslova v rukou její sokyně, královny Anglie a Irska, její výsosti Alžběty I. Ta se rozhoduje, zda podepíše dávno připravený ortel smrti, anebo Marii udělí milost. V konfliktu dvou královen, které se ve skutečnosti nikdy osobně nepotkaly, ačkoliv o sobě navzájem věděly víc než všechno, objevil Schiller mnohovrstevnatou látku propojující boj o politickou moc, náboženský a morální konflikt, který je přiživován osobními a mnohdy čistě intimními zájmy dvou žen. Toto bohaté předivo autor proměnil v jedno z nejlepších, nejvíce citovaných a uváděných historických dramat všech dob. Smrt Marie Stuartovny byla dlouho interpretována jako oběť krásné katolické mučednice, Alžběta byla naopak chápána negativně. V Schillerově hře dojde k vyrovnání těchto dvou pohledů. Režie hry, která plasticky vykresluje dvě královny vrhající stín a půtky ambiciózních pěšáků ve stínu těchto historických figur, se zhostí brněnskému publiku dobře známý Martin Čičvák.

Subjektivní kritika

Poznámky k představení Marie Stuartovna v Národním divadle Brno

premiéra 15. 6. 2018, Mahenovo divadlo, Brno

Kateřina Szczepaniková

Na uvedení hry Friedricha Schillera Marie Stuartovna přicházím nevybavena  znalostí dějin Stuartovců a Tudorovců. Na plakátě k brněnské inscenaci je zachycena ženská tvář – postava královny Alžběty. Ještě dnes vnímáme jednu skrze druhou, Marii Stuartovnu skrze Alžbětu. Musel mezi nimi být silný vztah. Když pak dodatečně pročítám informace o anglických dějinách 16. století, zjišťuji, že životní příběhy skutečných historických postav se odehrály v rámci událostí, které by mohly konkurovat námětu telenovely. Sňatky, rozvody, nevěry, podvody, zrady a vášnivá vzplanutí jsou umocněna královským postavením aktérů, což jejich lidské osudy katapultuje do sféry rozhodnutí s fatálními následky pro dějiny celých národů.

Základní rozlišení obou žen je jednoduché: Alžběta, anglická královna, protestantka. Bílá tvář a zrzavá paruka. Podobně vyhlížela Cate Blanchett na plakátu k filmu Královna Alžběta: Zlatý věk (2007). Ani jí to takto upravené podle mne moc neslušelo. Pečlivě nakadeřená paruka, přísný výraz obličeje, zdobené těžké šaty, symbolizující majestát. Moc, vůle, práce, odříkání, inu, od dnešní zběžné představy o protestantské morálce se tohle pojetí moc neliší. (Mimoděk si vybavím články o Angele Merkel, které rozebírají její politický styl a kořeny, ze kterých vychází.)

Na straně druhé Marie Stuartovna, katolička, královna skotská a francouzská. Ve hře je opěvována její krása, svým půvabem zasahuje muže ještě i ve vězení. Dle Eriky Fisher-Lichte, jejíž text Přestoupení Člověka k Bohu je uveden v programu inscenace, „…Alžbětina rezignace na pudy a etika výkonu poukazuje na měšťanský sociální charakter, Mariina smyslnost a její někdejší sklony k neřesti se vztahují k dvorskému životnímu stylu.“ Marie je tedy rozkošnice. Slyšela jsem kdesi, že katolíci vášnivě hřeší a vášnivě  se ze svých hříchů zpovídají. Schillerova Marie Stuartovna taková byla. Ve zpovědi se přiznává, že skutečně nechala zabít svého manžela, aby se mohla provdat za jeho vraha. Přitom už její sňatek, který si svéhlavě prosadila, vzbudil nevoli. To se ale dozvíme až později, zatím zde proti sobě stojí dvě ženy, jednu charakterizuje moc, druhou půvab.

Kdyby si nechala každá své, tak by se možná nestřetly. Ale Alžběta v Schillerově podání nechce být jen vladařkou, ale také milovanou ženou a Marie Stuartovna se, historicky, pokoušela uplatnit svůj nárok na anglický trůn a také v této hře vmete Alžbětě do tváře její původ, čímž zpochybní Alžbětino kralování.

Hra líčí poslední tři dny života Marie Stuartovny. Pro ilustraci dodejme, že královna Alžběta I. nechala Marii věznit osmnáct let a nikdy se ve skutečnosti nesetkaly.

Zde je ale máme pohromadě a aby toho nebylo málo, na scéně je muž, kterého obě milují a od kterého si každá slibuje vysvobození ze své situace: Marie z vězení, Alžběta z osamocenosti.

Představení začíná efektním nástupem francouzsky hovořícího velvyslance, který nese květiny. Komu? Dámě. Které? Francouzské královně, víme přece, jak Francouzi drží při sobě. S Marií Stuartovnou (Hana Tomáš Briešťanská) se setkáváme v jednoduchém interiéru střídmých barev: šedá, rudá, tmavozelená, hnědá a bílá. Jímavý hlas Terezy Groszmannové v roli Mariiny chůvy Hanny Kennedyové (sic!) nás uvede do skutečnosti, že její paní je ve vězení. A záhy padne také první zmínka o  NÍ. Ona… to musí být Alžběta (Eva Novotná).

Na scéně leží stočené koberce. Něco se chystá. Něco není v pořádku. Něco je v procesu. A o proces, jak se ukáže, opravdu jde. „Je můj proces už rozhodnutý?“ ptá se Marie. Chystá se soud.

Královna Marie Stuartovna sedí na stočeném koberci… sedávají královny na stočeném koberci? Smí se to vůbec? A mohou si kobercovou páskou slepit rozbitý podpatek? Za jistých okolností se tak děje, například když jsou obviněny z úkladů o život jiné královny. A už tady máme pultík, jaký bývá v soudní síni připraven pro vyslýchané.

Na kulisách je nasprejován pankáčský motiv Banksyho graffiti, na kterém demonstrant  místo Molotovova koktejlu vrhá kytici květů. Já do ní květinou, ona do mne gilotinou. Marie posílala Alžbětě prosebné dopisy, v nichž ji oslovovala jako svou sestru. Královninu důvěru si ale nezískala. Důvěra versus podezíravost – obojí má svá rizika: důvěra může být zklámána (a Mariina důvěra v anglickou královnu zklamána bude), podezíravost ale může vést k jedné z největších bolestí, s jakou je pak těžké žít – ukřivdit nevinnému. Kudy z takové situace? Odpovědí je pro mne zodpovídat za to, co dávám, ať už z druhé strany přichází cokoliv. Schillerovu hru vnímám více než jako historický kus drama lidské komunikace.

Užití Banksyho graffiti koresponduje i se slovy jedné z postav o Marii Stuartovně:

„Jenže ona se z té krátké uzdy

uměla vysmeknout do světa, pochodeň

občanské války mrštit do království

a proti naší královně, Bůh nám ji zachovej.“

Pro Marii Stuartovnu je nemírně těžké překonat obraz, který v druhých lidech vznikl na základě jejích předchozích činů. Je pochopitelné, že své naděje vkládá do osobního setkání s Alžbětou, které by snad mohlo váhu pochybností o Mariiných úmyslech zvrátit v její prospěch. Jedině osobním prokázáním opravdovosti svých dobrých úmyslů může Alžbětu přesvědčit, že neusiluje o její život. Marie Stuartovna potřebuje královnu Alžbětu přesvědčit, že nedrží v ruce pochodeň, ale kytici květů.

Aby Alžběta spatřila vnitřním zrakem květiny, a ne zbraň, potřebuje mnoho, mnoho důvěry. Je třeba projít velmi úzkou brankou.

Jenomže královna Alžběta  bojuje se svými vlasními démony a po květinách netouží. Její postava pronáší: „Jak já nesnáším řezané květiny!“

To, že obě královny představují povahové protipóly (v této extrémnosti jsou spíše lidskými symboly, než skutečnými živoucími lidmi) umožňuje vnímat jejich střet také jako niterné dilema člověka v těžko řešitelné situaci. Jak píše Erika Fisher-Lichte: „Tento protiklad… je spíše ideální a typickou reprezentací dvou rozdílných způsobů, jakými se může projevovat fragmentární charakter moderního člověka.“

Rozsudek nad Marií Stuartovnou je vyřčen hned v prvních dvaceti minutách představení:

„Tahle země, mylady, v poslední době

 zažila několik královen, jak z trůnu

scházejí přímo k místu, kde čeká kat.“

Atmosféra prostředí nastolení důvěry příliš nenahrává. Na prázdné scéně vidíme jen málo rekvizit: bubny, páska na koberce, nůžky, květ lilie. Zlatou lilii, stejnou jako na jevišti, přinesl podle legendy Boží posel Panně Marii, ve hře ji uchopí Marie Staurtovna. Lilie je také znakem panovníků francouzského království.

Marie Stuartovna je obviněna a přichází ženská postava, která ji před  očima diváků zbavuje dlouhých vlasů. Žena je oblečena jako naše současnice. Také židle, na které královna sedí, je současná. Tato scéna by se mohla odehrávat v dnešní ženské věznici. Mariiny vlasy leží na podlaze pohozené stejně jako její majestát, ale ona nehne brvou. Násilí na člověku začíná v okamžiku vnucené změny jeho vzhledu. Nedobrovolné ustřižení vlasů je útok na Mariinu integritu.

Marie si uvědomuje své pokoření v roli ženy a dodává:

„Moje ženské tělo můžete zmrzačit,

mé královské tělo je však nedotknutelné.“

Obě hrdinky se jakoby rozdvojují na fyzické, lidské tělo a symbolickou, majestát ztělesňující postavu. Církve a království (které obě ženy ztělesňovaly) činily prohlášení, jež ovlivňovala celou tehdejší společnost. Člověk ale zároveň zůstává sám se sebou, žádná vnější změna ho sebe sama nezbaví.

Podle Eriky Fisher-Lichte se v Schillerově dramatu Marii Stuartovně podaří „proměna ve vznešenou duši“. Schiller o dramatické ztvárnění takové proměny podle všeho usiloval, mou pozornost ale v představení režiséra Martina Čičváka strhla spíše Alžbětina tragédie, než Mariino vnitřní vítězství. Možná i proto, že Marie Stuartovna je na jevišti prezentována jako oběť, včetně scény jejího znásilnění.

O přestávce jsem zahlédla odcházet z divadla rozhořčenou dvojici. Muž se domáhal, aby zaměstnankyně divadla „panu Čičvákovi vyřídila, že něco tak strašného ještě neviděli.“ Zaujalo mne, že představení dokázalo v někom vzbudit tak silnou emoci.

 Co mi v Schillerově dramatu chybí, je předvedení Mariiny proměny. Odehrálo se jen ve slovech. Smíření se sebou, lidmi a Bohem trvá celé roky. Marie Stuartovna pro mě není hrou o vnitřní proměně a „o přestoupení k Bohu“, ale dramatem o obtížnosti komunikace.

Ve chvíli, kdy Marie tolik potřebuje Alžbětinu náklonnost – visí na ní její život – jí ujedou nervy a křičí na svůj protějšek: „Pičo“! Marie Stuartovna nechtěla královnu Alžbětu nechat zabít,  je na smrt poslána z nesprávných důvodů. Alžběta už měla své příbuzné zkrátka plné zuby. Měla toho po krk, což je míra, kterou se v královské společnosti 16. století platí doslovně.

Nelze se dovolávat ženské ani královské solidarity:

„Já jsem královna stejně jako vy,

a vy mě držíte jako zajatkyni, sestro.“

Alžběta opáčí:

„Vy už nezabíjíte své sestry, sestro?“ 

V rozhodujících momentech jsme každý sám.

„Vy za nic nemůžete, já také ne.“ Obě ženy se drží za ruce, ale nakonec se rozhádají jako dvě trhovkyně, které si předhazují svůj původ. A ačkoliv se navzájem neodpustitelně urazí, zůstávají propojeny. Vzápětí po scéně Mariina znásilnění je ohlášeno, že na královnu byl spáchán atentát.

Motiv společně milovaného muže je pro mne v textu jaksi navíc, i když obraz milence královny Alžběty, který v poslední scéně hry odjíždí na lodi do Francie, je efektní. Svou tragédii Alžběta dovršila nepřijetím morální zodpovědnosti za své rozhodnutí. Anglická královna fňuká: „Ať rozhodne můj lid.“ Alžbětino podlehnutí slabosti, strachu přihlásit se ke svému rozhodnutí, ji činí ještě více zranitelnou a je to ona, kdo navzdory vnějšímu zdání prohrává.

Drama připomíná šachovou partii o málo figurkách, kterou nelze uspokojivě vyhrát. Postavení královen je zvláštní – ostatní jim tykají, ony lidem kolem sebe vykají. Mají větší moc, ale jsou stejně zranitelné jako ostatní.

Zaujalo mne, jak se hrdinky vyjadřují ke své ženskosti a jak ji vnímá jejich okolí.

Zpovědník Marii utěšuje:

„tys chybila,  jen že jsi křehká žena“.

Ve scéně popravy Marie Stuartovna pronáší:

„Mějte úctu k tomu, že jsem žena!“

(Žádá, aby s ní chůva Hanna směla vystoupit po stupních popraviště.)

„Po stupních popraviště s vámi žena

vyjít nesmí – její pláč a naříkání –“

„Ona naříkat určitě nebude! Ručím

za to, že Hannina duše bude klidná!“

„Dovolte jí to.“

„Tak dobrá.“

Královna Alžběta se ve chvíli zoufalství nazve „bezbrannou, slabou ženou“. Ale když jako vládkyně Anglie posuzuje Mariin podíl na vraždě manžela, tvrdí:

„Ne, žena není slabá, jsou silné duše v tom pohlaví – Nechci poslouchat nejapné žvásty o slabosti žen!“

Autorka je externí spolupracovnice Českého rozhlasu Brno a pedagogická pracovnice v IQ Roma servis.