Milenci nebes/ Jacques Prévert

Anotace

Anotace

Divadlo radosti, života i smrti.

Paříž, 1828. Na Bulváru zločinu potkává mim Jean‑Baptiste Deburau svou osudovou lásku Garance, ženu nádhernou, odvážnou a svobo­domyslnou, jež jako by nepatřila do své doby. Deburau se neodvažuje vyznat jí lásku. Ani nevnímá, že je věrně milován mladičkou Nathalie, dcerou ředitele divadla. Garance se schází s mladým slibným hercem Frédérickem Lemaitrem, ale ve skutečnosti miluje Deburaua. Když je Garance obviněna v případu nechvalně známého Lacenaira, uchýlí se pod ochranu hraběte de Montray.

Věčně fascinující příběh nejen o nekompromisní lásce a velkých intri­kách, ale především o pestrých podobách divadla a lidech, kteří mu propadli životem. Hlavní hrdinové jsou inspirováni skutečnými posta­vami z dějin divadla i zločinu. Divadelní adaptace vychází z Prévertova scénáře slavného filmu Děti ráje režiséra Marcela Carného.

Subjektivní kritika

Milenci nebes – krása slov, síla přátelství

Představení Milenci nebes v činohře Národního divadla Brno jsem viděla několikrát a s každým dalším shlédnutím jsem v něm objevovala nové významy. Důvody, proč doporučuji inscenaci navštívit, jsou tyto:

  • básnický jazyk Prévertovy předlohy
  • humor
  • břitké dialogy
  • téma divadla na divadle
  • motiv přátelství mezi outsidery
  • otázka, zda mohou být sny nebezpečné
  • skvělé herecké výkony představitelů hlavních rolí

Než se rozepíšu o svých postřezích, nabízím recenzi středoškoláka Štefana Feriho, který představení navštívil spolu s dalšími studenty zapojenými do vzdělávacího programu organizace IQ Roma servis. Bylo zřejmé, že Štefana hra zasáhla, zvlášť její závěr.

Milenci nebes

Hra Milenci nebes se mi líbila, i když ten konec se mi moc nezamlouval – zjistíte za chvíli proč. Byl jsem poprvé v Mahenově divadle, a bylo to vážně skvělé a půvabné. Ty ozdoby, ta architektura a to vše pozlacené, malby a samozřejmě elegantní atmosféra.

Uvaděčky byly velmi akurátní. Doslova jsme ještě museli počkat minutu, než nás pustily do sálu si sednout.

V prázdném sále mne napadlo, že tam budeme sami, naštěstí ostatní diváci přišli pouze později.

Seděli jsme vysoko v horních řadách, a jako první, co nás napadlo, bylo přesunout se co nejvíc dopředu v našem balkóně.

Ale nejvíc se mi asi líbil způsob hraní ve stylu „herci hrají herce“, jelikož to není vůbec lehké. A herci v této hře to zahráli úžasně. Při ukázce z Othella se v některých z nás ozvala pubertální část našich osobností. Při uslyšení vulgarismů  jsme se začali opravdu hodně smát a to konkrétně při monologu Othella:

„OTHELLO: Tak krásný list, tak krásné, vzácné knihy a má nést slovo “kurva”? Spáchala! Spáchala? Děvko! Obyčejná děvko! Tvář by mi vzplála jako pec, v níž stud by shořel na popel, když měl bych popsat tvůj čin! I nebe zacpalo si nos a cudná luna odvrátila zrak!“

Sice jsem nebyl na hře v divadle poprvé, ale nebyl jsem zvyklý, že uslyším uprostřed hry sprosté slovo. Ale dalo to velmi vtipný důraz na situaci v ukázce z Othella.

Hra byla pro mě taky zajímavá tím, že obsahovala více žánrů dohromady. Byla tam romantika, drama, akce a hlavně komedie. Což všechno patří mezi moje oblíbené žánry.

Vše se uklidnilo a hra pokračovala. Po ukončení první poloviny nastala přestávka. To jsme nevěděli, že se vytvoří fronta na jídlo a pití jako na dálnici D1. Nějak jsme to vydrželi v té frontě, napili se, občerstvili a vrátili jsme se do sálu.

Konec mi připadal jako ze špatné telenovely. Zkrátka se mi nelíbilo, že hra končí tím, že muž, který má dítě a ženu, které miluje a oni milují jeho, je opustí kvůli dívce, která ho na začátku nemilovala. A uvědomila si to, až když byl konečně šťastný. Asi je to tím, že jsem spíš na happy end, ale zkrátka opustit rodinu kvůli dávné lásce se mi zdá nemorální. Ale zároveň mi to nahodilo myšlenku, že nikdo nemá ten život jednoduchý, a že životní cesty jsou nevyzpytatelné.

Štefan Feri

***

Text hry Milenci nebes připravil dramaturg Pavel Jurda dramatizací filmového scénáře filmu Děti ráje z roku 1945. Režisér Marcel Carné na filmu spolupracoval se scénáristou Jacquesem Prévertem, básníkem a výtvarníkem. Skutečnost, že byl film restaurován a digitalizován v úplné verzi, dokládá, že jde o významné dílo francouzské kinematografie. Přesto jsem po jeho shlédnutí, ještě před návštěvou Mahenova divadla, byla zklamaná. Romantický příběh mi připadal málo uvěřitelný, hrdinové se ztráceli nejen v davu, ale i v dobových kostýmech. Dílo se mi zdálo být zastaralé a neuměla jsem si představit, o čem se bude na brněnském jevišti hrát. Na premiéře mi hned v úvodu poklesla brada: přivítala nás jednoduchá scéna, současné kostýmy a civilně pojatý flirt. Zároveň byla zachována  – pro film typická – atmosféra zalidněnosti, ze které se posléze vyloupne jedna z ústředních dvojic.

Mariánu Amslerovi se podařilo divákovi zprostředkovat „příběh lásky a zločinu“, ve kterém se objevují skutečné historické osobnosti z 19. století jako mim Jean Baptiste Deburau a zločinec Pierre Francois Lacenaire, ale i typizované postavy z období romantismu, např. femme fatale nebo „slepý“ žebrák. Vedle současně pojaté scény a kostýmů k tomu přispěla jemná hudba Ivana Achera, akcentující vnitřní hnutí hrdinů. Ke mně inscenace promlouvá nejvíce o vztazích.

Linka vztahu mezi Garance a Frédérickem se vine celým předstvením. Z počátečního erotického napětí se mění přes pragmatický vztah k ryzímu přátelství. Takovému vývoji můžeme dobře rozumět i dnes, v době vztahových experimentů. Garance a Frédérick jsou vůči sobě vzácně otevření, nestojí mezi nimi žádné iluze o tom druhém. Přesto se zůstanou mít až do konce příběhu rádi a pomáhají si – Frédérick jako poslíček lásky vyřídí od Garance vzkaz Baptistovi a vrhne se před milence, aby je zaclonil ve scéně odhalení. Garance na Frédérickovi záleží, i když s ním už dávno nežije. Neodpustila by si, kdyby ho zabil její žárlivý milenec. Díky tomu, že se navzájem umějí přijmout, jací jsou, pomáhají jeden druhému vnitřně růst.

„Vy jste se na mě usmála! Neříkejte ne, usmála jste se na mě! Ach, jaká krása! … Život je nádherný… a vy jste zrovna taková… Ano, jste překrásná… jako život sám!“

„Paříž je maličká pro ty, kdo se milují… jako my dva… velkou, nehynoucí láskou.“

„Kdybys byl šťastný, musel bys pořád jen žertovat?“

Jedním z vlastních témat předlohy je svět divadla. „Krásné divadlo. A taky krásné povolání, že?“

„Ano, nebylo by to špatné, kdyby se člověk sem tam pořádně najedl.“ V dnešní době, kdy herce z obrazovek a filmového plátna považuje většina společnosti za celebrity, už to možná není zřejmé, ale herci se v minulosti, až na výjimky, nacházeli na okraji společnosti. Baptiste říká o nejchudších návštěvnících svých pantomimických vystoupení: „Ano, chápou všechno. Přitom jsou to chudáci, ale já jsem jako oni. Mám je rád, znám je. Jejich životy jsou malinkatý, ale jejich sny obrovský.“ Diváci, kteří divadlo sledují z nejlevnějších míst vysoko na bidýlku, sedávají podle francouzského výrazu „v ráji“. Odtud také původní název Děti ráje.

Garance se pokouší vyděděnce Pierra Francois přesvědčit o výlučnosti přátel ze světa umění: „Aspoň vidíte, že jsou i lidi, kteří se o peníze nestarají.“ Ten má ale pohotovou odpověď: „Herci nejsou lidi.“ Herec Frédérick potvrzuje: „Normální stav… neznám.“

Ne, není to běžné dát větší obnos peněz někomu, kdo o ně prostě jen požádá. A přece – ten, kdo mezi lidmi u divadla někdy pobýval, ví, že podobná gesta se mezi nimi odehrávají.

Divadelní a kriminální prostředí jsou zobrazeny jako světy intimity, ve kterých lze prožívat nejen vyhrocené pocity, ale především skutečnou blízkost s druhým člověkem.

Zločinec Pierre Francois důvěrně oslovuje Garance, která stejně jako on žije na hranici různých světů:

„Rád bych poznal muže, který položil ledovou ruku bohatství kolem bílých ramen mého strážného anděla!“ „Můžu vás ujistit, že jsem byla zakoupena bez jakýchkoliv podmínek.“

„Škoda! Mnohem radši bych vás viděl zlomenou, podřízenou, zklamanou, omámenou penězi! Tak bych mohl žít dál s dobrým svědomím, s krásným pomyšlením, že znám „lidi“!“

Důvěrně a přátelsky se loučí Pierre Francois i s primitivním zlodějem a zabijákem Aprílem ve scéně po zavraždění hraběte v lázni. Otcovsky Apríla nabádá, aby se „uklidil“ někam na venkov. Vlídný pohled na postavy na okraji společnosti odkazuje na období, ve kterém se příběh odehrává – období romantismu.

Přátelství, která vznikají za mimořádných podmínek a ve vypjatých životních situacích, bývají velmi hluboká. Baptiste se svěřuje Frédérickovi se svými uměleckými plány:

„Myslíš, že je to nemožný?“ „Ne… těžký. To není totéž.“

Žebrák a Baptiste, kteří se potkávají na noční pařížské ulici, se rychle sbližují:

„Rád bych věděl, kam se vláčíte, takhle uprostřed noci?“ „Abych viděl!“ „Abyste viděl co, to se ptám.“ „Všechno!“

***

Motiv divadla na divadle v představení přerůstá v otázky po skutečnosti toho, co žijeme. Toto tázání se není úporné, ale hravé a ironické –  je nám oznamováno: „Mimořádné představení… Neváhejte spatřit nahou Pravdu.“ Mim Jean Baptiste Deburau, citlivý snílek a pozorovatel života, přemítá: „Uviděl jsem Pravdu… bylo nás víc, kdo se díval… ale já  ji jediný viděl.“ Pojem „Pravda“ může označovat skutečnost, stejně jako jméno pro krásnou obnaženou ženu.

K motivu divadla na divadle patří i to, že postavy o sobě mluví jako o hercích i ve chvílích, kdy se o divadlo nejedná: „Já nejsem postavička z vaudeville, zatímco vy ano.“

Frédérickova vnitřní proměna ve schopnosti pocítit v milostném vztahu žárlivost se projeví jako schopnost zahrát postavu Othella.

Divákům v brněnském hledišti je opakovaně nabízena možnost vcítit se do role pařížského publika a třeba i zatleskat při provádění hry ve hře – titulu Hospoda. Škoda, že ne vždy se publikum nabízené možnosti chopí. Hranice mezi divadelním představením a přítomnými diváky jsou nabourávány opakovanými interakcemi s publikem, když Frédérick prochází mezi diváky, pokřikuje na spoluherce z hlediště, leze přes okraj lóže aj.

Scéna, kterou považuji za jeden z vrcholů představení, se odehrává mezi divadelní hvězdou Frédérickem a zločincem Pierrem Francois příznačně v herecké šatně. Postavy vedou zdánlivě nezávazný rozhovor plný slovních hříček a vtípků a teprve zpětně se Frédérick dozví, že stačilo málo, a zemřel by.

Otázka, kterou představení nastoluje, zní: co je divadlo a co skutečnost? Čím se odlišují? Divadelní scéna obsahuje divadelní scénu a ta obsahuje jinou divadelní scénu… Iluzi opakovaných odrazů, ve kterých zobrazené věci nemusí být skutečné, naruší v závěru hry smrt. Baptiste, který se zdál být „pouhým měsíčním světlem“, vraždí. Pěstoval v sobě iluzi osudové lásky, pro kterou odmítl reálný vztah s ženou, se kterou se oženil. Jsou snad iluze a sny nebezpečné? Mohou ničit a vést k záhubě?

Scéna, která v různých variacích využívá motivu zrcadla, reflektuje téma odrazu a zdání. I příběh sám upozorňuje na to, že stačí málo a situace se zvrátí ve svůj opak: přitažlivá žena je obviněna ze zlodějství, manželská idyla se rozpadne přítomností dávné lásky, vyzyvatel na souboj umírá ve vaně. K romantickému příběhu patří také kontrast světa těch, co mají hluboko do kapsy a bohatého a vlivného hraběte. Mezi zločincem a literátem Pierrem Francois a hrabětem Édouardem de Montray žádné porozumění nevzniká, jejich světy jsou si příliš vzdáleny a jediný možný vztah ve vypjaté atmosféře závěru hry je vražda.

Hra využívá také kontrastu mezi jakousi dobovou verzí polyamorie a neschopností vnímat druhého co by samostatnou bytost, které patří důvěra. Nabízí nám pohled na rozvolněné a neuspořádané milostné vztahy bohémů, a také na jejich protipól: Othella, který zabíjí Desdemonu za domnělou nevěru.

Postavy Nathalie a hraběte předvádějí, jak žalostné je, když člověk upadá do extrému, se kterým si neví rady. Žárlivost obou spustí nekontrolovatelný sled událostí a přivodí jejich zhoubu. Nathaliina láska je jednosměrná, jako by na Baptistově vůli nezáleželo. Říká: „Věřím, že možná jednoho dne mě přese všechno budeš milovat.“ Láska v Prévertově pojetí není redukovatelná na vůli a nelze ji zaměnit s vírou.

***

Představení Milenci nebes je oslavou slova. Nositelem slova je ve hře Frédérick a je to jeho postava, o jejímž osudu, vývoji talentu i lidském zrání se toho dozvíme nejvíc. Frédérick je výraznější dokonce i v pantomimě, která má být doménou jeho spoluhráče Baptista. Pantomimická čísla nedosahují účinku slov, kterými disponuje Frédérick.

Oceňuji, že herci si v inscenaci umí pohrát s melodičností jazyka předlohy a tím zvýrazňují její básnický charakter. Všimla jsem si toho zvláště u postav Frédéricka, Pierra Francois, Garance a Jéricha.

Všimla jsem si, že herci během repríz přidávali do inscenace vlastní fórky a slovní hříčky. Mezi ukradenými předměty, které Apríl předvádí svému pánu, přibyla krysa – „ratatouille“ – v hovorové francouzštině „žrádlo, blaf“; na scéně se objevil bublifuk; v představení zazněla narážka na české versus francouzské divadlo ad.

Zdá se, že herci se hraním  hry Milenci nebes baví. A to je dobře, protože vyprávějí příběh sami o sobě, o lidech, kteří nejenom umějí pro druhé vytvářet představy, ale také znají jejich účinek a cenu.

Kateřina Szczepaniková

Autorka spolupracuje s Českým rozhlasem. Působí jako pedagogická pracovnice ve vzdělávacím programu Gendalos (romsky „zrcadlo“) organizace IQ Roma servis.