Něco za něco/ William Shakespeare

Anotace

Vídeň. Kníže Vincentio odcestoval na diplomatickou misi. V době jeho nepřítomnosti jej zastupuje náměstek Angelo. Ten je znám jako bezúhonný muž a strážce dobrých mravů. Usiluje o pořádek ve městě. A to neúprosně. Rozhodl se skoncovat jednou provždy s chtíčem, vyčistit město od prostituce. Mladého Claudia hodlá pověsit za to, že přivedl do jiného stavu Julii, s níž však nebyl právoplatně sezdán. Amnestii, zdá se, neudělí ani na základě prosebných odvolání Claudiovy sestry Isabely. Ledaže… Výchozí divadelní situace, jak vystřižená ze současného tisku, má svá „ale“. Stejně jako podtext oněch dnešních zpráv. Z váženého občana a zapřisáhlého odpůrce smilstva se vyklube největší zhýralec, korupčník a chlípník. Z původně spořádaného města jeden velký (s prominutím) bordel. Za sex s Isabelou by Angelo možná přehodnotil svůj názor na popravu Claudia. Isabela však nehodlá na jeho podmínky přistoupit. Do hry vstoupí inkognito kníže Vincentio, jeho domnělý odjezd je pouze svérázným řešením mravní krize města, a nabídne Isabele možné řešení. Něco shnilého je nejen ve státě dánském. „Jediná naděje, kterou Shakespearova hořká komedie nabízí, spočívá v tom, že mobilizuje smysl pro spravedlnost.“, říká překladatel a shakespearolog Martin Hilský. Téma navýsost aktuální! Po téhle hře už Shakespeare žádnou komedii nenapsal.

Premiéra: 22. června 2017 v Mahenově divadle

Analytická kritika

Převychovaná ctnost?

Markéta Polochová

 

Něco za něco (jinak také Půjčka za oplátku, Oko za oko či Veta za vetu) se řadí mezi tzv. problémové hry/komedie Williama Shakespeara, a patří po mém soudu mezi nejvýraznější z nich, přestože je uváděna pouze sporadicky. Text o ctnosti, cti, urputném lpění na vlastní pravdě, spravedlnosti, (vyšinuté) morálce, pokrytectví, lásce v mnoha podobách i sebeobětování je – společně s Kupcem benátským a Večerem tříkrálovým – bezpochyby Shakespearovou nejtemnější komedií. Zdeněk Stříbrný ji zcela po právu označuje za „krutou pohádku“.

Výrazná textová úprava a velkolepá výprava, to jsou dvě hlavní devízy brněnského Něco za něco. Režisér Martin Glaser hru inscenuje za pouhou hodinu a půl bez přestávky, tedy zhruba v polovičním čase jiných realizací (tentýž text v inscenaci Komorní scény Aréna „zabere“ bezmála tři hodiny), což vyžaduje razantní škrty. Právě díky zhutnění původního textu vystupují do popředí již zmíněná témata a motivy – zejména ctnost, morálka, osobní prospěch a konání pod záštitou vyššího zájmu a/nebo vlastního dobra –, které jako by ještě nabývaly na důležitosti, vše je hyperbolizováno a posíleno. Mocněji působí i základní konflikt – odsouzený hříšný bratr, jeho sestra/jeptiška prosící o jeho propuštění a mocný zástupce vévody, jenž o jejich osudu rozhoduje. Do popředí, a to zejména díky jevištnímu ztvárnění pátého aktu, vystupuje mimo jiné také paradoxnost a protimluvnost Shakespearova textu. Glaser (společně s dramaturgem Martinem Sládečkem) seškrtává text na dřeň: do popředí vystupuje střet ctnosti a poklesající morálky, nezatěžovaný vedlejšími tématy a motivy. Výrazný je podíl slovního jednání – tedy to, o čem se mluví, se následně nedvojí akcí (a naopak).

Důsledné a promyšlené škrty snad mohly jít ještě dál a eliminovat celou komickou podzápletku (tedy kuplířku, jejího výčepního a jejich kumpány, kteří zhýralost přítomnou u vrchnosti zrcadlí „zespodu“), která – vytrhávána z kontextu – ztrácí vtip a hlavní dějovou linii zpomaluje a (pro neznalého diváka) do jisté míry i znejasňuje, místo aby otevřeně předváděla zhýralost a chtíč a tím hlavní dějovou linii doplňovala a umocňovala. Komickou rovinu tu navíc úspěšně zastává Lucio Jana Grundmana.

Hraje se v tempu a dějově víc na dřeň, než bývá obvyklé, a přesto první část inscenace působí zvláštně pomalým, rozvolněným, snad i mimoděčným dojmem. Zároveň se totiž oním zdetailněním vše dostává pod větší drobnohled a nakonec se zdá, že jevištní ztvárnění zůstává ve stínu ambiciózní textové úpravy.

Opulentní je scéna (Pavel Borák), jíž navíc dopomáhá působivé využití světelného designu (Martin Špetlík). Dolů „do orchestřiště“ vede schodiště s dokonale nasimulovanými trsy uvadající trávy, mohutné pláty simulují klášter, altán, dům či stěnu pokoje, okny je často prosvěcují paprsky matného, měsíčního světla. Pracuje se s kontrasty velkých ploch a drobných, titěrných detailů. Barvy jsou potemnělé, vybledlé, vyšisované (což kontrastuje s převážně barevnými kostýmy z pevného, umělého materiálu v podání Markéty Oslzlé-Sedláčkové), plány jsou prostupné a prosvětlované, umně se nakládá s kontrastností světla a stínu. Atmosféra je v takových chvílích temná, tajemná, neprostupná. Materiál působí tu jako opadaná zeď, tu jako hodně vzorovaný mramor, a právě light design často dotváří pocit mihotavých vodních odlesků. Vypadá to elegantně i omšele zároveň a (zejména díky práci se světlem) jednoduše krásně. A právě při pohledu na pohlednou a propracovanou scénu se nabízí – snad trochu podpásové – hodnocení: že na jevišti do jisté míry a do určité chvíle převažuje spíš jak, než co se předvádí.

Problematicky se potom jeví nesourodé herectví. Od ostatních se výrazně vyčleňuje zejména vévoda Vincentio v podání Václava Veselého. Mluví sekaně, zpomaleně, vyslovuje s dokonalou, přehnanou precizností – není však jasné proč. Jeho mluva se pohybuje na hranici parodie veršovaného textu, ani podobný přístup, protimluvný vůči všem ostatním, však nemá ve zbytku inscenace opodstatnění. Tím nabytá solitérnost postavy výklad inscenace zamlžuje (a také výrazně zpomaluje tempo), navíc podobně nepřirozená řečová manýra začne být po čase divácky protivná – člověk nuceně nevnímá obsah, ale formu řečeného, nad níž se podivuje. V posledním aktu se uměle natahovaný navíc výrazně zmírňuje a opět bez opodstatnění odeznívá.

Naproti tomu Angelo Martina Siničáka vyniká nenápadností, bezelstnou poslušností a ctěním řádu. Na rozdíl od mnoha interpretů, kteří Angela od začátku vykládají jako apriorního zloducha jdoucího tvrdě a bez skrupulí za svým (viz například již zmíněná inscenace v Aréně a tamější představitel vévodova zástupce Marek Cisovský), předestírá Siničák muže řízeného „vyšším principem mravním“. Nekoná od začátku pro zisk vlastního prospěchu, nemanipuluje, nezneužívá postavení – jedná veden přísnými a přepjatými, ale veskrze pozitivními zásadami, a to vše dělá s pomocí nenápadných prostředků, často jen modulací hlasu. Zlom u něj tedy nastává až při setkání s Isabelou – teprve od té chvíle se Angelo dostává do klinče mezi svým přesvědčením a touhou, začíná nad sebou ztrácet kontrolu. Navíc až tehdy zneužívá nabytého postavení a před očima se proměňuje v emocemi smýkaného člověka, který si náhle, snad spíš mimoděk, ale o to jasněji uvědomuje možnosti, jež mu nabízí na čas získaná moc a postavení.

Proti oběma mužům stojí Isabela Hany Briešťanské – cudná žena, novicka, která prosí o život hřešícího bratra. Briešťanská nehledá složitou polohu, jak postavu vyložit či psychologizovat. Začíná jako téměř naivní, světem neposkvrněná žena, postupem času na povrch prostupují i jiné emoce: hněv, zoufalství, hysterie. Nápaditý je v jejím případě kostým, sám o sobě nositel významu, neboť v průběhu dochází k trojímu odkládání šatu. Začíná jako kompletní háv jeptišky, v němž Isabela poprvé přichází za Angelem (černý dlouhý hábit, bílý nákrčník i závoj). Při další návštěvě, kdy Isabela váhá, jak se zachovat, rozvolňuje se také její šat: mizí čepec i další bílé prvky a stojí tu žena s volně rozpuštěnými vlasy a černými šaty až k zemi s dlouhými rukávy. A když potom dochází k vyústění v pátém aktu, staví se Isabela na roveň s ostatními ženami – zůstává sice v černé, šatům ale mizí rukávy. Z původního jeptišského hávu tak zůstává dlouhá společenská róba a zdánlivě prosté řešení slouží jako jasný interpretační klíč, očividný a výmluvný zároveň – tak, jako mizí vrstvy jejího šatu, odkládá i Isabela nuceně část své osobnosti.

Vedle hlavní trojice vyčnívá hejsek Lucio v podání Jana Grundmana. Ve výrazném žlutohnědém kostýmu a vínové košili formuje Lucia převlékajícího kabáty dle potřeby nenuceně a s vtipem: vychází mu z toho fyzicky zdatný hezounek s vtipem a šarmem. Komiku navíc nevyrábí, ale přesně dávkuje, čímž se daří zastínit předepsanou komickou linii, která působí o to víc zbytně.

Přestože se Něco za něco v Národním divadle Brno hraje bez přestávky, je inscenace pocitově rozdělena na pomyslné dvě části: první obsahuje všechna čtyři dějství až do rozuzlení v podobě soudního slyšení, druhá potom právě pátý akt. První část nabízí sice kráceného a zhuštěného, přesto „tradičního“ Shakespeara bez výraznější interpretace – tedy s výjimkou Siničákova nezvyklého pojetí postavy Angela.

V pátém aktu se dosavadní scéna proměňuje a po rychlé přestavbě se otevírá zadní prostor. Původní setkání „u studánky“ se tu odehrává v zelenomodře vykachlíčkovaném prostoru – snad na bývalé, snad stále funkční plovárně. Glaser tu textově dokonale ctí závěr Shakespearova textu, kdy Isabela na vévodovu žádost o ruku a přímou výzvu: „Řekni ano“ – mlčí. Situaci inscenátoři často doříkávají a nechávají Isabelu odpovědět: radostně v případě, že se jedná o žánrové přiklonění ke komedii, méně často neochotně, váhavě nebo dokonce odmítavě.

A právě díky textovému zhuštění tu na povrch daleko zřetelněji vystupuje paradoxnost jeho nabídky – vždyť sotva před chvílí Isabela de facto obětovala život bratra, aby uchránila svou ctnost, a teď se má v rámci „happy endu“ bez možnosti volby vdát. Isabela mlčí, Vincentio ji bere za ruku a dost neurvale a majetnicky s ní smýká ze schodů. Ze všech přítomných u domnělého soudu se tak stává symbolický průvod svatebčanů na vynucené veselce.

Celkově je cenné, jak rozpačitě jsou obě konané svatby inscenovány a jak urputně (a paradoxně) ony sňatky působí: Angelo, který strávil nevědomky noc se ženou, jíž kdysi slíbil sňatek, ale svatbu zrušil pro nedostatečné věno, si ji teď z donucení, z trestu bere. Ona ho snad má pořád ráda, on o ni nikdy nestál – a když se potom oba vracejí po rychlém sňatku zpátky na scénu, usedá dívka v zadní části scény a dívá se do zdi, zatímco Angelo stojí na distanc od ní a hledí opačným směrem. Jednoduše, náznakově, ale přitom nebývale explicitně se tu díky tomu v závěru ukazuje, jak problematické jako komedie Shakespearovo Něco za něco je.

Subjektivní kritika

           

            Něco za něco aneb

schovávaná na studených

schodech

na okraj inscenace Shakespearovy komedie v Národním divadle v Brně

Pavel Jurda

            Vyslechnuto na schodech Mahenova divadla těsně po premiéře:

        „Isabela by nechala pro svoji čistotu popravit bratra, ale nakonec se nechá ráda zmanipulovat diktátorem, který se jí na nic neptal. Byla to děvka.“

        „Za Shakespeara hrozilo, že divadlo i herce  zavřou za urážku krále, to teď nehrozí, ale já bych je stejně zavřel.“

        „Kdyby mluvil Babiš takto kultivovaně, tak už mu patří celá Evropa, ale on neumí česky.

        „Stejně nejméně polovina lidí, kteří to viděli, budou volit Babiše.“

        „Divadlo má být pro zábavu. A taky,  aby se takový věci nedělaly v životě. „

       

 

        Údělem národního divadla  zcela jistě je, aby uvádělo klasické, prověřené autory a připomínalo  tzv. kulturní hodnoty. Není tedy nic špatného na tom, že činohra Národního divadla v Brně  představila divákům Shakespearovu hru a je chválihodné, že je to u nás málo hraná komedie Něco za něco. (Na Západě se tato hra o manipulaci  a zneužitelnosti moci inscenuje poměrně často a rezonuje silně v obdobích utužování státní moci nebo korupčních skandálů,  jako byla v Anglii doba vlády „železné lady“ Teacherové nebo v USA Clintonova aféra s Monikou Levinskou).  Divák v tomto případě,  podle své  povahy,  může  buďto naříkat, že se lidstvo za čtyři sta let nepoučilo ze své zkaženosti a lidé pořád podléhají stejným vášním a touze po moci, že zákon a morálka k sobě měly vždycky daleko, nebo může dojít k očistě tím, že naše doba, které spíláme kvůli ztrátě hodnot, korupci a zkaženosti politiků, není „nic nového po sluncem“, ba můžeme být rádi, že se u nás nesmí popravovat a nehrozí například morová  nákaza nebo se jednoduše nechá unášet univerzalitou básníkova génia. U inscenaci klasiky se  spíše než „co“, obvykle  hodnotí „jak“ – tedy jak se režisérovi povedlo najít inscenační klíč a  jak jeho talent a invence  přistupují k aktualizaci a výkladu tématu.

        Začněme reflexi Glaserova provedení od scénografie, jelikož ta je velmi výrazná. Dominantním  a určujícím prvkem scény Pavla Boráka jsou schody, které vedou  od  knížecího paláce až na samé dno orchestřiště.  Schodiště ze zvětralého  kamene, ze kterého vyrůstají trsy trávy a mechu, je vertikální spojnicí mezi vysokým a nízkým, mezi zámkem a podzámčím, nevěstincem a klášterem. Jeho tvar zřetelně  diktuje i pohyb postav, což má patrně zdůraznit všeprostupující totalitní vládu knížete.  Režisér tím  často herce svazuje i na místech, kde bychom očekávali živelnou dynamiku. Zvláště ve výjevech z bordelů a hospod by to inscenaci myslím prospělo. Místo rozpohybovaných situací vidíme spíše klopýtání a sošnost.

        V prvním obraze spatříme knížete za velkými  palácovými okny, jako ve vězení, obklopeného  vybledlými plesnivými stěnami, uprostřed sálu kraluje přebujelý velký fíkus benjamínek. Vévoda roboticky odříkává text, sedí opuštěně v křesle u četby novin, jeho gesta jsou stylizovaná, až strojová, v šeru pobíhá po studených schodech  služebnictvo, jako rej duchů.  Časem se  knížectví  rozpadá, až z něho  ve finále zbude jakási vykachličkovaná sterilní pitevna , ve které se odehraje odhalení identit a soud. Rozpad feudálního řádu  je vystřídán novou diktaturou se staronovým vládcem,  po té, co  Angela pověřil  špinavou prací, kníže svou moc utuží s novou intenzitou. Tohle vskutku není atmosféra z komedie.

        A také že tvůrci inscenace  mají problém se žánrovým zařazením hry  a rozhodli se Něco  za něco inscenovat jako „temné drama“. Dramaturgicky zasáhli do textu tím, že umenšili  nebo zcela vypustili  komediální výstupy a odbočky, které  podle nich zpomalují dějový spád hry. Z inscenace tak například vypadly dryáčnické rozhovory o pirátech a jejich „morálce“, vnitřní promluvy některých postav, které někde objasňují jejich jednání, ale také komická zápletka, jako vystřižená z absurdního dramatu, kdy český vězeň Barnardin odmítá jít na popravu, protože má kocovinu a není připraven (jakoby už Shakespeare věděl, že jsme národ Švejků). Domnívám se, že právě v razantních škrtech je hlavní úskalí inscenace. Groteskní prvky by  naopak, podle  pravidel  kontrapunktu, temnou stránku hry ještě posílily a daly postavám plnokrevnost.  Hrůza a úzkost by se v komických výstupech zřejmě zrcadlily, protože v základech každé komiky je snaha tyto stránky lidského života jaksi rituálně zažehnat.  Glaser se uchýlil spíše k estetizaci tématu, vidíme více výjevy, obrazy oddělené světelnými přechody, než vystavěné situace. Herci hrají jako o život, ale nemají, společně s diváky, čas se nadechnout a vzít energii z řečiště všezahrnujícího smíchu. V tomto ohledu inscenace působí jednostrunně a nezachrání to ani komická  postava Lucia  (mladého šlechtice, bonvivána, v podání výrazného Jana Grundmana),  která ovšem postrádá vývoj a postupné demaskování charakteru. Vůbec nás tedy nepřekvapí situace, v níž potopí svého kumpána Pompeja (Bedřich Výtisk), pasáka, kterého může vykoupit z vězení, ale vysměje se mu. Lucio a Pompejus se navíc svojí energií velmi  podobají, skoro jakoby to byla jedna a táž osoba, i když plebejec  Pompejus se vyjadřuje hrubším slovníkem bez veršů. I tady by větší diferenciace ve výkladu figurek z podsvětí prospěla.

        Svěží vítr přivane do hry  s postavou žalářníka,  noblesně uchopenou Jaroslavem Kunešem. Bachař notně protřelý životem, baví svou lidskostí a nadhledem chlapíka, který si nic nenalhává, je si vědom nespravedlnosti a zkaženosti systému a hraje v něm svou hru. Drobný gag na schodech, při které ukrývá před Isabelou useknutou vězňovu hlavu, si jistě diváci  zapamatují. Škoda jen, že záměna useknutých hlav, kterou Shakespeare  napsal jako groteskní pandán k záměně postav, v dramatu se skoro každý vydává za někoho jiného, z inscenace vypadla.

        Konečně se dostáváme k hlavní postavě knížete, nejtěžší  roli inscenace, jejíž výklad je determinující pro celkové uchopení inscenace. Václav Veselý vytváří knížete jako psychopata, kterému se knížectví rozpadá pod rukama a tak pro upevnění vlivu podnikne zrůdný experiment.   V Glaserově výkladu je tato postava až příliš jednoznačná a od počátku vážná a  nesympatická. Kníže pověří  Angela  špinavou prací  a cynicky pozoruje, jak ho korumpuje moc, dá se předpokládat, že věděl kdo je Angelo a jak to celé skončí. Je to sadista,  kterého vzrušuje krutá hra na Boha. V převleku za mnicha vyzvídá informace, se kterými manipuluje. V situacích, kdy může zasáhnou a odkrýt masku, aby zabránil zlu, tak neučiní. 

        Angelo, který je všeobecně znám svou touhou po spravedlnosti, je na dobu náhlé nepřítomnosti knížete jmenován jeho zástupcem. Postupně se však jeho  upnutí k čistotě  projeví v podstatě  jako fašismus.  Stejně tak čistota novicky  Isabely v podání  Hany Briešťanské je příliš asexuální a tvrdá.  Vypadá to, že se Angelo vlastně zamiloval do ideálu, do svého alter ega. Jestliže autoři inscenace deklarují, že postavy v Něco za něco jsou puzeni sexuální touhou, Isabela vzrušuje knížete zřejmě spíše plamennými slovy a výřečností, než svou ženskostí. Sexualita postav je potlačena povětšinou také kostýmováním. Kostýmy Markéty Sládečkové více sešněrovávají a zahalují, než ukazují, zřejmě tím má být podpořen motiv zastírání totožnosti postav.

        Herecké výkony inscenace jsou vyrovnané a  soubor odvádí slušnou práci, z některých replik dokonce zamrazí, například při Angelově promluvě do diváků v podání Martina Siničáka nebo při prosbě Isabely  za svého bratra:

„Jeden hřích, pane, já si nejvíc hnusím

a nejvíc toužím, aby ho stih trest.

Ač nechci prosit za ten hřích, já musím.

Nechci, co musím, a co musím, nesmím.

Co chci, se ve mně sváří s tím, co nechci.“

Mrazí také během  existenciálního vyznání na smrt odsouzeného Klaudia (Štěpán Kaminský):

„Umřít a zmizet kamsi do neznáma,

ztuhnout a teplý, živoucí tep smyslů

proměnit ve studenou, tupou hroudu,

v ohnivých proudech mořit radost ducha,

nechat ho zmrazit mezi žebry ledu,

ve slepé vichřici ho uvěznit,

v poryvech hnát ho kolem zeměkoule

visící v prázdnu, výt a skučet hůř

než nejhorší a nejhříšnější hříšník –

to hrůza je a děs!“

        Premiérové představení na několika místech ztratilo rytmus, ale naštěstí zase naskočilo a divákům pak v závěrečné scéně ztuhe úsměv na rtech ve chvíli, kdy kníže Isabele spíše nadřazeně  oznamuje, že bude jeho, než že by ji žádal o ruku.

        Můžeme  s jistotou  předpokládat,  že inscenace vyzraje a a tím se zpřesní také práce s veršem, že bude například více zřetelné, jak se změní řeč knížete v momentě lhaní  z blankversu na prózu.

 

 

 

 

Nachtkritik

 

Komická tragédie, tragická komedie

Markéta Večeřová

Kdesi, daleko od nás, se nachází stát Vídeň, kde moudře panuje Kníže a kde pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. I tak by se dala vyložit inscenace Něco za něco dramatika Williama Shakespeara, jejíž premiéru představilo NdB. Tento výlet do neznáma, umožňující tvůrcům i divákům uvolnit uzdy jejich fantasie, zprostředkovávala pouze jediná složka inscenace – scéna samotná.

Nejen, že měla mnohoúčelné využití, ale svůj význam rozkrývala postupně. Zpočátku starý zámek, připomínající architekturou začátek 20. století, se jednoduchým náznakem proměňoval na jiná místa a na konci skončil jako plavecký bazén pamatující doby socialistické. Stejně tak paleta kostýmů prezentovala ve své absurdnosti smyšlený stát. Na výběr bylo od ošacení prostitutek za dob Ludvíka XVI., přes elegány první republiky, až po módu obleků ze 70. let minulého století. Domnívám se, že postavy byly precizně charakterizovány pouze svými kostýmy. Ovšem stránka duševní, zprostředkovávaná samotnými herci, se zvláštním způsobem vytrácela. Během představení mizela i dynamika. Rychlý vzlet inscenace, kdy divák neměl možnost si odpočinout a jednotlivé scény svižně následovaly, však velmi pomalu a dlouho přistával a nebýt komických prvků, byl by divák uspán dříve než v půlce. Mělo cestování v čase architekturou a módou naznačit, že stejný příběh se může odehrát kdykoliv, kdekoliv a komukoliv z nás? Každopádně složku scénografickou a kostýmní považuji za symbolicky vyváženou a z celé inscenace nejčitelnější.

Samotná hra neustále balancuje na pomyslné hranici mezi tragikou a komikou a nikdy není jasné, na kterou stranu se přiklání více. Tvůrce inscenace tak čekal nesnadný úkol natrénovat chůzi po tomto laně bez jediného pádu. Inscenace se však v mnoha případech potýkala nejen se zaškobrtnutími, ale i s několika pády. Důkazem toho je kritik ze všech nejnemilosrdnější – divák sám, kdy při vážných chvílích se hlediště smálo a vtip nebyl vždy pochopen dle původního zamýšlení.

Doufejme tedy, že škobrtání, jež celé představení tříštilo a zpomalovalo, má na svědomí premiéra kusu, a že teprve čas vybrousí všechny nedokonalosti a v „zemi nezemi“ nastane zas mír a pořádek.

 

t

Prameny a média