Něco za něco/

Anotace

Vídeň. Kníže Vincentio odcestoval na diplomatickou misi. V době jeho nepřítomnosti jej zastupuje náměstek Angelo. Ten je znám jako bezúhonný muž a strážce dobrých mravů. Usiluje o pořádek ve městě. A to neúprosně. Rozhodl se skoncovat jednou provždy s chtíčem, vyčistit město od prostituce. Mladého Claudia hodlá pověsit za to, že přivedl do jiného stavu Julii, s níž však nebyl právoplatně sezdán. Amnestii, zdá se, neudělí ani na základě prosebných odvolání Claudiovy sestry Isabely. Ledaže… Výchozí divadelní situace, jak vystřižená ze současného tisku, má svá „ale“. Stejně jako podtext oněch dnešních zpráv. Z váženého občana a zapřisáhlého odpůrce smilstva se vyklube největší zhýralec, korupčník a chlípník. Z původně spořádaného města jeden velký (s prominutím) bordel. Za sex s Isabelou by Angelo možná přehodnotil svůj názor na popravu Claudia. Isabela však nehodlá na jeho podmínky přistoupit. Do hry vstoupí inkognito kníže Vincentio, jeho domnělý odjezd je pouze svérázným řešením mravní krize města, a nabídne Isabele možné řešení. Něco shnilého je nejen ve státě dánském. „Jediná naděje, kterou Shakespearova hořká komedie nabízí, spočívá v tom, že mobilizuje smysl pro spravedlnost.“, říká překladatel a shakespearolog Martin Hilský. Téma navýsost aktuální! Po téhle hře už Shakespeare žádnou komedii nenapsal.

Premiéra: 22. června 2017 v Mahenově divadle

Nachtkritik

 

Komická tragédie, tragická komedie

Markéta Večeřová

Kdesi, daleko od nás, se nachází stát Vídeň, kde moudře panuje Kníže a kde pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. I tak by se dala vyložit inscenace Něco za něco dramatika Williama Shakespeara, jejíž premiéru představilo NdB. Tento výlet do neznáma, umožňující tvůrcům i divákům uvolnit uzdy jejich fantasie, zprostředkovávala pouze jediná složka inscenace – scéna samotná.

Nejen, že měla mnohoúčelné využití, ale svůj význam rozkrývala postupně. Zpočátku starý zámek, připomínající architekturou začátek 20. století, se jednoduchým náznakem proměňoval na jiná místa a na konci skončil jako plavecký bazén pamatující doby socialistické. Stejně tak paleta kostýmů prezentovala ve své absurdnosti smyšlený stát. Na výběr bylo od ošacení prostitutek za dob Ludvíka XVI., přes elegány první republiky, až po módu obleků ze 70. let minulého století. Domnívám se, že postavy byly precizně charakterizovány pouze svými kostýmy. Ovšem stránka duševní, zprostředkovávaná samotnými herci, se zvláštním způsobem vytrácela. Během představení mizela i dynamika. Rychlý vzlet inscenace, kdy divák neměl možnost si odpočinout a jednotlivé scény svižně následovaly, však velmi pomalu a dlouho přistával a nebýt komických prvků, byl by divák uspán dříve než v půlce. Mělo cestování v čase architekturou a módou naznačit, že stejný příběh se může odehrát kdykoliv, kdekoliv a komukoliv z nás? Každopádně složku scénografickou a kostýmní považuji za symbolicky vyváženou a z celé inscenace nejčitelnější.

Samotná hra neustále balancuje na pomyslné hranici mezi tragikou a komikou a nikdy není jasné, na kterou stranu se přiklání více. Tvůrce inscenace tak čekal nesnadný úkol natrénovat chůzi po tomto laně bez jediného pádu. Inscenace se však v mnoha případech potýkala nejen se zaškobrtnutími, ale i s několika pády. Důkazem toho je kritik ze všech nejnemilosrdnější – divák sám, kdy při vážných chvílích se hlediště smálo a vtip nebyl vždy pochopen dle původního zamýšlení.

Doufejme tedy, že škobrtání, jež celé představení tříštilo a zpomalovalo, má na svědomí premiéra kusu, a že teprve čas vybrousí všechny nedokonalosti a v „zemi nezemi“ nastane zas mír a pořádek.

 

t