Noc bláznů/ Louis Nowra

Anotace

Mladý režisér Lewis má nastudovat inscenaci s pacienty psychiatrické léčebny v rámci jejich terapie. S navrhovanou Brechtovou hrou však neuspěje, Roy, jeden z pacientů, trvá na tom, že se musí zkoušet jedině Mozartova opera Cosi fan tutte. Při prosazení záměru mu nebrání ani fakt, že nikdo z hereckých kolegů neumí zpívat, natož v italštině. A když si představíte, že to celé se má odehrávat v opuštěném, zdevastovaném bazénu, který léčebna zdědila ve svém areálu a neví co s ním, tak se nedivte, že se z nevinně vyhlížející dramaterapie, jež má být v podstatě Lewisovým režijním debutem, vyklube pěkné šílenství. Zvlášť, když každý z herců oplývá poněkud svéráznými projevy své diagnózy. Dough má neustále nutkavou potřebu něco zapálit, Cherry má potíž rozlišit iluzi a realitu, Ruth pronásledují obsese, Julie propadla drogám, Zac je díky kvantům utěšujících prostředků pořád mimo a ke všemu nesnáší Mozarta. Všichni vláčí s sebou ranec s traumaty, jejichž příčiny tkví v dětství, rodině, partnerských vztazích. Během zkoušení se jejich životy začnou proplétat s divadelní fikcí. Do hry je vtažen i režisér Lewis, jehož překvapivá zkušenost přivede k přehodnocení svých dosavadních životních postojů a hodnot.

Inscenace je českou premiérou nového překladu Šimona Dominika, který je zároveň jeho režisérem.

 

V inscenaci jsou použity citace z libreta opery Cosi fan tutte v překladu Jaromíra Nohavici, který byl za své přebásnění da Ponteho libreta pro Národní divadlo moravskoslezské v roce 2006 oceněn Divadelní cenou Sazky a Divadelních novin v oboru hudební divadlo.

Nachtkritik

Noc bláznů aneb takoví jsme byli

Mahenova činohra NdB uvedla už za nového vedení, ale ještě za dramaturgického starého vedení hru australského autora Louise Nowry Noc bláznů. O australském divadle toho velmi málo víme, ale naštěstí dramaturgyně Lucie Němečková v divadelním programu jej nám podrobně přiblížila. Hra Noc bláznů patří k jeho nejznámějším nabídkám. Uvedla ji řada našich divadel, před léty např. ji hráli v Ostravě v DPB ve znamenité režii Jana Mikuláška. Tady v Brně ji inscenoval velmi solidně šéf liberecké činohry Šimon Dominik. Velmi dobrou a invenční scénu navrhl Karel Čapek. Tvoří ji opuštěný, zanedbaný bývalý bazén, který sám svým výtvarným projevem podporuje nostalgickou atmosféru hry.

Děj hry je jednoduchý. Mladý a nezkušený adept režie /Roman Blumeier; jedná se o dost matný herecký výkon/ v psychiatrické léčebně-blázinci má režírovat hru v rámci pracovní psychoterapie. Nejedná se o psychodrama ve smyslu Morenově, ale o hraní divadelních rolí. Jako vystudovaný psycholog s dlouhodobou klinickou praxí to mohu potvrdit, že běžně i u nás se toto na psychiatrii děje. Prožití cizí role má vytáhnout pacienty z jejich problémů, utkvělých představ, choroby a přiblížit je normě. Režisér sice navrhuje hru Bertolda Brechta, ale aktivní pacient s hystericky a zženštile laděnou osobností Roy /Tomáš Šulaj; u herce se jedná o silné přehrávání, které má až charakter herecké šarže/ navrhuje Mozartovu operu Cosi fan tutte. Návrh sice zvítězí, ale potíž spočívá v tom, že nikdo neumí zpívat. Pacienti jsou s různými diagnózami, co dům dal. Hrají je herci Tereza Groszmannová /obsese/, Isabela Smečková-Bencová, Anette Nesvadbová /drogová závislost a lesbismus/, Martin Sláma /autismus; jde o nejlepší herecké ztvárnění psychiatrického pacienta/, rtuťovitý Martin Siničák /žhářství/, v neposlední řadě i Tomáš David, který hraje hudebníka na několika nástrojích /závislost na lécích/. Jde tedy o divadlo na divadle, téma není nikterak objevné, je svým způsobem vděčné, ale zde tím, že je zasazeno do psychiatrické léčebny, je velmi invenční. Herci hrají blázny, kteří hrají role herců z opery. Zkoušení skýtá řadu humorných scén. Musí dojít k mnoha peripetiím s textem, který se překládá z italštiny do češtiny, potíž je také v přeobsazení jedné z hlavních rolí, kdy musí zaskočit samotný režisér. Ten má snoubenku, která je levicově orientovaná, „vymete“ kdejakou demonstraci, ale o kulturu se moc nezajímá. Ta mu nakonec uteče s přítelem, který je shodou okolností také režisérem. Režisér si v operní roli dvojnásobně prožívá téma nevěry, role je mu vnitřní satisfakcí. Představení se nakonec přes překážky uskuteční, herci odehrají představení v náznakových kostýmech, dokonce nakonec i zazpívají závěrečné árie. Následuje epilog, loučení s herci, další představení se už nikdy neuskutečnilo, někteří pacienti špatně skončili, došlo i k požáru /sic!/.

Přesto, že hra poskytovala humorné ladění, vyvolávala ve mně spíše jen lehký úsměv než tradiční řachandu. Inscenace se nesla v duchu druhoplánového smutku, nostalgie. Snad herci Mahenovy činohry nemají příliš smyslu pro prvoplánové komediální výkony, ale pokud jsme přistoupili na danou poetiku inscenace, ta tím splnila svůj účel. Večer v Mahence plnil inteligentní a jemnou zábavu, šlo o velmi solidní představení.

Louis Nowra
Noc bláznů
r. Šimon Dominik
scéna: Karel Čapek
dramaturgie Lucie Němečková

Zhlédnuto z první reprízy dne 16. 2. 2019

Jan Grulich

Autor je divadelní kritik a publicista.

 

Prameny a média

Současná australská dramatika na našich jevištích

Pamětníkům se zcela jistě vybaví hra Raymonda Evenora Lawlera Léto sedmnácté panenky, která změnila směr australského dramatu a stala se celosvětovým hitem. V Čechách jde bezesporu o nejúspěšnější australskou hru, která obletěla od padesátých do osmdesátých let minulého století čtrnáct divadel.

Jistou vlnu zájmu o současné australské drama rozpoutala  v roce 2004 inscenace provokativní satirické komedie Davida Williamsona Urvi to!. Za zmínku stojí, že v její londýnské inscenaci hrála hlavní roli zpěvačka Madonna. V Divadle J. K. Tyla v Plzni hru režírovala, pouhé tři roky po australské premiéře, Lída Engelová. O čtyři roky později inscenoval Urvi to! Jiří Seidler ve Východočeském divadle v Pardubicích. Zde také v roce 2005 Lída Engelová uvedla další Williamsonův text Za kolik ze zákulisí úspěšného australského fotbalového klubu.

Autor John Misto a jeho hra Sonáta pro lžíci svedla v roce 2010 na jeviště Divadla Bez zábradlí, v režii Kateřiny Ivákové, dvě ženy, v podání Jiřiny Jiráskové a Dany Syslové, v konfrontaci dvou světů, australského a britského, dvou životních přístupů, dvou epoch. V pražském Studiu DVA měla v listopadu 2018 premiéru jiná hra téhož autora, Madame Rubinstein, v režii Petra Svojtky.

Od Joanny Murray-Smithové byly v Čechách uvedeny dvě hry. Rodinnou tragikomedii Mezi úterým a pátkem inscenoval Jaroslav Brabec v roce 2005 v Divadle na Vinohradech s Hanou Maciuchovou a Ladislavem Frejem v hlavních rolích. O deset let později se pak titul objevil v Divadle Ungelt, tentokrát v režii Janusze Klimszy s Reginou Rázlovou a Milanem Heinem. V témže roce v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích režírovala Jana Kališová provokativní komedii Žena jako druh.

Národní divadlo v Praze vybralo na repertoár v roce 2017 text mladého australského dramatika Finegana Kruckemeyera Na moři, zírám nahoru v režii Štěpána Pácla.

Hitem českých divadel od Ostravy po Cheb se v letech 2008-2016 stala komedie Noc bláznů Louise Nowry. Česká premiéra v překladu Dagmar Bláhové se uskutečnila v roce 2008 v Divadle Petra Bezruče, režii měl Jan Mikulášek. V témže roce ji uvedl Juraj Deák v Divadle Na Fidlovačce. V roce 2010 hru inscenoval Martin Vokoun v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v roce 2016 Pavel Khek v Městských divadlech pražských a David Šiktanc v Západočeském divadle v Chebu.

Rozhovory

Svou Noc bláznů zažívám téměř při každé premiéře.

Říká Šimon Dominik, v jehož režii bude mít 15. února premiéru hra úspěšného australského autora Louise Nowry Noc bláznů, která nás zavede do zákulisí vzniku inscenace Mozartovy opery Cosi fan tutte v prostředí blázince. V roli režiséra uvidíte Romana Blumaiera, v postavách herců-pacientů např. Tomáše Šulaje, Izabelu Bencovou-Smečkovou, Martina Siničáka, Terezu Groszmanovou, Martina Slámu, Annette Nesvadbovou.

Říká se, že dělat komedii není žádná sranda. Co je podle vás na tom pravdy v případě Noci bláznů? Co je na té komedii nejtěžší?

Zkoušení komedie je dril, dlouhé pilování akcí, které ve výsledku trvají deset vteřin, protože tento žánr potřebuje maximální přesnost, především v načasování: replik, gest, pohledů. Což je všechno, jen ne zábava. A druhá věc je ta, že komedie ožije až s publikem, teprve v kontaktu s diváky se zjistí, jestli je vůbec vtipná. Nakonec je to všechno v podstatě dost depresivní, po šesti sedmi týdnech zkoušení už není zábavný ani ten nejlepší vtip a režisér se začíná užírat pochybnostmi, jestli náhodou místo lehkonohé legrace nespáchal tíživé sociální drama. A nezjistí to zkrátka dřív než na premiéře.

Všechny možné zákruty Noci bláznů se nám samozřejmě vyjeví teprve při zkoušení, ale už teď můžu říct, že asi nejvíc během příprav přemýšlím o míře stylizace postav pacientů z psychiatrické léčebny. O tom, jaká je ideální rovnováha mezi tím, aby byli hrdinové se všemi svými obsesemi a tiky zábavní, ale přitom se nestali karikaturami. Zkrátka aby nepřestali být živými bytostmi, s nimiž se diváci můžou identifikovat, držet jim palce a radovat se z jejich úspěchu.

Čím vám hra zaimponovala? A o čem byste chtěl, aby vaše inscenace vypovídala?

Kromě svého vtipu a šarmu hlavně svým ústředním motivem, jímž je snaha překonat sám sebe. Hybatelem děje je poněkud megalomanský Roy, jenž se rozhodne nazkoušet operu s pacienty, kteří nejsou schopni nasadit tón. Ale nakonec to po všech možných peripetiích dokážou. Po svém, ale dokážou. Což je v tomto konkrétním příběhu samozřejmě divadelní nadsázka, ale samotná podstata tohoto motivu se může dotknout úplně každého. Je to přece souboj s vlastními stíny, s vlastními limity. Snaha posunout se výš tím, že si nedám jednoduchý cíl. Možná se cestou vysekám, ale taky v sobě můžu najít cosi netušeného, co na prošlapané stezce nemám šanci zahlédnout. Já si třeba tuhle otázku kladu pokaždé, když se rozhoduji, jaký další titul režírovat. Jít prověřenou cestou a využít to, co prokazatelně funguje, nebo jít do rizika neozkoušených postupů a témat? A před podobnými otázkami přece stojí občas každý, lhostejno v jakém oboru nebo prostředí se pohybuje.

Jste také autorem překladu, jaký je jazyk hry a proč jste zvolil překlad úryvků z Cosi fan tutte od Jarka Nohavici?

Noc bláznů cituje z libreta Cosi fan tutte několik poměrně obsáhlých pasáží. Vzít některý ze starých překladů by nebylo moudré, jejich archaický a místy i archaizující jazyk by dané scény spolehlivě umrtvil. Nohavicův překlad naproti tomu hovoří jazykem současným, živým a zpěvným. A jeho interpretace, vedoucí k akcentování komických prvků a prostotě vyjadřovacích prostředků, se ideálně propojuje jak s náladou hry a její výchozí situací (amatéři s přiznaným naivismem zkoušejí Mozartovu operu), tak se zásadním dějovým faktem – překlad z italštiny pořizuje na koleni sám režisér inscenace.

Na překladu hry samotné bylo asi nejtěžší uchopit a dodržet stylistické roviny jednotlivých postav. Jinak mluví „normální“ lidé a jinak „blázni“. A i v rámci těchto skupin používá jiné vyjadřovací prostředky nesmělý adept režie a jiné jeho zkušenější a suverénnější kolega. Na druhé straně barikády se zase třeba liší slovník mladé narkomanky oproti slovníku oprsklého pyromana.

Původní text doznal některých změn. Prozradíte jakých a proč bylo nutné upravovat?

Louis Nowra napsal svou hru zkraje devadesátých let jako retro, zasazené do počátku let sedmdesátých, do období, kdy v Austrálii kulminovaly demonstrace proti válce ve Vietnamu. A mimochodem zároveň do období svého mládí, kdy on sám režíroval v jedné melbournské léčebně jistou hudební komedii – a do postavy hlavního hrdiny Lewise zahrnul hodně ze svých zážitků. Už jen ta jména: Louis a Lewis… My jsme tuhle retro rovinu opustili. Válka ve Vietnamu a protesty kolem ní jsou témata, která jsou nám vzdálená časově i geograficky, naše společnost s nimi nemá žádnou zkušenost a celá tato rovina se stává jakousi zaprášenou rekvizitou, exotickým ornamentem, který by divákům celý příběh vzdaloval, udělal by z něj vybledlý obrázek z jiné galaxie. Proto jsme text zbavili konkrétních dobových narážek a konotací a zasadili ho do současnosti. A z podobných důvodů jsme omezili i odkazy na australskou realitu. Tím se celý příběh stává živějším, aktuálnějším a pro diváky bližším.

Zažil jste i vy ve svém životě nějakou podobnou Noc bláznů?

Najdou se tací, kteří celý divadelní svět přirovnávají k blázinci. Přiznávám, že i já mám chvilky, kdy s touto teorií souhlasím… Ale vážně. Svou Noc bláznů zažívám téměř při každé premiéře. Když režisér vstupuje do závěrečné fáze zkoušení a má za úkol pospojovat dosud samostatné elementy – hereckou akci, hudbu, kostýmy, scénu atd. – do jednoho celku, nemívá daleko k zoufalství, protože všechny tyhle prvky, samy o sobě dobře připravené, se odmítají spojit s ostatními, brání se, kopou a někdy i koušou. Ale pak, když už člověk skoro ztrácí naději, do sebe všechno najednou harmonicky zapadne a režisér zažije na premiéře katarzi… Jak se to stane? „Je to záhada,“ glosuje tuhle tradiční situaci jedna z hlavních postav filmu (a hry) Zamilovaný Shakespeare, a má fakt pravdu.

Lucie Němečková

(Tento rozhovor vyšel v časopise Diva, leden/únor 2019)