Odyssea/ Homér

Anotace

Evropský mýtus, který žijeme.

Trojská válka skončila. Jenže co teď? Vrátit se domů. Ithacký král Odysseus se vydává na strastiplnou cestu do rodné země. Příliš dlouho už byl bez své rodiny. Zdali na něj manželka Pénelopa a syn Télemachos ještě čekají? Plavba se nečekaně protáhne na celých deset let. Dobrodružství Odyssea a jeho mužů, všechno to kormidlování mezi obludami Skyllou a Charybdou, jejich návštěva kouzelnice Kirké či odolávání krásným Sirénám lákajícím k nebezpečným útesům, se nevratně vtiskla do evropské kultury. Homérův epos ze 7.–8. stol. před naším letopočtem dodnes provokuje naši představivost. Stane se zároveň jedinečnou základnou pro jedno evropské, konkrétně česko‑německé, divadelní setkání. Mladá německá režisérka Julia Wissert je v německojazyčném prostoru opakovaně oceňována (Preis der Stadt Salzburg, Körber Studio Junge Regie, Karl Hübner Preis), v českém prostředí bude její práce k vidění vůbec poprvé! Mezinárodní projekt Odyssea je odpovědí činohry NdB na současnou krizi evropské identity, je pokusem navrátit se na jevišti k evropským kořenům, do okamžiku, kdy jeden slepý básník poprvé zaznamenal mýtus o obtížném návratu do společného domova, mýtus, který jako jednotná Evropa žijeme i dnes.

Premiéra: 24. listopadu 2017 v Mahenově divadle

Nachtkritik

Hledání tvůrčí identity

/zamyšlení nad premiérou činohry Národního divadla Brno, Homér, Odyssea/

Tvůrčí identita představuje zásadní potenciál autora, která ho dělá svébytným umělcem. Ovšem to automaticky neznamená, že dobrým a svobodným v intencích myšlenek a nápadů. Jakákoliv tvorba představuje neustálý proces hledání, objevování, schopnosti a odvahy vyjádřit své vlastní já. Proces, který se netýká jenom jedince, ale i každé kulturní instituce, která má vyšší ambice než mít vyprodáno.

Činohru NdB sleduji již několik let. Musím přiznat, že byly doby, kdy jsem neomaleně ve druhé řadě usnula. Jednou dokonce o přestávce zmizela. Nabízela občas nesnesitelný repertoár. Ty časy pominuly. Naštěstí. Poslední dobou se vysloveně těším. Divadelní scéna překvapuje kupodivu v dobrém, v neokoukaném, odvážném, extravagantním provedení jakéhokoliv repertoáru. Nenudí, i když ne vždy pro široké masy je úplně srozumitelná.

Výsledkem poctivého a velice odvážného snažení se jeví poslední premiéra NdB v Mahenově divadle, Homérova Odyssea. Literární antická klasika, o které každý má nějaké tušení a povědomí, ponejvíce ze školních časů. A často utkvělou mylnou představu, že moudrá a inspirativní antická předloha se krčí pouze ve svých osvědčených mantinelech. Ty pomyslné hranice, odvážné, moderní, hezké a v mnoha směrech dokonalé interpretování literární předlohy posunulo do nebývalé kvality a silného zážitku pro diváka. Německé režisérce Julii Wissert se povedlo nastudovat inscenaci nadčasovou, strhující, ve svém vizuálním projevu velkolepou. Nevadilo, že veršovaný epický přetěžký text nebyl občas v  nejlepší souhře s ozvučením a dostatečně srozumitelný. Obrazy, vytvořené nestandardní scénografií a především choreografií extravagantně ušitou absolutně v kontrastu k textu a v totálním souladu s myšlenkami osudového utrpění a bolesti Odyssea při návratu domů, strhly. Napětím, mrazením z vizuální dokonalosti náročného pohybu herců, za zvuků moderní, téměř diskotékové hudby povýšil text do dimenze nevšedního hlubokého zážitku. Vůbec nebylo důležité sledovat jednotlivé verše. Dokonalá hypermoderní, pro činohru nezvykle nápaditá a náročná choreografie usazena ve scéně s puristickou, minimální instalací vytvořila báječný, nezapomenutelný celek. Doslovně avantgardní divadlo, ze kterého Vás dlouho mrazí a které se Vám líbí, ani nevíte proč. Které ukázalo, co vše je možné. Odvaha, za kterou se ředitel Martin Glaser nemusí stydět. Inscenaci může hrdě nabídnout i daleko za hranice města a státu. Nachází nebývalou odvahu riskovat, hledat neotřelé vyjadřovací prostředky, má odvahu divadelního macha. Již delší dobu dává kvalitní, nadčasovou tvůrčí identitu činoherní scéně. Jen tak dále.

Alžběta Vlčková

 

Odyssea

Národní divadlo Brno pripravilo spracovanie námetu klasickej literatúry, epos gréckeho básnika Homéra – Odyssea. Pri tejto príležitosti zavolali ku spolupráci zahraničnú režisérku Juliu Wissert, ktorá zažila premiéru na českých javiskách. Do budovy divadla som prichádzal plný očakávaní vzhľadom na ojedinelý dramaturgický výber. Samotný text prináša vzhľadom na súčasné dianie v divadle mnohé otázky a potenciálne problémy pri inscenovaní, čo je tiež odzrkadlené jeho veľmi sporadickým incenovaním na javiskách. O to viac ma potešilo jeho terajšie inscenovanie v Národním divadle Brno.

Divák sa v inscenácii stretol s Odysseom, ktorý bol naraz stvárnený siedmimi hercami, konkrétne troma mužmi a štyrmi ženami. Tí sa vyskytovali na javisku vždy spolu, buď zjednotení v jeho roli, alebo rozdelení medzi neho a jeho posádku. Odysseus nám predstavil ústrednú tému inscenácie, ktorá sa snažila sústrediť na hľadanie hrdinu v dnešnej dobe. S tým korelovalo krédo predstavenia, ktoré znelo: „Já jsem Odysseus, Laertův syn, všem na světe lidem známý, všemožnou ctí, má sláva až do nebe sahá.“ Táto ústredná myšlienka, s ktorou sa divák repetitívne stretával počas celého predstavenia, bola konfrontovaná jednotlivými mikropríbehmi, ktoré sa Odysseovi a jeho vojakom počas cesty domov z Trójskej vojny udiali. Tam, kde padli ostatní, prichádzal na rad Odysseus a zároveň s ním aj otázka, či sa preukáže ako hrdina.

Celá inscenácia bola sprevádzaná jednoduchou, no exaktnou elektronickou hudbou Mojmíra Měchuru a Matyáše Dlaba. Pridávala punc strojovosti a presnosti, ktorý bol stanovený „typicky nemeckou“ réžiou, ktorá sa upriamila na strohosť pri výpovedi, bez akéhokoľvek ďalšieho napovedania a radenia divákovi pri interpretácii. Inscenácia po celý svoj čas využívala choreografické prvky a pohybovo-tanečný aspekt bol jeden z najdôležitejších, ktoré sa v nej vyskytovali. Fyzicky náročné prvky však herci zvládli bez väčších problémov a ich výkon v rámci inscenácie bol jeden z jej nosných pilierov, viacerí pri jednotlivých prvkoch excelovali. Za škodu považujem technický problém, že hercom občasne nebolo nedostatočne rozumieť. Scéna veľmi efektívne spolupracovala so svetelným dizajnom a svojím strohým prevedením upevňovala jednotný ráz inscenácie.

Po jej skončení som sa stretol s kritikou, že inscenácia je „príliš moderne spracovaná vzhľadom na jej antickú textovú predlohu“. S touto kritikou osobne nemôžem súhlasiť a prišla mi neoprávnená. Je prirodzené, že sa inscenátori zamýšľali nad tým, ako môžu priblížiť tento antický námet divákovi v dnešnom svete a z môjho osobného pohľadu sa im to veľmi efektívne podarilo. Samotná syntéza divadelných zložiek v predstavení a ich jednotlivé prevedenie bolo však asi pre kritikov neprekonateľná prekážka, ktorá ukázala, že ich očakávania od inscenácie nekorelovali s jej samotným prevedením. Existuje samozrejme otázka, či je na inscenáciu tohoto typu divák pripravený a čo by mohlo pomôcť v jeho príprave. Som však toho názoru, že kľúč k jeho pripravenosti je iba samotné inscenovanie. Osobne som odchádzal z divadla s veľmi dobrým pocitom a som rád, že som Odysseu v jej novom stvárnení mohol vidieť.

Matej Synak

Autor je studentem čtvrtého ročníku oboru Dramaturgie a dramatická tvorba na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.