Otvírání studánek Alfréda Radoka/ Martin Sládeček

Anotace

„I studánky chtějí být čisté.“ 

Švédský exil. Dva stárnoucí manželé, Alfréd a Marie. On český režisér, proslulý „vynálezem“ Laterny magiky, kterého tvrdě zasáhly oba totalitní režimy minulého století. A ona, jeho žena, asistentka i múza. Mezi nimi otázka: Letět, či neletět? Poletí Alfréd Radok režírovat do Vídně, i kdyby to znamenalo přelet nad bolestně milovaným Československem? Stesk Poutníka po rodném kraji z jeho někdejšího scénického zpracování Otvírání studánek skladatele Bohuslava Martinů a básníka Miloslava Bureše byl stranickými aparátčíky nazván „sentimentem emigranta“ a zakázán. Radok byl nejprve vykázán z Laterny magiky, potom ze země. Teď ten stesk poznává na vlastní kůži… Zanesená studánka vztahu k vlasti se otvírá a prameny vzpomínek se v poetickém dialogu manželů Radokových stékají ve strhující proud, který nakonec vyústí v osudové rozhodnutí… 

Činoherně-hudebně-taneční událost letošního jara. Původní hra Martina Sládečka na motivy životního příběhu Alfréda Radoka a kantáty Otvírání studánek Bohuslava Martinů v režii předního českého divadelního tvůrce J. A. Pitínského. Ten ke spolupráci přizval mladého českého, ale ve světě již uznávaného, choreografa Jiřího Bartovance a známý brněnský sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno – Kantiléna. V úloze Alfréda Radoka se představí Dušan Hřebíček, jako Marie Radoková pak Eva Novotná. Pojďte spolu s nimi otvírat a čistit studánky naší národní minulosti!

Premiéra: 29. dubna 2016 v Mahenově divadle

Subjektivní kritika

Autor je vedoucí souboru HaChucpa, působí jako vysokoškolský pedagog na DIFA JAMU a překladatel.
Wolfgang Spitzbardt

Kde jste, mí přátelé?

To, co nás spojilo v ochraně před a boji proti komunistickému režimu a co mne vlastně kdysi také vedlo z NDR až do Brna, kam to zmizelo? Proč dnes mlčíte, krčíte rozpačitě rameny nad tím, co ohrožuje lidskost, mír, život?

Byl čas nejvyšší!

Na čištění a znovuoživení našich zakalených a znavených duší divadelním činem. Na probuzení z onoho zvláštního stavu jakési mimetické paralýzy. Na zastavení procesu archivování a postupného zapomínání našich kořenů, tradic, zkušeností a také naší sounáležitosti. Na obnovení komunikace mezi generacemi. Na zahánění zla, které nás již velmi konkrétně a zblízka napadá a ohrožuje.

A stalo se.

Na příkladu dvou významných uměleckých příspěvků k české národní kultuře dvou velkých emigrantů z Československa, historií a osudem propojených (Alfréd Radok inscenoval roku 1960 v Laterně magice dílo Bohuslava Martinů, kantátu, kterou ten dokončil roku 1955 v jižní Francii, s titulem Otvírání studánek na slova básníka Miloslava Bureše, reflektujících lidovou tradici na Vysočině), vznikla inscenace autora a dramaturga Martina Sládečka a režiséra Jana Antonína Pitínského (Zdeňka Petrželky). Velký a velkolepý, naléhavý Gesamtkunstwerk, spíše magický a poetický však, než gigantický, jasná výpověď a výzva k postoji proti tupé nelidskosti a intoleranci, fašistoidním nacionalistickým tendencím a jejich příčinám.

Inscenace se hlásí k multimediálnímu charakteru, ne ovšem v současném módním pojetí, jež mi vadí a o němž jsem v jiné souvislosti řekl: „Samozřejmě je konstituujícím momentem jakéhokoliv divadla především přítomnost živého herce i živého diváka a konající se komunikace mezi nimi. Právě v tom tkví v současnosti velká šance na přežití divadla a zároveň jeho velká společenská úloha. A to není v rozporu s uvědoměním inter- nebo hypermediálního charakteru divadla, který je dle mého názoru od zrodu divadla přirozeně dán. Avšak na druhé straně elektronická multimediální exploze od druhé poloviny 20. století do současnosti nepřinesla očekávané zlepšení komunikace, ani neotevřela žádné nové prostory, nýbrž naopak vedla k tragické degeneraci komunikačních schopností člověka a v rámci globalizace za podmínek neoliberálního kapitalismu se významně podílí na konající se dosud nejhlubší krizi v dějinách lidské civilizace a v tom rámci i na nivelizaci a znehodnocení uměleckých hodnot.“ Způsob, jakým se zde pracuje s multimedialitou, spíše vnímám jako vědomé gesto, jako avantgardní návrat k tradici, zejména ve využití filmových projekcí v duchu Laterny magiky, kterou založil Alfréd Radok a která je zde tématem, tedy návrat k období, kdy se s ní ještě pojilo nadšení a tvůrčí optimismus. Pro mne se to projevilo i v přítomnosti Laterny magiky, coby figury na jevišti, hrané živou herečkou.

S oběma autory, Pitínským i Sládečkem, mne spojují významné přátelské zkušenosti. Se Zdeňkem se známe od roku 1979 a patříme do stejné generace. Jeho divadelní tvorba od té doby doprovázela a podstatně ovlivnila můj život a moje myšlení, začínajíc Lyrickými agresemi tehdejšího divadla Tak Tak přes Kafkovu Ameriku Ochotnického kroužku, pak Matku a Tutuguri až k Jóbovi v rámci HaDi, na jehož vzniku jsem se mohl podílet a jenž ostatně tehdy roku 1996 získal cenu Alfréda Radoka jakožto inscenace roku, až do současnosti, kdy Ochotnický kroužek tedy dorazil do NdB. Martin Sládeček (nar. roku 1989) byl jedním z mých nejlepších a ve svém intensivním hledání (divadelní) pravdy nejpřesvědčivějších studentů na DIFA JAMU, jenž mne od samého začátku překvapoval svým pro jeho generaci neobvykle kultivovaným jazykem a zájmem o skutečnost vytvářející charakter slova, a s nímž jsme tak našli řadu společných naléhavých témat.

Představení se sice skládá ze dvou částí, dělených dokonce přestávkou (činoherní fiktivní koláže Martina Sládečka ze života Alfréda Radoka, pozoruhodná až k údivu mj. tím, jak se Martin jako příslušník popřevratové generace dokázal vžít do období, která sám nezažil, a hudebně-tanečního znovuuvedení samotné kantáty Bohuslava Martinů), ty se však vzájemně prolínají a na sebe navazují natolik, že jsem je vůbec nevnímal jako dvě od sebe oddělené části, ač jsem si vnějšího předělu stěží mohl nevšimnout. A vůbec: Od jisté doby z některých konkrétních důvodů sice už nemám v oblibě dlouhá představení, ovšem toto představení, ač trvalo s přestávkou více než dvě a půl hodiny, mi ani nepřipadalo dlouhé, naopak, vžil jsem se jako kdysi v dětství do oblíbené knihy, a bylo mi tedy líto, když už nastal konec. Něco takového se mi už dávno nestalo. Oslovilo se tedy ve mně leccos, co jsem sám byl zažil a co razilo můj život. Brutalita a hloupost představitelů moci – žádný pouze komunistům rezervovaný fenomén (karikaturní výstup Kopeckého ve vynikajícím ztvárnění Gustava Řezníčka byl ve skutečnosti spíše realistický), ale také naděje, že bude jednoho dne lépe. Taková představa jakoby se nám ze všedního života v současné době téměř vytratila. V tom smyslu vnímám tuto divadelní událost i jako napomenutí.

K momentům, které se mne konkrétně týkají, patří i ty scény, které zpřítomňují Radokovy židovské kořeny. Obzvlášť mne dojala např. Radokova úvaha o svém jménu: „Víš, proč mi rodiče dali jméno Alfréd? … Abych mohl utéct kamkoliv, až na to přijde, a Židům zase jednou nastanou zlé časy. Jméno Alfréd prý existuje ve všech jazycích. A všude ho umějí vyslovit. … Narodil jsem se připravený na zlé časy. S kufrem hezky sbaleným. Jako můj praděda, děda, táta, jako všichni před námi. Utéct!“ Úryvek z židovského synagogálního zpěvu (uvítání šábesu …) bude jistě působit velmi dojemně a krásně, podaří-li se odstranit jazykové chyby a nedostatky ve výslovnosti. V kontextu, o který jde, by měla platit aškenázská a nikoliv sefardská či moderní israelská výslovnost. To je ovšem drobný detail, který by nestál vůbec za zmínku, kdyby jinak harmonická souhra všech uměleckých prvků, hudby, hereckých výkonů, choreografie, scény, sólových tanců… nebyla na tak úžasně vysoké úrovni.

Jestlipak si všichni diváci všimli geniálního, zdánlivě nepatrného detailu (v kontextu inscenace sice tematicky ukotveného, ale obsahově, esteticky a scénograficky vně jevištního dění), že se ve vzduchu nad jevištěm objevily v první půlce představení na chvilku fotoluminiscenční bezpečnostní tabulky únikového východu? Myslím, že to je nápad velmi typický pro Pitínského. Vzpomínám třeba na zalidnění jeviště v první půlce Jóba v HaDi tím, že tam po celou dobu ležel člověk pod lavicí (byl jsem to já), četl si, jedl, spal, občas zamával divákům nebo ostatním aktérům na scéně, nebo na hliněné (?) holuby v Myších paní Mooshabrové v Divadle Husa na Provázku, nad kterými si teatrologové marně lámali hlavy. Vnímám tyto momenty jako nevtíravou nabídku divákům ke vstupu do dimenze divadelní reality.

V rámci této divadelní události nabyla pro mne ostatně i pauza jiného než obvyklého, někdy, zejména v kamenném divadle, poněkud maloburžoazního významu. Jinde a jindy z takové pauzy mívám i nepříjemné pocity, z onoho povrchně konverzačního „vidět a být viděn“ s chlebíčky a sklenkou sektu v ruce. V tomto případě byla nakonec i přestávka podstatná. Tolik kolegů, studentů, drahých přátel, z nichž některé jsem léta byl neviděl, a spojilo nás Otvírání studánek! Ne, nejsme sami!

A nakonec i program, který jsem koupil o přestávce, leckdy zprofanovaný a příliš lesklý, a tedy trochu otravný předmět, je něčím jiným. Martin Sládeček-dramaturg nám, jak ostatně bývá jeho zvykem, dává do ruky krásnou, velmi pečlivě připravenou, zajímavou a čtivou knížku, která mj. poskytuje vhled do jeho dramaturgického záměru.

Neřekl jsem zdaleka vše. A neřeknu. Bylo by stačilo snad vyjádření vděčnosti za tuto zkušenost a za velký umělecký zážitek. A je namístě gratulovat NdB k rozhodnutí poskytovat prostor takové obrodě.

Psáno z premiéry 29. 4. 2016

Nachtkritik

Zuzana Janečková 
Autorka působí jako kurátorka v Galerii mladých v Brně.
 
STUDÁNKY ALFRÉDA RADOKA BEZ STUDU 

Na experimentálné autorské inscenácie v Mahenovom divadle nenatrafíme príliš často. Martin Sládeček spolu s Janem Antonínem Pitínským dramaturgiou inscenácie Otvíraní studánek Alfréda Radoka spravili na tejto scéne veľmi odvážny krok. Strategické a neprehliadnuteľné je načasovanie hry, ktoré reaguje na 40. výročie úmrtia Alfréda Radoka a 60. výročie premiéry kantatáty Otvírání studánek Bohuslava Martinů v Brně. Načasovanie zároveň aj obsahovo sedí k aktuálnemu jarnému obdobiu a nadchádzajúcemu máju, pohanským zvykom a animálnemu prebúdzaniu sa, ktoré je otvorene eroticky stvárnené v tanečnej zložke (Lucie Matoušková, Jan Razima) a v kombinácii s Kantilénou – zborom detí a mládeže pri Filhármónii tvorí bizarnú ale silnú dvojicu (odznie samostatne v druhej časti po prestávke).

Inscenácia sa zamerala v prvom pláne na osobu režiséra Alfréda Radoka, ktorý si zaslúži viac pozornosti, akej sa mu v poslednom čase dostáva. Cena za umelecké výkony v kontexte českého divadla udeľovaná od roku 1992 pod názvom Cena Alfréda Radoka totiž v roku 2013 zanikla, resp. bola premenovaná, čo bol možno impulz a inšpirácia k spracovaniu predstavenia. Námet exilu je vďaka imigračno emigračnému kontextu každopádne veľmi aktuálny a cez Radokov židovský pôvod do inscenácie výrazne vstupuje ešte aj etnická otázka. Mahenovo divadlo sa tak pripája do diskusie v rámci aktuálnej politickej situácie v Čechách, týkajúcej sa migrácie a národnostných menšín (súčasťou sprievodného programu, ktorý predchádzal premiére, bola diskusia na tému imigrácie).

Ďalším dôležitým prvkom inscenácie je reflexia vynálezu Laterny magiky a jej „slávy“. Radok bol síce vizionár, ale zásadný vplyv mali naňho určite aj diela Emila Františka Buriana. Táto kombinácia spolu s výtvarníkom a scénografom Josefom Svobodom „zahviezdila“ na Expo 58 v Bruseli, pričom následne im bolo umožnené tento spôsob divadla prezentovať v Prahe aj v samostatnom priestore (bývalé kino Adria). Úvodná veľkoplošná projekcia inscenácie, s neustále sa meniacou letištnou informačnou tabuľou, je zvolená veľmi dobre, divák ale následne čaká aj počas celého predstavenia väčšiu obrazovú dynamiku a dominanciu. Kulisy a rekvizity sú striedme a jednoduché ale výrazné. Herecké výkony Evy Novotnej a Dušana Hřebíčka sú veľmi presvedčivé a v istom momente dokonca interným humorom parodujú teatrálnosť klasických divadelných výkonov. Hra veľmi rázne kritizuje a paroduje nielen socialistických aparátčikov, nazývajúcich Radokovo dielo sračkou sračiek (minister Václav Kopecký), ale v aktuálnom prevedení prekvapila divákov tým, že kritizuje a paroduje aj v Čechách tradične oslavovaného režiséra Miloša Formana, za jeho prístup k situácii po odvolaní Radoka z druhého pokračovania Laterny magiky, čo je v českom divadle nevídané (napr. situácia, keď príde Forman po rokoch navštíviť Radoka a ten mu povie že Hoří má paneko nebolo zlé, ale Černý Petr je lepší a Forman reaguje slovami úžasu „On to videl!“, patrí k najlepším komickým situáciám). Všetko toto prispelo k tomu, že je inscenácia v konečnom dôsledku drsná ako brúsny papier, a to aj napriek tomu, že sa v nej ozýva zvonivý detský spev.

Psáno z premiéry 29. 4. 2016

 


 

Barbora Antonová
Autorka působí. 
 
OTVÍRÁNÍ STUDU 

Otvírání studánek Alfreda Radoka je hra o smutku, nejistotě a pochybnostech. Nese je v sobě každý, kdo dělá to, čemu lehkovážně říkáme umění – činnost, při níž člověk předhazuje své nitro cizím lidem, dává se všanc a čelí hrozbě nepochopení a zatracení. A jako by tato dobrovolná tortura sama nestačila, doléhá na umělce Radoka tíha bizarních politických příkazů, trucovitých ideologických požadavků a děsí ho představa v rychlosti zabaleného kufru, symbolu rodinného prokletí a cest bez návratu. Kde má člověk brát pořád dokola sílu, aby zahnal démony vlastních pochybností? Jak osekat beznaděj, aby se z ní vyloupl aspoň kousíček naděje? Dá se vůbec dělat divadlo, když to tak moc bolí? A když nedělat divadlo bolí mnohem víc?

Otvírání studánek Alfreda Radoka je hra o stesku po domově, po místě imaginárního bezpečí a jistoty. Není ale nejmarnějším z pocitů stesk po něčem, co nikdy nebylo? Jestli se vám bude chtít plakat, znamená to, že jste tu hru pochopili.

Psáno z premiéry 29. 4. 2016

Prameny a média

TROJÍ OTVÍRÁNÍ STUDÁNEK

Otvírání studánek

Odedávna se věřilo, že dívčí nevinnost má očistnou moc, a proto se v době letnic děvčata vydávala ke studánkám a pramenům, aby je po zimě vyčistila – „otevřela“.

Tento obřad s nepochybně pohanskými kořeny byl počátkem minulého století zdokumentován (především díky učiteli z Vlčkova na Litomyšlsku Josefu Karlovi) a v mnoha obcích následně obnoven. Jeho průběh býval přibližně následující:

Když na jaře roztál sníh, lidé z vesnice se v určený čas vypravili společně do lesa ke studánce. Tam dětský průvod vedený královnou (králkou) za doprovodu hudby provedl „obřad“ otvírání studánky: Děti kolem ní utvořily kruh, recitovaly, zpívaly a tancovaly.

„Poslední květnový den vyjížděly dívky, vystrojené v nejlepších svátečních šatech, na vyzdobeném žebřinovém voze k pramenům, které dávaly obci vodu. Vyzbrojeny byly potřebným nářadím a náčiním, v pravé ruce nesly vínky z lučních květů. Ta nejhezčí, dobře urostlá a statná, již dříve zvolená za královnu, představovala při obřadu studánku Rubínku. Na hlavě měla věnec z lučního kvítí, v ruce opentlený kamenný džbán, který po cestě pozvedávala k zástupu na znamení, že bude po celý rok plný čisté pramenité vody.

U studánky družice obklopily královničku, proběhl obřad se zaříkáváním a pramen s částí stružky byl vyčištěn. Z něj pak královna nabrala do džbánu trochu čisté vody a vylila ji do čtyř světa stran, aby zahnala zlé moci.

Po skončení práce trhaly družice ze svých vínků kvítky, podávaly je královně a ta je sypala do pramene s přáním, aby studánka zůstala čistá.“

Jan Kapusta: Putování za studánkami, 1984

 

Otvírání studánek Bohuslava Martinů

„Přestože nasazuje zdánlivě tak nesourodý interpretační aparát, (…), dosahuje vroucnou prostotou své koncepce takového účinu na posluchače, že – bez nadsázky – (anebo jen s troškou) zapomene v tu chvíli na sledování notového zápisu (jakožto auditivně vizuálního procesu), nevidí večerní toalety a fraky účinkujících na podiu, a nevnímá nic než čistou, zúrodňující spršku tónů křišťálově čirých, jako studánky, jež opěvují.“

Štěpán Lucký: Studánky se otvírají…, 1956

Drobná kantáta Otvírání studánek z roku 1955 patří k nejznámějším a nejuváděnějším dílům Bohuslava Martinů (1890-1959). Jedná se o dvacetiminutovou skladbu pro soprán, alt, baryton, recitátora, ženský sbor a doprovod, ten tvoří dvoje housle, viola a klavír.

 

Vznik kantáty

V roce 1954 napsal básník Miloslav Bureš (1909-1968) „Píseň o studánce Rubínce“, inspirovanou popisem obřadu otvírání studánek, jak ho vytvořil Josef Karel, i svou vlastní zkušeností z Vysočiny.

Následujícího roku ji poslal svému příteli a spolurodákovi z Poličky hudebnímu skladateli Bohuslavu Martinů se žádostí o zhudebnění. Ten ji částečně zkrátil a vytvořil kantátu Otvírání studánek. Potřebnou inspiraci mu poskytla i vzpomínka na šťastný, téměř měsíční pobyt ve vesnici Tři studně, kam přijel v roce 1938 na pozvání skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové.

 

Kantáta

Úvodem kantáty vypráví zpěv altových a sopránových hlasů společně s recitátorem o každoroční tradici čištění studánek. Vlastní obřad čištění, otvírání studánek, je rozvinut do sborových i sólových zpěvů, kde soprán patří královničce a alt sasance; obřad vrcholí sborovým zpěvem. Závěr náleží barytonu – poutníkovi, který se vrací zpět do milovaného kraje, stejně jako ve vzpomínkách autor.

Celá skladba působí neobyčejně silným dojmem, je vroucná a jímavá. Dokončena byla 12. července 1955 v Nice ve Francii.

 

Premiéra

Její světovou premiéru provedl 7. ledna 1956 brněnský sbor Opus pod vedením Zdeňka Zouhara (1927-2011), přítele Bohuslava Martinů, ve skladatelově rodném městě Poličce. Byl to úspěch.

Brněnská premiéra této skladby se konala 8. dubna 1956, v době premiéry Otvírání studánek Alfréda Radoka tak „Studánky“ v Brně oslaví své šedesáté výročí. Je příznačné, že hudební složku studánkovsko-radokovské inscenace nejen střeží, ale zčásti také nově tvoří Vít Zouhar, syn dirigenta Zdeňka Zouhara.

 

Otvírání studánek Alfréda Radoka

Na počátku přemýšlení o tom, jak uchopit život Alfréda Radoka na divadle, stálo přání propojit jej s některým z velkých děl, která vytvořil, a do kterých se přirozeně projikoval: Mluvili jsme o filmech Daleká cesta a Dědeček automobil – dokonce i o Rollandově Hře o lásce a smrti. Volba nakonec padla na Radokovo Otvírání studánek, tedy na inscenaci, která paradoxně – a zároveň příznačně – v podobě, v jaké ji Radok na počátku šedesátých let vytvořil, nikdy neměla premiéru.

Neslýchaně brutální zákaz této inscenace, obvinění citlivého režiséra ze zpronevěry a nakonec i zrada nejbližších spolupracovníků učinila z této drobné části tzv. II. Programu Laterny magiky pro Radoka osudové dílo. Následoval infarkt a ponižující spor o autorství principu Laterny magiky vůbec. Čím strmější byl vzestup Radokovy hvězdy během Expa 58 a po něm, tím hlubší byl tehdy v roce 1961 jeho pád.

Střídání období, ve kterých byl vynášen do nebes, a těch, kdy byl zcela zatracován, se zdá být hořce spolehlivým rytmem Radokova života, rytmem, který události kolem jeho Otvírání studánek exemplárně přibližují.

„Radokovo Otvírání studánek, filmová a scénická, tedy “laterněmagická” báseň inspirovaná kantátou Bohuslava Martinů, je v kulturní paměti zapsáno jako brutální útok na jejich autora, o němž nebylo několik let radno vůbec mluvit. Teprve v r. 1964 jejich jméno problesklo nuceným zapomenutím. Miloslav Bureš při příležitosti uvedení Otvírání studánek Čs. souborem písní a tanců v Tylově divadle reaguje na glosu v Literárních novinách obhajobou projektu a vzpomíná, že už existuje film na toto téma (má na mysli zřejmě televizní film A. F. Šulce z r. 1957), že Jiří Trnka měl rovněž úmysl vytvořit film s živými herci (tedy nikoli loutkový film jako jeho Špalíček) a že je tu konečně “i Radokova inscenace pro Laternu magiku, kterou snad dosud hlídá ‘veto’ z minulých dob”.

Otvírání studánek bylo součástí tak zvaného druhého zájezdového programu, který byl s jistým zpožděním dokončen v r. 1960 a v dubnu předveden. Alfréd Radok se pokusil posunout laťku výše, ale zůstal – jistě díky nedostatku času a mnohým omezením, které si vynucovaly stálé kompromisy – na půli cesty. Místo přesně a jednoduše zacíleného poslání, kterým se vyznačoval bruselský program Laterny magiky, tu byla jakási složitější trojvětá skladba, částečně ovšem vyrobená i ze starších čísel Laterny. První věta byla obecně uvádějící, druhá byla věnována lidovému umění (tady bylo Otvírání studánek), třetí měla komediální charakter. Tak bylo o programu informováno v krátkém, nepodepsaném článku v časopise Divadlo. Zachovaný program, stejně jako program obsažený v technickém scénáři jsou konkrétnější než tato anonce, prozrazují však, že svou volnější stavbou předznamenal mnohé programy další, které byly skládačkami různých více či méně náročných jednotlivých čísel. Byl jistě podstatně náročnější než bruselský program, protože rychle se učící tvůrci postoupili kupředu v synchronizaci scénických a filmových prvků.

O skandálu spojeném s předváděním, na něž se dostavila politická reprezentace (Václav Kopecký, Ladislav Štoll, František Kahuda, Jiří Hendrych), která program zavrhla, zanechali poměrně shodné zprávy účastníci. Podle nich Václav Kopecký označil program za špatný, ideologicky přímo zhoubný projev židovského expresionismu. Je jistě pravda, že “samotný tvůrčí princip, který Radok prosazoval, se dostal do rozporu se zájmy mnoha skupin a institucí mající rozhodující moc”. Nicméně je jasné, že vládnoucí elita si přála na místě uměleckého ředitele poslušného straníka a že Radokovo Otvírání studánek, vždy chápané jako nejzávažnější část programu, bylo pro ni zcela nepřijatelné. Právě Studánky zhodnotil Kopecký jako chorobnou nostalgii emigranta a přikázal materiál zničit. Sám Martinů byl podle svědectví M. Bureše o inscenaci informován a těšil se, že se zúčastní premiéry v Laterně, ale této trapné scény se už nedožil, zemřel již 28. srpna 1959. Zachované materiály prozrazují, že Radokovi na programu tak záleželo, že naslouchal hlasům radícím k ústupkům a byl k nim připraven. Zaslal dokonce pragmaticky kajícné dopisy jak Václavu Kopeckému, tak ministru školství a kultury Františku Kahudovi.

Radokovi spolupracovníci filmové materiály k Otvírání studánek nezničili, ukryli je u barandovského producenta Ulmana a v r. 1966 prosadili novou premiéru. Ta se uskutečnila 17. května 1966 a Otvírání studánek se pak stalo součástí programu Variace 66. I když je písemných reakcí na uvedení málo a mezi zprávami nalezneme i pochyby, nebo přímo odmítnutí, premiéra byla sledována s velkou pozorností všech, kdo měli v paměti ostudný zákaz z r. 1960. Radok si byl zřejmě vědom toho, že inscenace poněkud zastarala, neměl ale možnost na ní dál pracovat: “…renovoval jsem již dříve připravené, ale neuvedené dílo. Snad bych dnes přistoupil k jeho realizaci poněkud jinak, ale podmínkou bylo užití stávající filmové části, a tak je nutno tuto inscenaci považovat za renovaci již před 6 lety vzniklé inscenace.” Na otázku, zda bude s Laternou dále spolupracovat, odpověděl slovenskému listu: “Je to možné, lebo chuť sa vzbuzuje, ak člověk vie, že keď niečo tvorí, nebude za to priliš potrestaný.” K další spolupráci už však nedošlo.“

Eva Stehlíková: Radokovo Otvírání studánek, 2006

(Celý článek, včetně poznámkového aparátu, lze najít na internetové stránce www.divadlo.cz. Sám je součástí rozsáhlejší studie Alfréd Radok mezi divadlem a filmem, 2008)

„… Martinů neilustruje jenom lidový zvyk (patrně pohanský) čištění studánek. Vyzvedá jeho širší, obecnější, syntetickou platnost a rozeznívá ji naplno a tak, aby naléhavě promluvila i k tomu, kdo nemá vztah k této zemi a k tomuto kraji. Otvírání studánek už není jen půvabný lidový zvyk. Je to úchvatná hudební báseň o lidském životě, který počíná a musí skončit, ale přesto nezanikne: žije v dalších životech, které stvořil a se kterými souvisí – Z ruky do ruky si předáváme klíč, klíč od domova. Radok v daném materiálu tuto myšlenku zdůrazňuje a stupňuje… Filmová i jevištní skladba a jejich ‘dialog’ jsou jakousi metaforickou zkratkou nového života, jehož hranicemi je láska a smrt a po smrti počátek nového života. Devíza Bohuslava Martinů (z ruky do ruky) prostupuje celé Radokovo dílo v podobě intenzivního cítění a vyjádření kolektivity, sociálnosti lidského života. Lidský život se neodehrává sám v sobě a především sám pro sebe – ale souvisí s životy ostatními, je spjat i s životy milujících a ručí za životy příští. Laterněmagická interpretace Otvírání studánek dává dílu Bohuslava Martinů pozoruhodný akcent mravní zodpovědnosti člověka vůči člověku. Optimismus této skladby je hluboce očistný a patetický.“

Jan Grossman: Několik poznámek k II. Programu Laterny magiky, 1961

Konečně představení skončilo. Jediný pár rukou se nezvedl k potlesku. Světla v sále se rozsvítila. Kopecký se Štollem v závěsu (předseda tehdejší vlády a jeho fámulus) vyšel po schůdcích na jeviště a zahleděl se do sálu. Dlouho tam stál a pokyvoval hlavou směrem k Radokovi, jako by říkal: „Co jiného jsem od tebe mohl čekat.“ Pak si nás přivolal všechny k sobě. Radok vyrazil v čele hloučku svých osobně vybraných spolupracovníků a my ostatní se pokoušeli za ním skrýt, což na prázdném jevišti samozřejmě nešlo, a tak jsme zůstali stát namačkáni na sebe a koukali se na špičky bot. K žádnému přímému střetu však nedošlo, protože Kopecký jako obvykle mluvil pouze ke svému nohsledovi. „Víš, Láďo, co jsme právě viděli? Co tohle představení bylo? Tak já ti to povím! Tohle je ten jejich židovský expresionismus, Láďo! Kdepak jsou naše elektrárny, Ladislave? Kde je naše nejnovější hydroelektrárna na Labi, kterou naši dělníci dokončili v předstihu? Já, kdybych dělal takovýhle pořad, Láďo, já bych tu elektrárnu ukázal na prvním místě. A ukázal bych, jak se uvnitř točí všechny ty atomy. To bych ukázal já! A co nám ukázali tady soudruzi? Šmírující kluky! A víš, čí to byla muzika? Pana Martinů, Láďo! No ano! Pana Martinů! Toho emigranta, co se nechal pohřbít v kapitalistickým Švýcarsku!“ První vyletěl Jan Passer, mistr mixu toho představení, který se při přednášce s. Kopeckého nemohl udržet smíchy. Radok vyletěl hned po něm. Očekával, že se ze solidarity přidáme i my ostatní. Nechtěl, aby někdo jeho představení zachraňoval. Dával přednost tomu, aby Kopecký a jeho sekyráři smetli Laternu magiku z povrchu zemského. Mně na Radokovi záleželo mnohem víc než na jeho představení, ale na takové romantické gesto jsem prostě neměl. Navěky bych pak dostal nálepku nebezpečného buřiče, a na to jsme neměli dost odvahy ani já, ani Roháč se Svitáčkem. Myslím, že nám to Radok nikdy neodpustil.“

Miloš Forman: Co já vím, 1994

 


 

ALFRÉD RADOK

(17. 12. 1914 – 22. 4. 1976)

Nekrolog

Jeho houževnatá snaha vycházet s nimi po dobrém a naklánět si je různými domněle taktickými manévry bývala někdy až dojemná. Většinou byla ovšem neúspěšná. Nikdy se s jeho existencí nesmířili. Ba víc: někteří ho téměř fyzicky nenáviděli. Tou sveřepou a vytrvalou nenávistí, které jsou schopni jen oni: lidé bez fantazie, bez srdce, bez humoru, bez velkorysosti, bez talentu, lidé ješitní a samolibí, lidé se zlýma očima. Nenáviděli ho, protože jednu věc kupodivu cítili s neomylnou přesností: že je usvědčuje. Ne tím, co říká, ale tím, kdo je, – byl totiž umělcem, který nejen dokázal ostřeji než kdokoli jiný vnímat hrůzu lidské tuposti, ale který byl navíc nadán schopnostmi jeho odpůrcům osudově odepřenými: vidět všechny tragické i groteskní paradoxy života, radovat se z jeho krásy i odkrývat jeho ubohost, cítit pátou dimenzi věcí – dimenzi tajemství.

Alfréd Radok nebyl chladnokrevný analytik, kalkulátor nebo konstruktér. Spíš se podobal médiu: věděl, aniž by věděl, jak to, že ví. Byl to režisér nesmírně přesného, jemného a zvláštního cítění s pozoruhodným smyslem pro magickou autenticitu prostorů, situací, nálad i gest. Nebyl v něm ani stín snobské vzdělanosti: inspiroval-li se někdy uměním, pak vždy jen takovým, v jakém zrovna cítil vděčnou startovací plochu pro svou fantazii; dobové konvence a módy ho nezajímaly. Měl mnoho napodobitelů, sám ale nikoho nenapodoboval. Jeho inscenace byly velmi různé, společné měly jen to, že byly radokovské. Jeho pracovní metody byly přitom velmi riskantní: víc než u jiných režisérů závisel totiž u něho výsledek na zvláštním, a často téměř iracionálním srozumění se spolupracovníky. Nebyl to režisér diktátor nebo manipulátor, ale spíš režisér „podpalovač“, – a kde nebylo co podpálit, tam se ocital v úzkých. Práce s ním nebývala lehká: ne každý herec byl ochoten vystoupit ze stereotypu své rutiny, vzdát se všech vyzkoušených opor a vydat se s Radokem – tímto znervózňujícím a nevyzpytatelným průvodcem – po dramatické cestě nového hledání sebe sama. Zkoušky s Radokem bývaly nabity nervovou elektřinou, mnoho herců se jich bálo, ale málokdo věděl, že zdaleka nejvíc se při nich vydává sám režisér.

Není ani náhoda, že život tohoto muže, tak hluboce prožívajícího paradoxy doby a lidské existence, byl sám protkán tragickými paradoxy. Nejnápadnějším z nich snad byla pozoruhodně vytrvalá dvojakost jeho postavení: na jedné straně málokomu vděčilo české divadlo za tolik skutečně nových a inspirativních impulsů, z nichž čerpaly celé generace mladších režisérů a které pomohly tolika hercům k uměleckému znovuzrození, na druhé straně málokomu dalo totéž české divadlo tak málo příležitostí těšit se z výsledků své práce, v klidu je rozvíjet a dočkat se jejich spravedlivého docenění. V Radokově osudu bylo cosi z osudu štvance, jakéhosi Ahasvera: téměř vždy byl odehnán od své práce právě ve chvíli, kdy začínala nést plody.

Stačí vzpomenout aspoň některých peripetií jeho umělecké dráhy: když mu bylo po osvobození umožněno vložit své válečné zkušenosti do filmu o terezínském koncentračním táboře, vytvořil strhující moderní dílo, v němž otevřel nové možnosti filmového vidění, možnosti téhož rodu jako ty, které o mnoho let později – ve šťastnější době – tak úspěšně rozvinula celá nová generace českých filmařů. Radok však byl za tento film oficiální kritikou odsouzen a bylo mu na dlouho znemožněno ve filmu pracovat.

Když mu byla dána v roce 1958 příležitost vytvořit scénický program pro světovou výstavu v Bruselu, vymyslel laternu magiku – tutéž laternu magiku, která tak proslavila tehdejší československou expozici a která dodnes – už osmnáct let! – reprezentuje Československo po celém světě, znovu a znovu obměňujíc Radokovy původní myšlenky a znovu a znovu těžíc ze své staré slávy. Když se ale Radok pokusil po návratu z Bruselu rozvinout postupy využité původně jen k propagaci Československa do nezávislejší umělecké kreace, byl z Laterny vyhnán a za své úsilí popliván.

Třikrát byl režisérem pražského Národního divadla – a třikrát musel Národní divadlo opustit, přestože jeho inscenace patřily vždy k nejlepším a že některými z nich dokonce svého času položil umělecké a stylotvorné základy k nejvýznamnější poválečné éře činohry Národního divadla, totiž k éře Krejčově.

Všichni po léta věděli, že Radok patří k největším českým moderním režisérům, – a přesto byl právě on věčně kárán, věčně donucován začínat znovu a jinde, věčně odněkud vyhazován – a to v týchž dobách, kdy ti, kdo dokázali rozvinout jeho impulsy, těšili se už všeobecnému uznání a slávě.

Radok nedokázal přijímat lidské postoje a vztahy jako nezúčastněný pozorovatel: hluboce je prožíval, často v dramaticky zveličených obrysech, které jim dávala jeho nervní optika. Jaký div, že všechno to věčné šikanování nesl dvojnásob tíž, než bychom ho nesli my otrlejší.

Tento člověk hlubokého vnitřního neklidu hledal po celý život vlastně jen jediné: klid k práci. Když jedné noci zaplavily Prahu tanky a před Radokem se otevřela děsivá perspektiva, že bude nucen absolvovat znovu a možná v daleko horší podobě všechno to, co už několikrát předtím absolvoval, rozhodl se pro jediný krok, který byl v jeho situaci autentický, – pro krok ahasverovský: zkusit štěstí jinde. Šel tam, kde očekával konečně klid k práci, protože cítil, že nastal čas k jakési souvislejší sumarizaci toho, co v životě nalezl, a protože věděl, že jeho vlast mu k tomu už příležitost nedá. Odešel – a stal se obětí posledního tragického paradoxu svého života: přesně ti, kdo ho po celý život pronásledovali, kterých se tak děsil a kvůli nimž se posléze rozhodl odejít ze své vlasti – nýmandi, ješitní lidé se zlýma očima, zakrývající svou vnitřní prázdnotu pseudorevolučními hesly, domýšliví a nabubřelí intelektuální hejskové, kompenzující špatné svědomí synků z dobrých rodin cenzorským rozhodováním o tom, co je pokrokové a co lid potřebuje, tito drobní despotové, spojení s drobnými antisemity –, přesně oni si ho našli – Ahasvera – i v dalekém Göteborgu, aby mu stihli znepříjemnit i poslední léta jeho života.

A vlastně ani jeho smrt se neobešla bez krutých paradoxů: tento český emigrant neumírá vzdálen a odcizen domovu, jak to čítanky vyžadují, ale naopak ve chvíli, kdy se svému domovu opět po letech přibližuje – nejen geograficky (zemřel v noci z 22. na 23. dubna ve Vídni, kde projednával svou připravovanou režii v Burgtheatru), ale i vnitřně (měl tam režírovat současnou českou hru). A umírá navíc v podivné době, kdy se jeho národ nebude zřejmě moci ani z krátkého úmrtního oznámení dozvědět, že zemřel jeho národní umělec.

Radok nebyl člověk politický a jeho ctižádostí nebylo konfrontovat se se svou dobou jinak než svým uměním. Přesto není v moderních českých dějinách jediného významnějšího politického zvratu, který by se tvrdě nezapsal do jeho životopisu. Ten životopis nebude asi chloubou české kulturní historie a pravděpodobně se na něj brzy zapomene. Dílo, které na půdoryse tohoto života vzniklo, zapomenout ovšem nelze.

Když nám zemře přítel, s nímž jsme si po léta kladli podobné otázky, sdíleli podobné naděje a posilovali se vzájemně vědomím, že se trápíme i radujeme z týchž věcí, byť jsme přitom odděleni třebas deseti železnými oponami, přicházíme tím o cosi víc než jen o něčí lidskou spolupřítomnost v tomto světě: propadá se nám najednou celý kus světa, přesněji toho světa, z něhož a pro nějž skutečně žijeme, světa naší skutečné existence, který jedině dává – jak se nám zdá – naší práci a našemu životu nějaký smysl. A zesíleně nás v takové chvíli přepadá pocit vlastní zbytečnosti: s kým, pro koho a proč máme vlastně ještě něco chtít? Když tu není on, k čemu jsme tu vlastně ještě my?

Mezera, kterou v našem životě zanechal blízký člověk, má jeho jedinečný a neopakovatelný obrys. Můžeme na ni nemyslet, nemůžeme ji však už nikdy odstranit nebo zaplnit.

Je dobře, že tomu tak je: vždyť právě dík své nezaplnitelnosti je tato mezera v posledku vlastně jen jinou formou přítomnosti toho, jehož odchodem vznikla.

Ano: dokud nám někdo chybí, dotud vlastně s námi je. A dotud ani my si nemusíme připadat tak docela zbyteční: stále máme ještě možnost zaposlouchat se do ticha přítelovy přítomné nepřítomnosti, pochopit její skrytý vzkaz a přijmout úkol, který je v něm obsažen.

Václav Havel, duben 1976

 


 

ZA MARIÍ RADOKOVOU

(2. 1. 1922 – 3. 7. 2003)

Když před rokem, na samém začátku prázdnin, odešla paní Radoková, jako by se zavřela voda. Ticho. Voda Lužnice protékající zahradou radokovského domu v Kolodějích. Voda chladného jezera v Göteborgu, kde až do vysokého věku plavala. Říkává se „tiše odešla“ – tentokrát to platilo doslova. Po několika krásných dnech se synem Davidem v Kolodějích (koncem června přiletěla ze Švédska do Čech) ji odvážela sanitka do budějovické nemocnice.

Silná žena podlehla mimořádně zá- keřné chorobě. Svou pouť dokončila v exilu, po boku manžela. Na hřbitově v Göteborgu, pod reliéfem se stromem vyrvaným z kořenů.

Ta pouť – strhující dramatický osud rodiny Radokovy – začala pro krásnou, chytrou, citlivou a kurážnou studentku Marii Tesařovou v Olomouci, v jejích šestnácti letech. Toužila být herečkou, hrála roličky v činohře, po maturitě složila zkoušky na konzervatoř. Přišla však válka a vše zvrátila. Marie přes nesouhlas rodičů odešla za Alfrédem Radokem do Plzně. V jeho režii zde hrála poprvé profesionálně divadlo – mladičkou Inken v Hauptmannově rodinném dramatu Před západem slunce. Ta postava jako by poznačila i její další život: stejně jako Inken milovala a zůstala věrná. Později posílala balíčky do koncentráku pro ‘židovské míšence’ v Klettendorfu, odkud se Alfrédovi nakonec podařilo uprchnout.

Po válce se Marie za Radoka provdala. On pracoval v Divadle 5. května, ona vystupovala ve zdejší činohře. V jeho režii Vassy Železnovové hrála Natálii vedle Blanky Waleské (v titulní roli), nebo princeznu Frfninku v první verzi Radokovy moderní pohádky o panu Pimpipánovi – to bylo v Divadle mladých pionýrů. Pár let zkoušela své herecké vlohy, aby se, už jako matka malé Barunky, doslova našla v nové profesi, vedle svého geniálního muže. Její pojetí asistentky režie (pracovala výlučně s Radokem) bylo moderní, burianovské (u E. F. Buriana mladý Alfréd Radok přece začínal): byla to tvůrčí spolupráce od samého počátku, ale také předvídavé odstraňování překážek všeho druhu – režisér se mohl plně spolehnout. Odvahu znamenalo i její dobrovolné přijetí stigmatu, jímž bylo v 50. letech tzv. svobodné povolání.

Manka, jak jí říkali, byla asistentkou II. programu Laterny magiky, perzekvovaného Otvírání studánek. Prožila s mužem – nikoli poprvé – celou tu kalvárii zákazů a vyhazovů. To už měli i malého Davida. Pravidelně Radokovi asistovala (někdy ji střídal mladý Václav Havel) v Městských divadlech pražských. Podílela se na koncepci, úpravách, adaptacích, dramatizacích – v Praze a poté i v cizině. Několikrát byla přímo spoluautorkou (Podivné příhody pana Pimpipána, Stalo se v dešti, Švédská zápalka, Klaun). Radok nejednou vydal svědectví o její nepostradatelné spolupráci: „Moje žena se mnou hledala a nalézala již první náčrty inscenace“ (Hra o lásce a smrti, 1964). Asistovala mu rovněž později v Národním divadle (Poslední, Dům doni Bernardy, Vůně květin). Prosadit se tam nebylo jistě snadné, vždyť ND mělo své vlastní asistenty režie. 60. léta přinesla Radokovým jistou satisfakci za útrapy předchozí dekády, a zejména možnost dělat divadlo opravdu podle svého.

Osmašedesátý vše tragicky přerval. Alespoň úryvky z věcného popisu okamžitého odchodu do emigrace ve vzpomínce Marie Radokové: „…V úterý 20. srpna jsme večer šli do kina. V Blaníku hráli Bergmanovu Sedmou pečeť. Po desáté jsme se vrátili domů… Kolem půlnoci jsme slyšeli hukot letadel, náklaďáky, střelbu. Ještě v noci nám někdo telefonoval, že jsme okupovaní. 21. srpna dopoledne přišel Evald Schorm. To bylo naše poslední setkání s ním. Alfréd byl po infarktech, podepsal Dva tisíce slov, a tak jsem čekala, že pro něho přijdou. Že to bude jako za Němců. To by nepřežil. Rozhodli jsme se rychle. Alfréd měl sjednanou pohostinskou režii Misantropa ve Švédsku a já mu měla asistovat. Odjeli jsme na ministerstvo kultury na Malou Stranu a vyzvedli si služební pasy. Na belgickém vyslanectví mi do pasu připsali Davida a zprostředkovali německá víza. Do auta jsme naložili jen nejnutnější věci a oblečení na zimu… 22. srpna jsme odjeli do Kolodějí pro Davida a hned na hranice. Barbara ale neměla výjezdní doložku… Hranice jsme překročili 23. srpna.“

Čtyřiapadesátiletý nemocný Radok začínal v Göteborgu znovu. Jen pomalu se učil švédsky. Marie překonala sama sebe: stala se hlavou čtyřčlenné rodiny, záhy mluvila a četla ve švédštině, asistovala i studovala. Barbara dokončila medicínu. David na zkušené v Oxfordu, v Paříži či v New Yorku hrál na trombón a neměl ponětí, že matka nenápadně ohlídá – až přijde čas – jeho první kroky k budoucí profesi operního režiséra. Otec začal mít absurdní problémy: do Švédska dorazila vlna hurásocialismu. Divadlu se stal svými nároky na profesionalitu nepohodlným. Byli ochotní jej platit, ale nedávali mu práci. Jednou z jeho posledních režií byl Verdiho Trubadúr, o němž si zapsal: „Manka měla lví podíl na režii.“

Jaro 1976. Vídeň, Burgtheater: pohostinská režie Havlových aktovek Audience a Vernisáž se už neuskutečnila. Alfréd Radok zde onemocněl a zemřel. Věrná Manka byla s ním až do konce. Po návratu do Švédska ji čekal opět zápas o rodinu, o existenci. Podle možností působila v divadle, učila herce. Bděla nad Davidovou prací.

1991, Praha. Oslňující Don Giovanni v režii mladého Davida Radoka ve Stavovském divadle. Paní Marie byla šťastná. Se stopou hořkosti, již nedávala znát. Začala jezdit do Prahy i do navrácených, poničených Kolodějí pravidelně. Přestěhovat se odmítla. Trhat další kořeny – už ne. I z Göteborgu se podílela na českém kulturním dění: zásadní a nezapomenutelná je její několikaletá spolupráce na radokovské monografi i s nedávno zesnulým Zdeňkem Hedbávným (z níž mj. čerpá tato vzpomínka). Pozorně sledovala české divadlo, výstavy, knížky. Udržovala staré i nové vztahy. Dokázala být i nepopulární v konkrétní kritice, když s něčím nesouhlasila. Velkoryse propůjčila Radokovo jméno názvu nově založené nadace podporující domácí dramatickou tvorbu. Akceptovala i Ceny Alfréda Radoka (v něž časem transformovaly výsledky kritické ankety časopisu Svět a divadlo) a každoročně se účastnila jejich předávání.

Letos ale jako by tam nikomu nechyběla. Jak jinak si vysvětlit pouhou formální zmínku moderátorů-studentů, že ve výboru Nadace byli také zemřelí Rudolf Hrušínský, Luboš Pistorius a Marie Radoková… Jen Marie Málková při převzetí své třetí Ceny Alfréda Radoka osobně připomněla tu, která už není mezi námi a která zaslouží obdiv za to, jak při svém muži po celý život stála.

Paní Radoková, děkujeme!

Marie Boková, červen 2004

 

MARTIN SLÁDEČEK: Z TAK TROCHU JINÉ POHÁDKY NEBOLI Z AUTOROVA DENÍKU

18. 11. 2014, Berlín

Dnes mi volal Martin Františák. Svěřil se, že by panu Pitínskému rád navrhl, aby u nás v divadle (u nás!) vyprávěl životní příběh Alfréda Radoka a aby ho spojil s motivy Martinů kantáty Otvírání studánek, kterou Radok kdysi sám zpracoval. Nadchl mě. Ta představa setkání jedné z největších režijních osobností naší současnosti s jedním z největších režisérů minulosti je přinejmenším dráždivá. Navíc v případě pana Pitínského, který je hotovým básníkem jeviště. Úplně ho vidím, jak se Radokova života zmocňuje za zvuku té překrásné Martinů hudby, vzniklé na lidově průzračné Burešovy verše!

19. 11. 2014, Berlín

Opět volal Martin Františák. Zavolat panu Pitínskému mám já. A nemám prý se ho bát, vůbec ne. Všechno je to jen HRA. Takže… já mám volat Pitínskému?!

20. 11. 2014, Berlín

Volal jsem Pitínskému, ale nerozuměli jsme si. Vypadával mu signál.

2. 12. 2014, Berlín

Konečně jsem se panu Pitínskému dovolal. Dobrá zpráva: Asi jsem mu sympatický, neboť mi to zvedl už na třináctý pokus. Špatná zpráva: Tentokrát jsem mu rozuměl. Říkal, že neví, kdo by psal scénář, že prý by to chtělo nějak šikovně uchopit. A on už nepíše. Opravdu jsem prohlásil, že scénář samozřejmě napíši já? Opravdu?!!! Já?!

28. 4. 2015, Brno

To je moc náhod i na mě. Otvírání studánek Alfréda Radoka by mělo mít premiéru na jaře, tedy v době, kdy se studánky skutečně otvíraly. A přesně týden po datu Radokova úmrtí, od kterého v roce 2016 uplyne přesně čtyřicet let! Kromě toho by měl hudbu k inscenaci dělat velký znalec Bohuslava Martinů Vít Zouhar, jehož otec dirigoval poličskou (a zároveň světovou) premiéru Otvírání. Všechno do sebe zapadá. Jen ten scénář pořád chybí, jen ten aby jednou byl.

12. 10. 2015, Brno

Je toho teď v divadle tolik, člověk se vůbec nezastaví. Kdy ale napíši to Otvírání?

18. 11. 2015, Brno

Přišel zákaz. Nemám chodit do divadla. Přece nemusím být na každé saturninovské zkoušce. Vždyť to zvládnou i beze mě. (Cože…?!) Mám se zavřít doma a psát scénář, to prý je teď hlavní.

13. 12. 2015, Brno

Jsem panu Františákovi moc vděčný za to, že mi dal příležitost psát. Tak krásně uklizeno jsme doma ještě neměli. Všechno jsem vypucoval. A pak ještě navařil. Na týden dopředu. Že bych divákům toho 29. dubna prostě něco ukuchtil?

20. 12. 2015, Hukvaldy

Panika. Vůbec nevím, co s tím. Doufám v kouzlo Vánoc.

15. 1. 2016, Brno

Možná už vím, jak na to, kde začít… Rok Radokovy smrti 1976. Někde poblíž Göteborgu. V březnovém vzduchu je cítit nadcházející jaro. Dvaašedesátiletý exilant Alfréd Radok přichází unaveně po prázdné kamenité pláži, klopýtá přes kameny, ztěžka dýchá. Působí nepatřičně. Malý český člověk na břehu velkého a chladného moře. Čeká ho inscenace ve Vídni a on se na ni připravuje za chůze. (Vždycky to tak dělal.) Soustředit se ale nemůže, pořád jako by ho v hlavě cosi rušilo. Podivné zlomky povědomých melodií, nápěvy, které přece zná… Z dálky přichází další postava – jeho žena Marie. Přináší letenku a s ní i otázku, která už příliš dlouho visela ve vzduchu: Poletí do Vídně, i kdyby to znamenalo přelet nad bolestně milovaným Československem? Tato otázka otvírá dávno zanesenou studánku a prameny vzpomínek se v poetickém dialogu dvou starých milenců stékají ve strhující proud, který nakonec vyústí v osudové rozhodnutí… Že by kouzlo Vánoc?

16. 1. 2016, Brno

Chtěl jsem psát o exilu a touze po domově, o zodpovědnosti člověka k člověku… A nakonec? Prachobyčejná hra o lásce.    O tom, jak vítězí nad nepřízní osudu a dokonce i nad smrtí. Kdo by to byl řekl? Já ne.

17. 1. 2016, Brno

První verze hotová. Já taky. Všechno je mi jedno. Kliknu prostě na „odeslat“ – a uvidí se.

20. 1. 2016, Brno

Pan Pitínský volal panu Františákovi. Chce si potvrdit, kdo bude hrát kterou postavu. Jemu se to líbí?! My snad opravdu budeme tohle Otvírání studánek Alfréda Radoka dělat. Nějak se mi tomu pořád nechce věřit. Takový malý zázrak je to. A důvod! Důvod těšit se na jaro.

 


 

MARTIN SLÁDEČEK: VÝLET DOMŮ

Šeptanda zafungovala. O tom, že brněnské Otvírání studánek Alfréda Radoka bude velkolepou událostí, rozkročenou mezi činohru, vážnou hudbu a současný tanec, si svého času šuškalo celé jarní Brno. A tak se město, ve kterém a pro které tvoříme, nacházelo v požehnaném stavu napjatého očekávání už ve chvíli, kdy jsme se v čele s režisérem J. A. Pitínským teprve vydávali na dobrodružnou cestu do neznáma. Zda se tato cesta vyplatila, jste mohli na sklonku dubna v Mahenově divadle posoudit sami. Ohlédněte se teď spolu s námi za našimi prvními, nesmělými krůčky… Kam vedly?

No přece do Poličky. Do malebného rodiště skladatele Bohuslava Martinů, jehož Otvírání studánek můžete na našem jevišti od 29. dubna 2016 v podání sboru dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna pravidelně slýchat a dokonce (díky tomu, že je tanečníky pod vedením choreografa Jiřího Bartovance prováděno skutečně „scénicky“) i vídat.

Obvyklou zahajovací zkoušku, která tentokrát připadla na začátek března, nahradil výlet k pomezí Čech a Moravy. Během něj jsme mohli na vlastní smysly poznat prostředí, ve kterém Bohuslav Martinů vyrůstal, a z něhož po celý život tvořil, a lépe tak pochopit motivy jeho světově proslulé skladby na verše jiného poličského rodáka, básníka Miloslava Bureše.

Vyrazili jsme s partou herců za divadelního rozbřesku, tedy asi po osmé hodině ranní. (Zatímco výkonnost většiny lidí s postupujícím dnem klesá, u herců tomu bývá právě naopak. Není divu, když vrchol jejich pracovního dne nezřídka přichází teprve večer.) Jak jsme se blížili k Poličce, měnil se déšť ve sníh a městečko tak spíše než na Otvírání studánek upomínalo na Shakespearovu Zimní pohádku. Z té nás ovšem k účelu naší cesty rychle vrátili PhDr. David Junek a Doc. Monika Holá, PhD. z tamního Centra Bohuslava Martinů. Po vstřícném přivítání a společném shlédnutí filmového zpracování kantáty jsme se vydali do stálé expozice věnované jejímu skladateli. Oba odborníci na slovo vzatí nás pak dokonce usadili do školních škamen, ve kterých sedával.

Vyposlechli jsme si v nich mnohé ze života tohoto génia a bonvivána, v souvislosti s připravovanou inscenací nás pak zaujal zejména jeho život v americkém exilu a stesk po vlasti, který ho měl k tomu, aby se do ní poznovu vracel alespoň svými díly. Jejich uvádění bylo v Československu vytrvale zakazováno, leč marně. Snad byla až příliš česká a gravitační síla rodné země, která je přitahovala zpátky, až moc silná; na každý pád Češi (a zejména Poličané) na svého Martinů nezapomněli.

Vrcholem výletu, a to i doslova, byl výstup na pověstnou skladatelovu rodnou věž. Při pohledu z ní jsme pochopili, proč svou Poličku tolik miloval. Paradoxem je, že z této věže už jako dítě vídal hřbitov, na kterém nakonec sám skončil. Ačkoli procestoval svět, jsou od sebe místa jeho narození a posledního odpočinku vzdálena jen několik set metrů. Jak jiné je to u režiséra Alfréda Radoka, kterým se naše inscenace zabývá.

Je nám jasné, že měli Martinů a Radok leccos společného: Oba to byli čeští géniové v exilu a svou nebývale silnou láskou k vlasti žili a trpěli. U obou přitom našla svůj nejsilnější výraz právě ve zpracování Otvírání studánek. Zatímco Martinů se ale vrátil do rodné země alespoň posmrtně, v roce 1979, Radok se do ní nevrátil nikdy. Zdá se to být symbolické: Skladatelovo jméno zná dnes každé dítě školou povinné, se jménem režiséra je to horší. Nemusíme ho však litovat, litujme jen sami sebe: Kdo Alfréda Radoka a jeho tvorbu nezná, připravuje se o to nejlepší z domácí umělecké tvorby, o nezanedbatelný kus vlastního domova. Vedle řady zážitků a několika fotografií jsme si z Poličky odvezli také velkou chuť sobě i vám, našim divákům, tento kus vrátit. Podniknout s vámi divadelní výlet – domů.

Z těch dědů a bab,

co přede mnou vodám

cestu písní otvírali,

co zde studny roubili

a pevné plátno tkali,

z těch jsem

a vracím

se k nim znova.

Co na tom,

že jejich dny

jsou nenávratně pryč,

z ruky do ruky si

podáváme těžký klíč,

klíč od domova.

 


 

EMAIL DAVIDA RADOKA K INSCENAČNÍMU ZÁMĚRU

Milý pane Sládečku,

Děkuju za zaslání Vaší hry.

Text jsem několikrát přečetl, ale ani po opakovaném čtení jsem nenašel odstup, který by mi umožnil vnímat repliky a situace nezávazně.

Nikdy jsem se nesetkal s fikcí, která by tak přímo souvisela s mojí vlastní, nejosobitější životní zkušeností. Hodnotit nebo si utvořit názor na text divadelní hry bylo pro mě vždy těžké. Člověk hledá, zdali pod textem je dostatečně pravdivé a poutavé lidské jednání, zdali vývoj postav udrží pozornost, jestli hra nabízí situace dodávající textu směr…

Já nejsem schopen Váš text hodnotit, protože každá replika, každá situace ve mně vyvolává velmi osobní interpretaci a názor. Interpretaci a názor, který žádný jiný divák nikdy nebude a nemůže mít.

Nevím, jestli je hra dobrá, nebo špatná. Opravdu nemám tušení.

Je to složitější, než žádat Olgu, aby se vyjádřila ke Třem Sestrám. Doufám, že mi rozumíte.

Prosím pozdravujte srdečně J. A. Pitínského.

Zdraví

David Radok