Petrolejové lampy/ Jaroslav Havlíček

Anotace

„Ty máš les, pušku a psa – a já budu mít děťátko!“

„Nežli darebáka, tak radši žádného?“

Petrolejové lampy jsou příběhem o fatálním střetu mučivé touhy a odzbrojujícího strachu. O sňatku mezi příbuznými i o tom, že největším lidským hrdinstvím je umět přijmout svůj osud. Základní devizou inscenace, jež premiérově vstoupí dne 26. 2. 2016, na jeviště Mahenova divadla, bude nejen nová scénická adaptace, vzešlá z pera sehraného tvůrčího tandemu ředitele Národního divadla Brno a režiséra inscenace Martina Glasera a dramaturgyně Olgy Šubrtové, ale především sugestivní herecké výkony Hany Tomáš Briešťanské (Štěpka Kiliánová) a Martina Siničáka (Pavel Malina).  

Premiéra: 26. února 2016 v Mahenově divadle

Subjektivní kritika

Pavel Konzbul
Autor působí jako farář v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně.
 
NULOVÁ DERIVACE

Když jsem v sobotu 27. února přišel do vestibulu Mahenova divadla v Brně, dýchla na mne architektonická atmosféra konce 19. století stylu „neo“. Bohužel jen lidé nebyli v dobových oblecích, a tak dokonalé cestování v čase se nekonalo. Ale ono divadlo, které navrhl známý vídeňský ateliér Kellner a Halmer, bylo vždy tak nějak víc dopředu, byl to takový divadelní exot, nebo klenot, chcete-li. Bylo to první divadlo v Evropě vybavené elektrickým osvětlením, a to podle projektu samotného otce žárovky Thomase A. Edisona. V Brně sice ještě elektřina zavedena nebyla, ale malá divadelní elektrárna to tehdy zachránila. O to více jsem se těšil na představení s názvem Petrolejové lampy, tedy na něco, co snad do lůna divadelní elektrifikace ani nepatří.

Přišel jsem do hlediště, našel svoje místo ve druhé řadě, usedl a několikráte povstal, abych divákům umožnil zaujmout svá místa, a otevřel program. Začetl jsem se do životopisu autora divadelní předlohy Jaroslava Havlíčka. První, co mne zaujalo, byl rok 1924, kdy autor nesměle vstupuje na literární scénu a vychází mu první verše. V témže roce se totiž narodil můj tatínek. Zatímco autor v románu Petrolejové lampy popisuje život v Jilemnici, můj tatínek vyrůstá v městě Polná u Jihlavy. Obě jsou to malá města, čili „maloměsta“. Vzpomínám si, že rád vyprávěl o polenských postavičkách, jak je vnímal svýma dětskýma očima v období první republiky. Pekaři, ševci, starosta, služebné, veledůstojný pan děkan, židovští obchodníci, řídící učitel, … to vše mi začalo ožívat v mysli, na základě vzpomínek, které mi byly v dětství předány a moje fantazie si je tehdy ještě více probarvila. Mix úsměvu, tragikomična, iluze, poetična, smutku a idealismu. Tak nějak jsem to asi vnímal, a přesto, nebo právě proto, v tom dřímal jakýsi fascinující duch patriotismu. A tak, nejen Tomáš Alva Edison, ale i můj tatínek přispěli k napjatému očekávání, co se bude dít, až opona vystoupá vzhůru a ukáží se prkna, která znamenají svět, a na nich ti, kteří prožívají tisíce životů.

Co následovalo, mne nezklamalo. Ožily totiž moje dětské představy o životě na maloměstě. Na scéně korzovaly ony fascinující dobové postavičky a chovaly se přesně podle etikety. Pokrytectví, nebo zvyk? To poodhalí až jejich osudy. Zatímco první polovina vyznívá spíše komicky, druhá je na tom spíše opačně.

Zlatou nit tvoří životní příběh Štěpánky, řečené Štěpky, která ač z bohaté rodiny, těžko hledá nápadníka. Život jí utíká, její vrstevnice se vdávají, mají děti, a ona nic. Bojí se, že na ni zbude již jen jakýsi „přetříděný odpad“. Lev Nikolajevič Tolstoj tvrdil, že „šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině“, a právě o to jde i Štěpce. Nakonec přijme nabídku k sňatku od bratrance Pavla, bývalého oficíra, který tím řeší především problém oddlužení sebe i rodinného gruntu. Dluhy má z hazardu a ze svého bohémského stylu života, kdy žil v duchu polského přísloví, které praví: „Dá-li Pán Bůh zdraví a peníze, i hříchy budou.“ A tak v době, kdy se začínají ve společnosti nesměle prosazovat sňatky z lásky, vítězí opět jeden ze sňatků z rozumu.

Ekonomicky se vše narovná, lidsky to ovšem kolabuje. Ukáže se totiž, že Pavel odmítá mít se Štěpkou děti a následně vyjde najevo, že má nemoc, kterou kdysi do Evropy zavlekla posádka Kryštofa Kolumba, vracející se z Ameriky. Syfilis ho pomalu likviduje. Lidé tehdejší doby by řekli: „Pán Bůh ho potrestal.“ Odhlédneme-li od toho, že obraz trestajícího Boha je v dnešní křesťanské víře spíše problematičtější, můžeme vidět, že to není Bůh, kdo v tomto případě trestá, ale člověk sám. A že vina, kterou Pavel cítí a přiznává, nemá jen osobní dopad. Štěpka se stává obětí jeho někdejší rozmařilosti, a tím i nezodpovědnosti – hříchu.

Toto slovo, které dříve evokovalo v člověku nebezpečného německého rotvajlera, ale dnes se spíše stalo obrazem líného domácího jezevčíka, Jaroslav Havlíček ukazuje ve vší sociální obludnosti. Nejde při tom o porušení nějakého pravidla či přestoupení zákona, ale o prapůvodní biblický význam slova. Výraz „hamartia“, tak je řecky označován hřích, popisoval situaci, kdy se lukostřelec minul cíle. Když se mineme se svým cílem, se svým štěstím. A to často není jen soukromá záležitost. To si chvilkami uvědomoval, i přes pokročilé stádium nemoci, oficír Pavel, v jehož psychice se střídají stavy agrese a sebelítosti.

A tak se po přestávce ocitáme postupně v jakémsi hospicovém klimatu. Hlavní hrdinka, místo toho, aby se po odhalení pravdy a skutečnosti zachovala spravedlivě, volí překvapivě obtížnější cestu – cestu milosrdenství. Rozhodne se o svého „nebohého“ manžela postarat, až do jeho smrti. Vybavují se mi při této situaci slova britského spisovatele, autora Letopisů z Narnie, C. S. Lewise, který píše: „Milosrdenství může kvést jen v případě, že bude vyrůstat z puklin ve skále spravedlnosti.“ V tomto příběhu je nejen skála spravedlnosti masivní, „Boží mlýny“ drtí oficíra Pavla dostatečně masivně, ale ani květů není až tak málo. Štěpce se nakonec podaří zvítězit v milosrdenství. Je to konečné vítězství, nebo ne? Konec představení ukazuje, že vše je otevřené, tak jako naše životy.

Když jsem po představení odcházel z hlediště a letmo se pozdravil s hrstkou známých, dřímala ve mně, kromě pocitu skvělého uměleckého zážitku, i otázka jakési „nulové derivace“. Derivace funkce v matematice totiž určuje směr. Představení na mne místy působilo, jako by postavy žily životy s „nulovou derivací“. Havlíčkova ostrá nit nihilismu občas vystoupila nemilosrdně na povrch, a tak v lepším případě evokovala otázku po smyslu lidského života. Říká se, že smíšené pocity jsou, když vidíte tchýni, jak ve vašem novém voze padá ze skalního útesu. Možná právě s takovými pocity jsem odcházel z Mekky divadelní elektrifikace v Brně – Mahenova divadla. A opět jsem si vzpomněl na vynálezce žárovky, který prý prohlásil: „Génius znamená jedno procento inspirace a zbytek potu.“ Já sázím v životě víc na to jedno procento, které máme, dle mého skromného soudu, všichni od Boha, než pouze na ten pot. Představení mne, možná navzdory autorovy předlohy, v tomto postoji ještě více utvrdilo.

Psáno z reprízy 27. 2. 2016

Nachtkritik

Aleš Merenus
Autor působí jako literární vědec na Ústavu pro českou literaturu AV ČR. 

 

BÝT SÁM SEBOU NENÍ JEDNODUCHÉ

Zvlášť pro dívku vyrůstající v prostředí českého maloměsta na přelomu 19. a 20. století, která hraje divadlo, nechová se jako puťka a nebojí se nosit extravagantní klobouky. A o nic snadnější není ani návrat válečného veterána na rodný statek. Zvlášť když si ve světě zvykl na divoké pitky a své vášně ukájel v náručích prostitutek, což se mu nakonec stalo osudným. A když se tito dva zbloudilci rozhodnou svázat své životy manželstvím, vyroste z toho plnokrevná tragédie.

Režisér Martin Glaser dramatický nerv Havlíčkovy předlohy dokázal naplno rozvinout – z románu vypustil všechny pasáže vykreslující dobový kolorit a soustředil se především na kontrast mezi postupným tělesným i duševním rozkladem skákavého hejtmana Maliny a osobnostním zráním jeho ženy Štěpky Kiliánové. Inscenace tak stojí zejména na hereckém výkonu Martina Siničáka, jehož ostrý hlas, prudká gesta a permanentní tělesné napětí, které z něj po celou dobu vyzařuje, dokázaly i na velkém jevišti velmi přesvědčivě zpřítomnit krutě cynického a vnitřně strádajícího Pavla Malinu. Podobně šťastnou ruku měl režisér i při výběru představitelky role Štěpky. Hana T. Briešťanská přesně postihla oba základní póly své postavy, když zachytila celkový přerod naivní a nezkušené dívky v silnou a deziluzí nezlomenou ženu. Na rozsáhlé ploše více jak dvouhodinového představení jasně herecky zkonkrétnila, jak těžké je za všech okolností stále být sám sebou. Zvlášť když cesta je tak trnitá.

Inscenace má spád díky funkčně využívané točně, která umožňuje bez jediné přestavby scény velmi rychle měnit hrací prostory a, především v první polovině inscenace, odvíjet děj v závratném tempu. Jednoduše rozvržená, prosvětlená scéna pak, zejména v interiérových výstupech, dokáže nevtíravě ukotvit dění v kulisách navozujících atmosféru dávného ovzduší fin de siècle. Tomu odpovídá i série kostýmů hlavní hrdinky, jejíž secesní klobouky si v ničem nezadají s honosně zdobenými klobouky z Herzovy filmové adaptace.

Psychologické drama Petrolejové lampy svítí stále jasným světlem. Jejich příběh, odehrávající se před více jak sto lety, má pořád sílu. To potvrzuje i Glaserova inscenace, která ke knize dokázala najít přesný inscenační klíč i odpovídající divadelní jazyk. Jenom je škoda, že místo kompletního textu zdařile sepsané dramatizace divák v programu najde podivně sestavený seznam světově proslulých syfilitiků.

Psáno z premiéry 26. 2. 2016

 


 

 

Jakub Kadlec
Autor je studentem Teorie a dějin divadla na Masarykově univerzitě.

 

POVINNÁ ČETBA STŘEDNÍCH ŠKOL NA PRKNECH NÁRODNÍHO DIVADLA

Karel Čapek tvrdil, že premiérové publikum je čímsi zvláštní. Jsou to ti, kteří snad chtějí být svědky různých chyb v důsledku všeobjímající nervozity. Nicméně tyto labužníky trémy lze v jistém ohledu pochopit. To, co zhlédnou, a za jakých podmínek, se nebude opakovat. Poprvé je kouzelné.

Scéna, představující Jilemnici, stojí na točně a je stále v pohybu. Nikde ovšem nechybí okno či dveře. Skrze ně se obyvatelé Havlíčkova rodného města dozvídají nejdůležitější informace pro zformování úsudku. Veřejné mínění je zde prakticky vším.

Hana T. Briešťanská je pravou dcerou stavitele Kiliána. Možná je méně hubatá a hrdá, rozhodně ale živá a nebojácná. Martin Siňičák je postupně rostoucí syfilitické strašidlo statku na Vejrychovsku. Jeho rozhněvaný smutek je náladou celé druhé půlky představení.

Havlíčkův záměr prosvítal jevištěm Mahenova divadla zřetelně. Proměna městské slečinky v pracující selku snažící se vykoupit prací unikající manželské štěstí. Pro většinu ostatního bude vhodné zapůjčit samotnou knihu. Není snadné nastínit ve dvou a půl hodinách 300 stránek.

Psáno z premiéry 26. 2. 2016

Prameny a média

ŽIVOT A DÍLO JAROSLAVA HAVLÍČKA

Jaroslav Havlíček se narodil v Jilemnici dne 3. února, léta Páně 1896. Jeho otec Josef pocházel z Jilemnicka a živil se jako učitel, matka Julie (roz. Knýová) byla dcerou nadlesního z okolí Chlumce nad Cidlinou. Rodina (ještě se starším bratrem Josefem) bydlela v Jilemnické Dolení ulici. Jaroslav byl často nemocný a v roce 1904 prodělal vážný zápal plic. V roce 1909 nastoupil do reálky v Jičíně.

Po maturitě prožívá léto 1913 v Jilemnici. Ve své tvorbě se k němu vrací jako k bezstarostnému času studentského veselí, kde se zároveň prvně shledává se svoji budoucí ženou Marií, dcerou jilemnického mydláře. Zároveň mu však rodiče zakazují studium malířství na UMPRUM, ale vůbec i studium v Praze, a tak nastupuje roční abiturientský kurz při Obchodní akademii v Chrudimi. Do Prahy se dostává až následující rok, kdy začne studovat obor obchodních věd na České vysoké škole technické. Ve studiu nevyniká, válečná atmosféra jeho píli rozhodně nepřidává.

V roce 1915 je Havlíček odveden do armády, narukuje jako jednoroční dobrovolník k 74. pěšímu pluku do Kadaně. V Jablonci absolvuje důstojnickou školu. Vojenské ctižádosti nemá a jeho jedinou ambicí je vrátit se jako raněný do jilemnického lazaretu. Na frontě je celkem třikrát, v lazaretu dvakrát. Po válce se účastní bojů na Slovensku.

Po návratu pokračuje v studiu na vysoké škole, v rámci něhož nastupuje na praxi do Živnostenské banky. Studia sice nedokončí, v bance však zůstává až do své smrti. Když na VII. všesokolský slet do Prahy přijede i podkrkonošská župa, setkává se opět i s Marií Krauseovou, t. č. však zasnoubenou. Přesto obnovují svůj vztah, dosavad poměrně složitý, a roku 1921 v Jilemnici vstupují do svazku manželského. V roce 1922 se jim narodí syn Zbyněk a odstěhují se do pražské Krče, o dva roky později přijde na svět dcera Eva. V roce 1929 se přestěhují do rodinného domu na Spořilově.

Do literárního světa vstupuje velmi nesměle. Nejprve píše verše (první otištěné v r. 1924), těžiště jeho tvorby však bude v próze. V roce 1925 vzniká první delší text, vzpomínková próza Máňa, na kterou naváže osobním deníkem. Ten si vede do roku 1929, a jak klesá intenzita zápisků, stoupá počet povídek i delších prací, včetně prvních pokusů o román. Povídky tiskne časopisecky od roku 1928. Naprostá většina textů z tohoto období však nebude za jeho života vůbec zveřejněna.

První román vydává v roce 1935. Má se jmenovat Petrolejové lampy, ale nakladatel změní název na Vyprahlé touhy. Následují romány Neviditelný (1937), Ta třetí (1939) a Helimadoe (1940), povídkový cyklus Neopatrné panny (1941) a novela Synáček (1942). Za Vyprahlé touhy dostává čestnou cenu České akademie, Neviditelného pak Česká akademie ocení první cenou. Románu Ta třetí je udělena cena Baťovy literární soutěže.

Jaroslav Havlíček umírá 7. dubna 1943 v Praze, pravděpodobně na následky přepracování a zápalu plic.

 

Romány

Petrolejové lampy (1934 pod názvem Vyprahlé touhy/1944)

Neviditelný (1937)

Ta třetí (1939)

Helimadoe (1940)

Vlčí kůže (1939/67)

Novely

Máňa (1925/81)

Muž sedmi sester (1927/99)

Jaro v domě (1927/75)

Synáček (1942)

Zánik městečka Olšiny (1930/44)

Komtesa Camilla (1941)

Útěk z civilizace (1941)

Kamenný orchestr (1941/44)

Smaragdový příboj (1943/46)

 

Povídkové cykly

Cesta loutek

O marné lásce

Neopatrné panny

O padlých ženách

Čert na zdi

Vzdoropohádky

Prodavač času

Duch soudce Pauknera

 

Z dopisů Máně (Dopisy z let 1915-1926, které psal Jaroslav Havlíček své ženě)

Skleněný vrch (Námět, podle kterého byl natočen film Barbora Hlavsová)

 


 

SOUDOBÁ KRITIKA HAVLÍČKOVY ROMÁNOVÉ PRVOTINY

 

„Vyprahlými touhami se přihlašuje hutný a plastický epik těžké předmětnosti.“

Arne Novák: Jaroslav Havlíček: Vyprahlé touhy (1936)

„Vyprahlé touhy jsou svého druhu čistá epika bez ambicí ideových ve smyslu myšlenkovém, mravním nebo společenském. Jakoby jen mimochodem, ale hustěji a hustěji, někdy poněkud suše a strnule, prokresluje výjimečný děj čímsi, co se blíží širší mravoličné kronice malého města i většího selského hospodářství. Čímsi, co mu dodává příchuti nenáročné, ale vkusné a dokladové kulturní studie z doby na přelomu století.“

Karel Sezima: Mlází. Studie o domácí próze soudobé (1936)

 


 

REÁLNÝ PŘEDOBRAZ ŠTĚPKY KILIÁNOVÉ

Pro stvoření svého nejproslulejšího románového charakteru měl Jaroslav Havlíček několik klíčových inspirací, často z okruhu rodinného či prostředí Jilemnice, Štěpčin zrod i její dětství jsou však čistě záležitostí autorovy fikce. Emocionální sterilita ve vztahu matky a dcery Kiliánových našla zjevně inspiraci v rodinné minulosti autorovy manželky. Matka Marie Havlíčkové byla velmi autoritativní, její dcera se jí bála. Stejně jako v knize byl jejich citový kontakt intenzivně komplikovaný, na něžnosti nebyl čas.

Pro dospělou verzi Štěpky Kiliánové pak Havlíček inspiraci nachází přímo v Jilemnici. Jeho manželka Marie v knize Neklidné srdce vzpomíná: „Štěpka Kiliánová, trochu starší než v době, kdy sama chodila tancovat na obecní louku, ale přece jen Štěpka, totiž její vzdálený vzor, teta Višňáková, u nás se říkalo Milka nebo Višňačka. Hodná, přátelská teta, zpěvačka, herečka. Kyprá, nápadného chování, oblečená vždy dle nejnovější módy na maloměstské korze, bohatě se provdala za obchodníka s obilím, patřilo jim Jeriovsko, měla tři děti, i když byly nějaké drby, že strýc zemřel na francouzskou nemoc. Po létech jsem se s ní v Praze sešla, to už byla hodně stará paní, a ona se mě ptala: Márinko, že to není pravda, že já mám být ta Štěpka Kiliánová z Petrolejových lamp? Ubezpečila jsem ji, že to pravda není, aby jí to nemrzelo.“

 


 

HAVLÍČKEM PLÁNOVANÉ POKRAČOVÁNÍ ŠTĚPČINÝCH OSUDŮ

Vlčí kůže: Druhý román plánovaného triptichu – Štěpka si vezme Jana Malinu, nedostane se jí však s ním ani fyzické blízkosti, natož dítěte.

Vylomené dveře: Závěr trilogie. Štěpka si vezme Aloise Trakla a, nic netušíc, adoptuje jeho nemanželské dítě. Posledním zklamáním jejího života bude, že nezemře za války, a nenaplní tak sudbu kartářky Hanouskové.

Do Havlíčkova literárního cyklu z Jilemnicka jsou dále řazeny odvozená novela Synáček a román Poslední rok.