Podezřelá krajina s anděly/ Zdeněk Rotrekl, Martin Františák, Petr Maška

Anotace

Rockový kabaret o naději v čase beznaděje. Průvodce po městě a životě básníka v šílenství doby. Podle povídek Zdeňka Rotrekla, jeho románu Světlo přichází potmě a s poezií, jež je „neviditelnou součástí krajiny“.

Pro mladou generaci, která neví. I tu starší, která zapomíná.

První inscenace v rámci volného cyklu Spílání Brnu.

Premiéra: 18. února 2016 v Redutě.

Analytická kritika

Luboš Mareček
Autor je divadelní publicista a kritik.
 
BÁSNÍK KONEČNĚ VYVOLANÝ DIVADLEM

Osobu mimořádného spisovatele, esejisty, kritika, publicisty, literárního historika a scenáristy, Zdeňka Rotrekla a také vědomí nejrůznějších spojitostí (Rotrekla k jeho městu Brnu, diváků k brněnským dějinám a básníkovu dílu, historické kontinuity vyvracející kulturní diskontinuitu) měli na mysli tvůrci titulu Podezřelá krajina s anděly, kteří na jevišti brněnské Reduty představili scénář inspirovaný životem a dílem i nyní zapomínaného či spíše ne zpřítomňovaného literáta. Básník, prozaik, publicista, politický vězeň, ale také muž, který měl být vymazán z paměti národa a tuzemské literatury hned nadvakrát. Tohle vše platí o Zdeňku Rotreklovi. Otec mu zemřel ve třinácti, matka tři měsíce před jeho návratem z kriminálu v roce 1962. Do roku 1948 vydal tři básnické sbírky, pak až do roku 1989 oficiálně nic, odkázán byl pouze na samizdat. Jako nejmladší člen Syndikátu čsl. spisovatelů a člen výboru oblastního Svazu vysokoškolského studentstva byl odsouzen nejprve k trestu smrti, pak k doživotí. Nakonec po kriminálech a uranových šachtách strávil neskutečných 13 let a 25 dní. A toto vše rezonuje inscenací, k níž vytvořili scénář Petr Maška a Martin Františák, který ji také zrežíroval.

Ale jmenovaná inscenace toho rozehrává více. Byla to zejména kulturní diskontinuita v českých dějinách, vyvolaná nacistickou a zejména komunistickou totalitou, která tvořila ústřední téma samizdatové publicistiky Zdeňka Rotrekla po roce 1948. Tradice byly zpřetrhány (fašistickým tažením proti tuzemské inteligenci za války či snahou komunistů vymazat jistá jména z české literatury a historie), což mělo nejen podle tohoto katolického básníka na národ nesmírný devastační účinek. Oba zmíněné totalitní režimy Rotrekl zažil, komunistický jej na dlouhých čtyřicet let s malou přestávkou vyřadil z oficiálního literárního provozu a cele ho proskriboval. Totalita jakéhokoliv druhu mrzačila naše dějiny, lidi v nich a snažila se odříznout společnost od vlastní identity. Paměť a její ztráta – což je velké téma Františákovy inscenace – není zdaleka tématem minulým. I naše stávající, k demokracii a pluralitě všeho druhu se hlásící společnost pomalu na jisté věci a osoby zapomíná či je z pohodlnosti vytěsňuje. Rotrekl však dobře věděl, že národ, který zná svoji minulost i její souvislosti či kontinuitu, „nepodléhá mytizování, sebeklamům, jinak řečeno, chápe sám sebe skrze kulturu v souvislostech s tradicemi, které jsou různorodé a vzájemně se obohacují.“[1] 

Ještě než se dostaneme k analýze použitého materiálu a inscenace samotné bude důležité v kontextu výše řečeného zdůraznit, že Národní divadlo Brno titulem Podezřelá krajina s anděly zahájilo nový cyklus Spílání Brnu. Tento volný seriál se chce zaměřit na opomíjená brněnská témata a jeho název samozřejmě upomene na slavný text Spílání publiku od rakouského autora Petera Handkeho, který režíroval Clause Peymann v roce 1966 ve Frankfurtu nad Mohanem, kde vyvolal skandál.  Inscenátoři Spíláním Brnu nechtějí působit rozruch či rozhořčení, chtějí divákům vracet paměť tématy, o kterých se příliš nemluví. V této optice je Rotreklův odkaz více než ideálním iniciačním materiálem, což lze směrem ke tvůrcům cyklu a jeho dramaturgii předem pozitivně kvitovat. A budeme-li parafrázovat název jedné literárně historické studie Jaroslava Meda o Zdeňku Rotreklovi, nová inscenace tak představuje básníka konečně a vůbec poprvé vyvolaného divadlem. 

Autoři scénáře Petr Maška a Martin Františák v inscenaci Podezřelá krajina s anděly, která nese název podle třetího svazku Rotreklových Spisů a stejnojmenné povídkové knihy, využili básníkových (ale i Zahradníčkových či Blatného) veršů a tedy první knihu Spisů nazvaných podle jedné ze sbírek Nezděné město, kde uspořádal autor do deseti oddílů celou svou dosavadní básnickou tvorbu z let 1940–2000. Pracovali také s románem Světlo přichází potmě. Výsledkem je scénický kaleidoskop či pásmo dvaatřiceti obrazů, které se snaží postihnout něco tak prchavého a subjektivního jako je atmosféra ducha Brna v reflexích básníkova života i jeho duše.

Podezřelá krajina s anděly sleduje životní příběh a věznění Jaroslava (alter ego samotného Rotrekla) na osudech a v kulisách Brna. Začíná se ještě v předválečném městě tří kultur (Čechů, Židů a Němců), pokračuje přes davová šílenství s nástupem fašismu, zdevastované osvobozené Brno, které je nakonec poničené totálně komunistickými poúnorovými pořádky. Končí se v roce 1962, kdy vážně nemocný Rotrekl opustil kriminál.  A tento časový výsek je už pro opsaná témata inscenace rozumný. V takto extrahovaném námětu se jasně zrcadlí stálé tematické veličiny Rotreklových veršů. K nim patří jedinečný genius loci meziválečného Brna tedy místa, v němž se prolínal živel tří jmenovaných národností, ale vlastně město jako takové, v němž po amnestii vlastně zůstal cizincem. Jde zároveň o jakýsi duchovní prostor, který vyplňovali i Rotreklovi přátelé jako třeba Blatný či Halas, ale také jeho obětavá matka. Spisovatel se kupříkladu bezprostředně po osvobození nahlas kriticky stavěl proti násilnému odsunu Němců z Brna, další jeho příspěvek ke vzpomínané diskontinuitě. Díky neblahým a opsaným životním událostem se stala tematickou konstantou jeho díla také zkušenost kriminálu a vlastně neustálý zápas křesťana s hodnotovou destrukcí společnosti v komunistické ale vlastně jakékoliv totalitě. A dalším mimořádným předmětem Rotreklova prozaického díla je české konfidentství a kolaborantství za všech režimů. To vše lze ve Františákově inscenaci najít.

Režisér – co se formálního zpracování inscenace týče – proklamoval absurdní rockový kabaret, což není zcela přesné. Jde spíše o jakési poetické pásmo, bezmála divadelní roláž, skládající novodobou historii města v dějinách individua. Vzniklo také (nejen díky svícení) místy až přízračné dobové balábile.  Básníka tady nereprezentuje pouze jeho slovo či figura Jaroslava, ale jeho přítomnost dotvářejí vlastně i figury nazvané Apollon z Obilného trhu a Kníže básníků, které třímají a hrají na dvě elektrické kytary. Duo muzikantů stojí při obou portálech a používá ony novověké lyry básníků (lyra se ostatně ve starověku držela se podobně, jako dnešní kytara) a tvoří živou zvukovou výbavu inscenace. Tu však doplňuje onde gregoriánský chorál, nechvalně proslulá hymna Die Fahne hoch, nebo na závěr teskná Bachova mše, protože právě baroko a jeho epocha Rotreklovi v mnoha směrech konvenovaly. Františákova inscenace se nijak nesnaží být dokumentárním či publicistickým divadlem. Přesto režie realitu divákům svým způsobem podsouvá třeba ve zvukových stopách s využitím brněnských zvonů nebo zvuku vojenské polnice, kterým je inscenace otevřena. A jak si pozoruhodně všimnul spisovatel a publicista Pavel Švanda: „Představení Podezřelé krajiny s anděly otevírá a uzavírá večerka vojenské trubky, což nebývá zvykem u životopisů básníků. Ale zde se tvůrci nezmýlili. Jak jsem znal Zdeňka Rotrekla, byl velmi hrdý na svou účast v 2. a 3. odboji. Zůstal vlastencem v klasickém smyslu, což byl postoj, který mé generační vrstvě už byl vesměs odepřen. Takže patřil vzdor své křehkosti a meditativnímu založení k bojovné kultuře 20. století. Vojenská pocta jeho jménu je zcela oprávněná.“   Bude na tomto místě však důležité dodat, že už sám autor dal ve svém románu Světlo přichází potmě inscenátorům návod: je to Rotreklova vzpomínka na rodný dům pod Špilberkem (ulice Údolní 51 se tady přímo nápisem na scéně připomíná) v době večerního klekání, kdy se zvuk zvonů a zpěv jeptišek mísil s kvikotem vepřů a troubením večerky v kasárnách.  

Inscenací dále zajímavě prorůstají zhudebněné verše Rotreklových básnických vzorů (Zahradníček) i generačních souputníků a přátel (Blatný). Měl jsem v takto konstruovaném hudebním organismu inscenace problém s použitím písně Anděl radosti od Jiřího Bulise. Tento původně milostný song, v němž se odkazuje k andělům (i když jsou jimi míněni lidé) jako v názvu inscenace, je tady vřazený k deportaci židovského krejčího Schlessingera možná jako ironický pendant zobrazované situace. I tak mi tady přišel poněkud neústrojný a nepatřičný.

Výsledná poetická montáž či kaleidoskop se snaží vyvažovat dialogy z konkrétní reality a básnické slovo s obecně platným podobenstvím o jistých časech. V obrazovém plánu historicko-realistický rozměr demonstruje kupříkladu použití archivních fotografií zobrazujících hajlující Brňany nebo Vůdce na ochozu brněnské Nové radnice, výmluvné jsou snímky muklů vězněných podobně jako Rotrekl nebo fotka a hlas samotného Rotrekla na závěr představení. Obrovský černobílý portrét Zdeňka Rotrekla po propuštění z vězení v 60. letech možná poněkud prvoplánově tohoto novodobého martyra, který si však na svůj úděl nežehral, v závěru inscenace nejen svojí velikostí monumentalizuje.  Chybělo mi spíše jasnější režijní vyjádření či scénáristické zdůraznění kontinuální názorové i lidské Rotreklovy integrity, kterou se opravdu svému okolí až do své smrti vymykal. K rýsování obecných témat inscenace jako je právě kolaborování, téma konfidentů a horlivých převlékačů kabátů ovšem zase výborně posloužily figury jako česko-německé duo Pivec a Piwetz  a dále Šantroch tedy prototyp státního úředníka loajálního s jakýmkoliv režimem.  Ten reprezentuje také fenomén udavačství, které Rotrekla provázelo za všech režimů, a jak správně dokládá také Františákova inscenace, bylo reprezentováno často týmž člověkem. Postava konfidenta Ladislava Šantrocha měla být původně ústředním tématem použitého románu Světlo přichází potmě a měla předobraz v realitě, už proto je dobré, že se na jevišti objevil. Ostatně vytvoření zmíněných figur tvůrci vlastně jen do důsledku naplnila Rotreklova slova, které pověděl v rozhovoru Petru Placákovi: „Z řad Rudých gard a poválečných mstitelů se rekrutovali mnozí fanatičtí komunisté a vyšetřovatelé StB. Komanda, která dělala zvěrstva v roce 1945, tak je pak dělala i v únoru 1948 a po něm na nás. Stejní lidé se stejnými metodami nás potom měli v práci po únoru 1948.“

 V divácké recepci večera je samozřejmě důležité rozlomení zpracovávaného časového úseku (1933 – 1962) rokem 1949, kdy Rotreklovi ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři navrhl prokurátor trest smrti zmírněný nakonec na doživotí.  Zatímco režie v první půli večera vypráví zmiňované neuralgické body novodobých brněnských dějin a volí spíše epičtější prostředky, všímá si inscenace po přestávce básníkova arestování a internace v uranových dolech. Je v účelně kontrastním způsobu vyprávění a celkové atmosféře lyričtější. A to paradoxně i přes drastické zobrazování výslechů, mučení, v nichž se rýsuje všudypřítomná hrůza těchto likvidačních koncentráků s politickými vězni. Na scéně se totiž právě ve výjevech z kobky při vězeňské mši objevuje anděl – je ale věcný, naoko drží distanc a místy je až drsný. Takový byl i hluboce věřící Rotrekl, který se třeba slovo hovno nebál použít v rozhovoru pro média.

Režjnímu konceptu ohledávání básníkova života v jeho městském a posléze vězeňském prostoru konvenuje také scéna Lucie Labajové. Scénografka vytvořila na jevišti plochu ze šedých bloků ytongových tvárnic, které se v pravém úhlu zvedající se do menší a postupně rozebírané zdi. Kamenný kolos města tak postupně destruuje do jakéhosi beztvarého volného prostoru, nad nímž se jako baldachýn vznášejí suché větve korespondujících s pláňkou bez listí, která se dere přímo z dlažby na zemi. Výprava se snaží také odlišit polohu a atmosféru druhé půle večera, kdy se na téměř vyprázdněném jevišti objeví řada plechových továrenských skříněk, využívaných jako cely, kobky ale i pomyslné rakve či hrobky. Scéna tak respektuje, naplňuje ale i symbolicky zhmotňuje a komentuje onen historicko- informační epický náboj první půle, který se láme do niternějšího tvaru po přestávce, jak už jsem naznačil.

Zobrazované figury se zde adekvátně zvolenému žánru nikterak psychologicky nepitvají, jde spíše o jakýsi orloj lidských typů, ať už jsou to zmínění udavači a poskokové vládního systému, bezvýhradně laskavá a podporující matka, odevzdaná dívka, ještě i v posmrtné vizi dobrotivý židovský krejčí nebo Jaroslav absolvující opsané martýrium.  Tomu samozřejmě odpovídá také zvolené herectví, které lavíruje mezi civilním traktováním básnických textů, expresivně zpívaných songů, ostré charakterizační zkratky (udavači, bachařka) až k nestrojenému projevu (Jaroslavovi spoluvězni, matka).

Budeme-li konkrétní, Michal Bumbálek je pro hlavní roli Jaroslava disponovaný už fyzicky (vyzáblého a vytáhlého Rotrekla tělesně trochu připomíná). Figuru tvoří bez větších gest, od herecké extroverze k závěrečnému ztišení a koncentraci na pronášená slova. Tvoří také protipól konfidenta Šantrocha, který v podání Václava Veselého je skutečně oním úlisně ohebným člověkem a i bez větších karikujících postupů skutečně obludnou postavou.  Velkou roli v architektuře inscenace získala vzpomínaná dvojice – Béďa a Jenda Pivcovi nastupují jako fotbalové duo poté se hned za písně až vulgárně marš zpívané Die Fahne hoch svlékají sportovní trenýrky a zůstávají v zelených vojenských, aby se z nich stala česko-německá dvojice fízlů, kteří jsou rozrůznění i svým příjmením Pivec a Piwetz a kteří se posléze objeví i jako brutální cyničtí dozorci v komunistickém lágru. Jejich představitelé Martin Veselý a Roman Nevěčný neváhají sáhnout kolikrát až k hrubozrnné skice, která tady plní účel.  Bez herecké okázalosti a v intencích Rotreklova popisu a vzpomínek tvoří jeho matku Gabriela Štefanová. 

Františák se svým týmem vytvořil zajímavý, nezvyklý scénický tvar, neokázalou hudební férii a jakýsi divadelní palimpsest, jehož dramaturgickou i uměleckou ambicí je vracet přihlížejícím paměť o místech i neohrožených lidech v nich. Naštěstí – i v tak náročném zadání – se Františákovi podařilo všechny jmenované motivy do inscenace promítnout. Jen přes ně se totiž dá vstoupit do podezřelé krajiny s anděly, tedy básníkova světa, který je tady výsostně uměleckou ale zároveň autentickou reflexí na mnoho způsobů pokroucené doby. Inscenace je zajímavým a působivým divadelním svědectvím o člověku a jeho víře, která je přesvědčena o smyslu oběti a je ukotvena v hrdém, nesmlouvavém akceptování drastického životního údělu. Bylo trefně napsáno, že Rotrekl zastává ideje, ale není ideolog. Nekádruje, nesoudí, ale říká to, co myslí, vyznává. A tak se jej také správně snaží vidět a povětšinou i modelovat Františákova náročná, ale srozumitelná a působivá inscenace.       

 

[1] ROTREKL, Zdeněk: Slovo o české kulturní diskontinuitě, o minulosti a současnosti, ale také o českém románu. (Přednáška s několika zdánlivě nesouvztažnými odstavci). Obsah, únor 1983 (samizdat), nestránkováno.

Psáno z premiéry 18. 2. 2016

Subjektivní kritika

Pavel Švanda 
Autor je spisovatel a publicista.

 

PODEZŘELÁ KRAJINA S ANDĚLY NA JEVIŠTI

Představení Podezřelé krajiny s anděly otevírá a uzavírá večerka vojenské trubky, což nebývá zvykem u životopisů básníků. Ale zde se tvůrci nezmýlili. Jak jsem znal Zdeňka Rotrekla, byl velmi hrdý na svou účast v 2. a 3. odboji. Zůstal vlastencem v klasickém smyslu, což byl postoj, který mé generační vrstvě už byl vesměs odepřen. Takže patřil vzdor své křehkosti a meditativnímu založení k bojovné kultuře 20. století. Vojenská pocta jeho jménu je zcela oprávněná.

S tradičním a obětavým národovectvím se však zároveň pojila Rotreklova specificky utěšená vize, která předpokládala, že Brňák a ein Brünner se přece vždycky nějak domluvili, že ideální Brno bylo nebo mohlo být domovem pro Čechy, respektive Moravany, Němce, židy i Židy. Tu vizi Rotrekl spojoval s idylou 1. republiky, ať už právem nebo neprávem. Jeho vidění brněnského světa dostává na scéně výraz zejména postavou židovského krejčího Schlessingera, po němž se „dějiny“ svezou právě tak jako po Jaroslavovi, jeho matce a dalších.

V první polovině představení jsem si kladl otázku, zda se – na rozdíl od osoby, kterou jsem znal – u hlavního hrdiny neztrácejí polemické akcenty. Jaroslav s houslemi mně přece jen připadal příliš oproštěný od jakékoliv aktivity, příliš vydaný dějinným událostem, jak je jeviště náčrtem obsáhlo. Je ovšem pravda, že ať už se Zdeněk Rotrekl vkládal sebevíc do bytostné polemiky s nesvobodou, dobové dění nedokázal ovlivnit o nic víc, než většina z těch, kdo na našem území prožívali čtyřicátá a padesátá léta 20. století.

Na Podezřelé krajině s anděly oceňuji jevištní zpřítomnění Rotreklovy poezie, která ostatně byla básníkovým skutečným vkladem do dobového dění. Kdo měl uši k slyšení, mohl si uvědomit, že brněnsky lokalizované motivy svým způsobem autora sbližovaly se Skupinou 42 a jejím zájmem o téma města. Ale zároveň vycházelo najevo, že Rotreklova poezie se vnitřním expresivním laděním odlišovala od dobového civilismu a směřovala k duchovním významovým polohám, jež však zůstávaly spjaty s konkrétními historickými situacemi, jako například Rotreklův prožitek Brno na jaře 1945.

S  niterným patosem Rotreklovy tvorby a konec konců i osobního údělu mně poněkud kontrastovaly některé scénické prostředky blížící se skoro kabaretu. Co má s osudem básníka odsouzeného k trestu smrti společného drobotina v imitaci autíčka, převlečená za gestapáka? Co tu konce konců mají co dělat kytary, které patří na pódia a před obecenstvo úplně jiného typu? Posléze jsem upustil od svých námitek: i k nahlédnutí do minulosti musí být použity současné prostředky, jak si je přítomnost vytvořila. V tom není vyhnutí. Dost na tom, že autorům inscenace se povedlo tu a tam zpřítomnit takový nebo onaký naivní ideologický patos, zdobící ve 20. století cesty do pekel.

První část inscenace se věnuje rekapitulaci dějinného vývoje, na jehož pozadí hlavní hrdina vyzrával, včetně Rotreklova významného tématu neblahé proměnlivosti postojů části české veřejnosti vůči nacismu i vůči komunismu. Zejména kolaborace s německými okupačními orgány byla v národnostně velmi smíšeném Brně možná ještě patrnější než jinde. Odtud pak rozhořčený český teror, který se kvůli osvědčení národní spolehlivosti vybíjel v květnu 1945 na německých civilistech. O tuto hořkou brněnskou zkušenost se autoři scénáře, režisér a herci rovněž podílejí.

Pokud ve mně první polovina Podezřelé krajiny s anděly zanechal některé otázky, druhá část na ně vesměs odpověděla. O co šlo? Znal jsem totiž Zdeňka Rotrekla osobně i ze čtenářské zkušenosti jako člověka bytostně spjatého s katolickou vírou. Jeho velmi autentický prožitek podstatného Božího vlivu na lidské osudy mu dovoloval myslet ba i mluvit se značnou svobodou. Ničím nepřipomínal upjatého „katolického partajníka“, jak nám někdy věřícího představují povrchní karikatury. Přitom Zdeněk Rotrekl byl hluboce spjat s katolickou liturgií a také s vnějšími projevy víry. (Vstoupil do Řádu maltézských rytířů.) Těmto rysům jeho charakteru, jež jsou nenápadně, ale rotreklovsky srozumitelně popsány v knize Světlo přichází potmě, se dostalo plného výrazu v druhé polovině inscenace, čemuž jsem byl rád.

Inscenace také zachytila situaci člověka, který se vrátil po dlouholetém vězení do úplně jiného světa, než jaký kdysi opustil a zůstal zbaven všech nejbližších. Rotreklovi se podařilo jako málokomu tuto životní polohu popsat. Inscenace nám tedy nepředstavuje vzdorovitého vítěze nad politickou nesvobodou. Na konci se loučíme s člověkem – hrdinou doby, jenž se přes vnější odcizení nenechal zahlušit absurditou (pro niž Z. R. osobně měl živý smysl!), ale k niternému smíření. S čím vším? A s kým vším? Na tu otázku si asi odpoví konkrétní divák podle svých vlastních možností.

Psáno z premiéry 18. 2. 2016

Nachtkritik

 
Jakub Liška
Autor je studentem Divadelní dramaturgie DIFA JAMU. 

 

JAK VZPOMÍNÁME

Podivná krajina s anděly je příběh obyčejného člověka, který si nechce ušpinit ruce. Který se snaží čelit rozpadu svých hodnot. Vlivem vnějších dějinných, a tedy nezvratných, událostí se mu to však nedaří – rodina se rozpadá a město se odcizuje.

Rotreklův život je v inscenaci zobrazen jako jedno velké nezasloužené utrpení ve světě ovládaném kolaboranty a bezpáteřními úředníky.

Inscenátoři uvěřili, že pestrá forma spolu se silou básníkových osudů promlouvá k současnosti jaksi sama o sobě, neboť i dnes přeci čelíme rozpadu hodnot. Výpověď Rotreklových textů tak zaniká díky scénografickým a hudebním efektům.

A o čem svědčí to, že jedinými dvěma hodnotami v inscenaci jsou rodina a vztah k rodnému městu? O čem svědčí to, že inscenace o jednom z největších českých katolických básníků vynechá duchovní rozměr jeho života?

O duchovní malosti, již se nám špatně daří rozpoznávat, s níž se stále ještě neumíme rvát.

Psáno z premiéry 18. 2. 2016

 


 

Zdenek Tomášek
Autor působí jako dramaturg kulturního prostoru PRAHA/ Fórum pro architekturu a média a přehlídky Audiovize.
 
BRNO VERSUS ROTREKL 

Ambiciózní cyklus Mahenovy činohry Spílání Brnu odstartovala inscenace Podezřelá krajina s anděly, která si vzala za cíl prostřednictvím “kaleidoskopu vzpomínek” zachytit složitý život básníka Zdeňka Rotrekla v pohnutých kulisách Brna druhé poloviny první poloviny dvacátého století.

Zmíněný kaleidoskop – tedy velké množství forem a principů, jež autoři scénáře Petr Maška a Martin Františák využili – se jeví jako určující pro nelehké hodnocení i celkový dojem. Například vztah mezi hudbou, zvuky a ruchy. Silné zvukové momenty – v paměti zůtává především pisklavý zvuk plastové kachničky symbolizující příjezd německých vojáků, báseň Lopata při úplné tmě recitovaná reprodukovaným hlasem, záměrně neamplifikované sirény či dozvuky “oživlého” plechu při Jaroslavově výslechu – v celkovém dojmu zbytečně zanikají mezi schematickými party živé rockové basy a kytary, jež na sebe až příliš poukazují a zbytečně posouvají celou inscenaci k něčemu, co je možné skoro nazvat veselohrou s dramatickými momenty.

Těžiště celé inscenace se ale nachází ve vztahu mezi Rotreklem a městem jeho života. Nepříliš výrazné části s recitováním adaptovaných textů jej staví do pozice figurky, se kterou si hrají hlavně veličiny místo a čas a jehož jednání je upozaděno před “velkými” situacemi, které známe z hodin dějepisu na střední škole. Jde ale pravěpodobně o splnění vytyčeného cíle – dohady o vztahu velkého umělce a genia loci města Brna nejsou v inscenaci tupě rozluštěny. Jistá “neviditelnost” postavě Rotrekla paradoxně pomáhá a abstraktnost a snovost jeho jednání zůstane v paměti i po představení.

Vypravit se na Podezřelou krajinu s anděly bych tak především doporučil divákům, kteří rámcově znají Rotreklovu tvorbu, ale nejsou si jisti, v jaké situaci a podmínkách v Brně žil – tedy takové diváky, kteří pravděpodobně v Brně nejsou.

Psáno z reprízy 20. 2. 2016

Prameny a média

„… a my žijeme tak bezduchým a bezideovým životem, že tohle sentimentální kastrátství a ideovou bezpolárnost pokládáme za nějaké mravní plus. Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak. Všechno je hromadná nákaza jako u bravu nebo skotu. Nic není myšlenkový řád a ideová závaznost a důslednost.“

F.X.Šalda

PROJEKT SPÍLÁNÍ BRNU

Spílání Brnu je volný cyklus činohry Národního divadla Brno, který startuje v sezoně 2015/16.

Z původního záměru uvést jednotlivou inscenaci o osudech německých herců dnešní Mahenovy činohry se posléze rozvinul celý projekt, jímž chceme připomenout zasunuté a opomíjené děje a osobnosti brněnského kulturního života.

Název celého cyklu odkazuje na text rakouského autora Petera Handkeho, Spílání publiku, který v režii Clause Peymanna způsobil v roce 1966 ve Frankfurtu nad Mohanem skandál. Z dnešního úhlu pohledu se tento čin, usilující o zboření konvencí společnosti a divadla, jeví krotce. Ani my neočekáváme, že Spíláním Brnu způsobíme velké pobouření. Spíš než provokovat bychom totiž chtěli zbystřit smysly. Vybídnout k zamyšlení. Odkrýt skrytý prostor souvislostí. Aktivovat naši národní paměť. Mluvit, o čem se mlčí. Připomenout, na co se zapomíná. Dopátrat se nepokřiveného genia loci. Dát na vědomí, že víme, v jakém městě a jakém kontextu děláme divadlo DNES. Na co navazujeme svou vlastní cestou dál.

V tom smyslu se jako nejlepší začátek jeví Podezřelá krajina s anděly. Inscenace, jíž chceme připomenout osobnost a tvorbu brněnského básníka, prozaika a publicisty Zdeňka Rotrekla, který se celým svým životem ptal po odpovědnosti bytí člověka své doby, pátral po české kulturní kontinuitě, požadoval důslednou reflexi dějin, neboť věděl, že „národ žije svou reflektovanou pamětí, nechce-li se skládat z hromad kamení, vyvezených jakýmsi „osudem“ do strouhy, kudy vede také kanalizace konzumnosti, povrchního a nezaslouženého blahobytu, nezasloužené svobody. Nebudeme-li reflektovat dějiny našich otců, synů a dědů, podobný osud si zopakují naši potomci.“

„Koukám do svého barokního zrcadla na sebe a za sebe a mám pořád dojem neuvěřitelnosti a neověřitelnosti svého života, který si pravděpodobně někdo vymyslel, kdybych ho neměl vepsaný v duši a v hmotných kostech. Ten Někdo musel být převeliký tvůrce-spisovatel, jenomže to nezáleželo jenom na Něm. Kdepak. Záleželo v prvé řadě na mé svobodné, nepodplatitelné a skrznaskrz nekonformní vůli, rozhodování a rozhodnutí, a já jsem volil a zvolil tak, že se vším, tedy se sebou samým, vrcholně souhlasím. Ale ze svých hříchů, známých jenom Bohu, se vyznávám a ustavičně jich lituji. Ani nyní bych nevolil jinak, jenom svou suverénní vůlí jsem mohl být sebou samým.“

Zdeněk Rotrekl

 


 

ZDENĚK ROTREKL

Narodil se 1. října 1920 v Brně v rodině úspěšného obchodníka se zahradnickými potřebami a semeny. Tomáš Jan Rotrekl, Jánská 12.

Tři roky před jeho narozením koupil otec pod Špilberkem v Údolní ulici 51 velký dům. Přilehlý sad se stal inspirací jeho tvorby i života.

Otec umřel, když mu bylo třináct let.

V letech 1931 – 1940 studoval v Brně na gymnáziu, nejprve na 1. reálném gymnáziu na Poříčí, od kvinty přešel na klasické gymnázium na tehdejší Legionářské ulici.

Na gymnáziu začal publikovat v časopisech Akord, Řád a Obroda.

Jeho básnickým vzorem se stal František Halas, který ho pozval do Kunštátu, kde se seznámil s básníky tzv. bednářovské generace, k níž patřili např. Oldřich Mikulášek, Jiří Orten, Ivan Blatný (ten byl zároveň jeho sousedem z nedalekého Obilního trhu, v roce 1948 emigroval do Velké Británie, kde žil až do roku 1990 v psychiatrické léčebně), Josef Kainar, Klement Bochořák, Jan Pilař, Zdeněk Urbánek.

Po maturitě v roce 1940 až do roku 1943 simuloval zdravotní problémy, aby se vyhnul totálnímu nasazení. Včetně duševní poruchy. Přesto byl nakonec totálně nasazen do brněnské Maschinenfabrik Jergl. Po udání, že „sabotuje hrdinné úsilí Říše“, se od léta 1944 do konce války musel skrývat v brněnských bytech a příměstských chatách.

Osvobození Brna vnímal jako dobytí města a své svědectví o tom podal v roce 1946 v próze Zpráva o pádu města, kterou se básník Jan Zahradníček bál kvůli cenzuře v Akordu uveřejnit.

Odsun Němců viděl jako násilnou akci kolaborujících dělníků z brněnské Zbrojovky, kteří si tím ve změněných společenských podmínkách zajišťovali alibi.

V roce 1945 začal studovat filosofii, historii, sanskrt a dějiny umění na Masarykově univerzitě. Byl zvolen do oblastního Svazu vysokoškolského studentstva (1946-1948).

Do roku 1948 se angažoval v Syndikátu čsl. spisovatelů, ve výboru Moravského kola spisovatelů či Sdružení katolických spisovatelů a publicistů v Brně, vydávajících pod vedením Jana Zahradníčka Revue Akord, kterou v roce 1948 komunisté zakázali. Jana Zahradníčka v roce 1951 zatkli. Byl vězněn až do roku 1960, kdy byl propuštěn na amnestii. Zemřel několik měsíců poté na následky věznění.

Po komunistickém puči v únoru 1948 byl vyloučen jako „nepřítel lidově demokratického zřízení a Sovětského svazu“ ze všech organizací a institucí, z univerzity. Jeho sbírka Žalmy byla rozmetána, rukopis sbírky Pěvec florentský mu byl vrácen, bylo mu zakázáno jakékoliv publikování.

14. dubna 1949 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu, na Mezinárodní den studentstva 17. listopadu 1949, byl odsouzen k trestu smrti spolu s dalšími vysokoškolskými funkcionáři. Trest byl posléze změněn na doživotí. Jedno ze spojení na Západ, což byla u komunistů velezrádná činnost, Rotreklovi zprostředkoval i opat Anastáz Opasek. (Jeho posléze rovněž zatkli a věznili do roku 1960. Muklové mu přezdívali Opat – chuligán. V roce 1968 odešel do emigrace. Po roce 1989 se stal opatem a poté arciopatem břevnovského kláštera. Zemřel v roce 1999.)

Nejdřív zatčeného Rotrekla tajně drželi na konspirativním místě StB v lékařském domě Hlinky v Brně, potom v cele Krajského velitelství StB. Následovala brněnská soudní věznice na Cejlu, posléze trestnice na Borech, věznice Leopoldov a uranové doly Bytíz, v roce 1961 byl převelen opět do Leopoldova. „Tvrdím stále, že jsem vlastně neobyčejně šťastný člověk. Kde jinde bych se setkal s tolika generály a plukovníky, s tolika biskupy a všemi opaty, s tolika ministry, poslanci a básníky než v Leopoldově?“ Kromě nich se na Borech potkal také s dvojnásobným hokejovým mistrem světa Božou Modrým, odsouzeným na jaře 1955 za špionáž a velezradu. (Po krutém věznění na Pankráci, Borech a v Jáchymově byl v roce 1960 propuštěn. Zemřel v šestačtyřiceti letech na následky věznění.)

4. února 1962 zemřela Rotreklova matka, kterou v podstatě zabilo zhoršující se astma v nevyhovujících hygienických podmínkách v novém domově v Židenicích, kam ji donutili přestěhovat. Komunisté odmítli jejího syna pustit z vězení na pohřeb. Matce, která byla básníkovou celoživotní oporou, věnoval sbírku Hovory s mateřídouškou.

Po více než třinácti letech byl 10. května 1962 propuštěn na desetiletou podmínku.

30. března 1963 se oženil se zdravotní sestrou Marií Kočicovou. 10. dubna 1964 se manželům narodil syn Zdeněk Tomáš.

Do roku 1968 pracoval jako dělník osvětlovač petrolejových lamp na brněnských výkopech.

V roce 1968 byl občansky rehabilitován, promoval na Filosofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně prací Pojetí a smysl státu u sv. Augustina a Platóna.

Do konce roku 1969 byl redaktorem pro kulturu a Moravu pražského čtrnáctideníku Obroda, stal se zakládajícím členem sdružení politických vězňů K231 a členem jeho jihomoravského výboru.

V letech 1968 – 1969 napsal rozhlasové hry Jak z olivových květů věčné moře, Stará žena a náčrt rozhlasové básně Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky, ty však v nadcházející době normalizace nesměly být realizovány. Byla zakázána jeho sbírka Malachit, kterou se mu kdysi podařilo propašovat na toaletním papíře z Leopoldova. Od té doby byl podruhé nežádoucím autorem.

Po zastavení Obrody krátce pracoval jako technický redaktor ve vydavatelském družstvu Logos, roku 1971 byl donucen odejít do důchodu. Pronásledována byla také jeho manželka, která byla přemístěna z operačního sálu na podřadné místo. Synovi je znemožněno dálkové maturitní studium.

Ačkoli nepodepsal Chartu 77, byl intenzivně činný v několika disidentských skupinách (v okruhu kolem Václava Havla a Ludvíka Vaculíka, v katolickém disentu kolem P. Josefa Zvěřiny, v brněnském okruhu prof. Milana Jelínka).

V roce 1988 se stal jedním ze zakládajících členů Hnutí za občanskou svobodu, které poprvé vyslovilo požadavek zrušení „vedoucí úlohy KSČ“.

Na jaře 1989 obnovil s Karlem Couralem časopis Akord.

Aktivně se účastnil listopadových událostí v roce 1989.

19. 9. 1990 Krajský soud v Brně Zdeňka Rotrekla plně rehabilitoval.

Od 1. 12. 1989 do března 1990 působil jako redaktor deníku Lidová demokracie, do stejnojmenného nakladatelství převádí dříve samizdatový časopis Akord. Byl členem redakční rady časopisu Proglas. Stál u zrodu a podílel se na činnosti Syndikátu českých novinářů, Konfederace politických vězňů, Obce moravskoslezských spisovatelů. Od roku 1994 byl členem Českého centra Mezinárodního PEN klubu, od března 1999 v jeho výboru.

K autorovým sedmdesátinám připravil Karel Coural sborník Básníkův skrytý čas (Neumlčitelný) (Rozrazil, Brno 1990). Brněnské Divadélko Na hradbách uvedlo v rámci cyklu pořadů Čtení z nečteného představení z veršů a prózy autora v režii J.A.Pitínského.

V roce 1991 se v pražské Viole uskutečnil autorský večer Zdeňka Rotrekla Nepřízvučný zpěv.

V roce 1991 natočil režisér Jiří Ptáček pro Československou televizi Praha pořad Básník Zdeněk Rotrekl. Pro brněnskou televizi natočil Rudolf Tesáček v roce 1992 autorův medailon V týž obraz proměněn.

V roce 1991 vyšel v Atlantisu péčí Jana Trefulky obsáhlý výbor z básníkovy tvorby Sněhem zaváté vinobraní. Byla to po více než čtyřiceti letech autorova první oficiálně vydaná knížka ve vlasti.

V roce 1993 realizoval brněnský rozhlas autorovu rozhlasovou báseň Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky.

V devadesátých letech autor vydal s výjimkou Nezděného města všechny své sbírky publikované dosud jen v samizdatových a exilových vydáních. Dále vydal i knihy Sad a menší prózy, Skrytá tvář české literatury a soubor esejů a studií Barokní fenomén současnosti.

Obdržel řadu cen: např. Cenu Jana Zahradníčka, Cenu Jaroslava Seiferta, Cenu K.H.Borovského, Řád sv. Cyrila a Metoděje, Řád T.G.Masaryka, Cenu města Brna, Státní cenu za literaturu, Cenu Jihomoravského kraje. Nejvíc si prý vážil toho, že byl přijat do řádu maltézských rytířů.

V roce 2001 začaly vycházet péčí Jany Uhdeové v brněnském nakladatelství Atlantis sebrané spisy:

V roce 2007 natočil Martin Františák v rámci cyklu Česko jedna báseň básníkův portrét.

Zdeněk Rotrekl zemřel 9. června 2013.

 


 

„Zní to hloupě, víte, skrze vlastní, denně riskující život a smrt jsem se chtěl dobrat literárního tvaru. Tomu svému. Neopakovatelnému, nezcizitelnému, neodkoukanému.“

Zdeněk Rotrekl

 


 

VÝBĚR Z TVORBY
  • 1940 – Kyvadlo duše (Brno, Joža Jícha, poezie)
  • 1944 – Kamenný erb (Praha, Ladislav Kuncíř, poezie)
  • 1946 – 1947 – Děje (sbírka v rukopisu se během autorova věznění ztratila, dochované torzo vyšlo ve výboru Sněhem zaváté vinobraní v roce 1991)
  • 1947 – Pergameny (Kroměříž, Karel Kryl, poezie)
  • 1948 – Žalmy – sbírka rozmetána v sazbě
  • 1970 – 1971 – Anděl okouzlený pádem (nerealizovaná rozhlasová hra)
  • 1976 – Světlo přichází potmě (rukopis románu)
  • 1977 – Hnízda ze stromu, který odchází (rukopis pamětí)
  • 1978 – Hovory s mateřídouškou (Křesťanská akademie, Řím, v ČR 1994, poezie 1962 – 1970)
  •          – Výbor z poezie 1962 – 1970 (Křesťanská akademie, Řím)
  •          – Malachit (verše 1949 – 1969, Petlice, zahraničí 1985)
  •          – Nezděné město (Petlice, německy Ota Filip 1989)
  • 1980 – Neobvyklé zvyky (Petlice, poezie)
  • 1979/ 1980 – Výbor veršů z let 1952 až 1968 (Poezie mimo domov – Opus bonum, Mnichov)
  • 1982 – Česká kultura XX. století v životě české společnosti (Adnotea k půdorysu tématu, Mnichov)
  • 1985 – Básně a prózy (výbor z tvorby 1970-79, Opus bonum, Mnichov, obsahoval Knihu apokryfů, kouzel a zaříkávání, sbírky Stromy ptáci zvířata a podobní lidé, Neobvyklé zvyky, Chór v plavbě ryby Ichthys, Basic Czech (Grammar)
  • 1987 – Skrytá tvář české literatury (68, Toronto) – soubor literárně historických portrétů vězněných a zapomínaných autorů – Existence Moravy ve Střední Evropě (samiz., Proglas 1990, Střední Evropa 1988)
  • 1988 – Barokní fenomén v současnosti a jiné úvahy (edice Expedice)
  • 1989 – Poválečný literární život v Brně 1945 – 1948 (Střední Evropa č.3)
  • 1993 – Němé holubice dálek (Klub osvobozeného samizdatu, Praha, poezie)
  • 1996 – Cestovní klínopis (Melantrich, Praha, poezie)

Přispíval do periodik: Jitro, Úsvit, Řád, Akord, Lidová demokracie (do 21.2.1948, Praha), Lidová demokracie (1968-69, Brno), Rovnost (1968-69, Brno), Obroda (1968-69), Rozmluvy (Londýn), Studie (Řím), Obsah (od roku 1981), Moravská čítanka (od roku 1981), Střední Evropa (od roku 1988), Host (od roku 1988) a v jiných samizdatech.

 


 

„Tolik desetiletí píšu verše a nevím, kdo je bude číst. Mně to připomíná toho obyčejného, normálního kameníka na milánském dómu. Znáte ten příběh? Obyčejný, normální kameník den co den vystupoval až nahoru na špici věže, sám víte, jak je vysoká, a tam tesal skulptury. Při setmění slézal. Trvalo to léta. Synové a vnuci ho sledovali. Připletl se mezi ně jeden stárnoucí pozorovatel a ptá se ho: Prosím vás, vždyť zezdola není vidět, co tam děláte. A on odpověděl: Ale Bůh to vidí. – To je v podstatě můj příběh.“

Zdeněk Rotrekl

 


 

LUCIE NĚMEČKOVÁ: K DIVADELNÍMU ZPRACOVÁNÍ

Inscenace Podezřelé krajiny s anděly je vůbec prvním skutečně divadelním zpracováním Rotreklova díla. Samozřejmě nikoliv v jeho úhrnu, nýbrž výběrově. Autoři scénáře, Martin Františák a Petr Maška, se nechali inspirovat především stejnojmenným souborem Rotreklových povídek vydaných v Atlantisu, jeho románem Světlo přichází potmě a poezií, jež je „neviditelnou součástí krajiny“. Rotrekl se tu potkává mj. také s Janem Zahradníčkem či Ivanem Blatným.

Fascinováni tvorbou, která vzniká „každodenním nasazováním vlastního života“, a osobním příběhem Zdeňka Rotrekla tvůrci mapují básníkovy osudy v šílenství doby. Scénář se soustředí na období těsně před válkou, během války, období tuhých padesátých let až do počátku relativního tání let šedesátých. Dotýká se historických mezníků jako např. příjezd Hitlera do Brna 17. 3. 1939, židovské transporty, bombardování a osvobozování Brna, návštěva Beneše 12. 5. 1945, odsun Němců, nástup komunistů a Gottwalda k moci, perzekuce, vězení, amnestie 1960 a 1962.

Procházíme Brnem, v němž žili pohromadě Češi, Němci a Židé, městem trojjediným, které se od nástupu Hitlera začalo drolit a rozpadat před očima. Básníkovým „kapesním městem“, kterým se nikdy necítil být determinován, ale vždy k němu bytostně patřil.

Z paměti vzpomínek se vynořují názvy čtvrtí a ulic, které často mění svá jména i charakter. Jánská 12, kde měl Rotreklův otec semenářský obchod, první svého druhu v Brně. Údolní 51, kde rodina žila ve velkém domě se sadem. Odkud po synově zatčení musela matka odejít a odstěhovat se do životu nebezpečného bytu v Židenicích… Také Heršpice, Modřice a Pisárky s německými obyvateli. Židovské vily v ulici na Hlinkách. Barvířova ulice s obchodníky. Dělnické Židenice a Zábrdovice. Stará pošta na Orlí s Kamennou pannou, korzo na České, Obilní trh s porodnicí a klášterem Boromejek. Jugoslávská, odkud odváželi brněnské Židy do transportů. Masarykova ulice, poté Hermann Göring Strasse a pak zas třída Vítězství. Adolf Hitler Platz, později Náměstí Rudé Armády. Cejl, kde věznili Zdeňka Rotrekla, Jana Zahradníčka a mnohé další, přejmenovaný komunisty na Gottwaldovu. Líšeň, kde se konaly socialistické Mírové slavnosti. Židovský hřbitov na Juliánově. Ústřední hřbitov Centrálka, kde leží všichni vedle sebe…

V kaleidoskopu vzpomínek jednotlivé výjevy neulpívají v mysli průvodce – básníka nadlouho. Chtěl by je zaplašit. Bez některých žilo by se líp. Přesto se člověku neodbytně vtírají a je třeba se s nimi vypořádat. Jiné jsou tak žalostně prchavé, nelze je zastavit. Střihem následuje výstup za výstupem, obraz za obrazem, slovo přechází v hudbu, píseň, pohyb, gesto.

Město není prázdné. Je zaplněno postavami. Středobodem vzpomínek je Matka, která je básníkovou oporou. Dívka, jeho milá, se v představách mění v Anděla i Panenku, zraňovanou duši města. Kabát od Slessingera představuje jednu z mála jistot nejisté doby a střípek osudu židovského krejčího je krutou absurditou.

Varující pseudo-kontinuitu ztělesňují převlékači kabátů, kupčíci se svědomím. Ti, kteří vždy „jen“ slouží a nikdy „nemočí proti větru“ jako úředník Šantroch. Zorientují se bez skrupulí především ve svůj prospěch jako Pivec und Piwetz. Všichni ti, co nejsou víc než „tráva polní“.

V „nevyslyšených zdech“ vězeňských cel a samotek zažehují záblesky osudů těch, „proti nimž je naše bolest jen malá maličká“; básník Jan Zahradníček, básník Ivan Blatný, opat Anastáz Opasek, hokejista Boža Modrý… nad vším bdí Andělé a soused Czuma měří čas bolesti i naděje a touhy žít všemu navzdory.

Společně s Rotreklem, v prostředí s tolikrát přervanou identitou, hledají inscenátoři vědomí kontinuity. Usilují o reflexi naší minulosti, protože „… bez kontinuity a tradic se znicotní“ a z nás se stanou „brabenci“.

Připomínat takové skutečnosti a osudy je třeba neustále. Ptát se po smyslu všeho, co jsme prožili a čím jsme se protrpěli. Jazykem srozumitelným mladé generaci, která neví. I té starší, která zapomíná. Prostřednictvím moderního divadla, formou jakéhosi rockového kabaretu, v němž slyšíme gregoriánský chorál.

Už kvůli té naději, že „něco poroste z této krve jak z deště“.

Pořád se totiž „stojí na hrotu víry a beznaděje“.


 

„Kdo říká kultura, říká vlastně jiným slovem tvůrčí kontinuita naděje.“

Zdeněk Rotrekl


 

LUCIE NĚMEČKOVÁ: ZDĚNEK ROTREKL, BOHEM MILOVANÝ

Vznik každé inscenace je příležitostí k jedinečnému propojení nejrůznějších lidí nad daným tématem. Prostřednictvím Podezřelé krajiny s anděly jsme se tak setkali s Janou Uhdeovou z nakladatelství Atlantis, editorkou spisů Zdeňka Rotrekla, která byla nejen pojítkem s dědici autorova díla, nýbrž i cenným rádcem.

Kdy a jak jste se setkala se Zdeňkem Rotreklem?

Jako malá: jsem doma na zahrádce a vysoký, hubený pán kráčívá kolem plotu na návštěvu k našemu sousedovi Janu Trefulkovi. To je moje vzpomínka z dětství. Jednou dal mé mamince několik drobných hlíz talovínu. Řekl, že jde do nemocnice na operaci: zasaďte je, po zimě vykvetou, to já už tu nebudu. Po letech jsem mu každým rokem v únoru hlásívala: Vaše talovíny už kvetou. A talovíny jsou tu pořád…

Co vás vedlo k vydání jeho Spisů?

Nakladatelství Atlantis vzniklo v roce 1989 jako nakladatelské družstvo. Vstoupili do něj někteří zakázaní čeští a slovenští spisovatelé sdružení kolem samizdatového měsíčníku Obsah, a Zdeněk Rotrekl byl jedním z nich. V roce 1991 mu v Atlantisu vyšel výbor z básnického díla Sněhem zaváté vinobraní. Verše vybral, předmluvu a doslov napsal Jan Trefulka, a byla to po více než čtyřiceti letech první kniha, která Zdeňku Rotreklovi oficiálně vyšla ve vlasti. V roce 1998 pak vyšla v atlantisové básnické řadě jeho sbírka Basic Czech. To už jsem v nakladatelství pracovala a studovala bohemistiku na Karlově univerzitě. Na začátku roku 2000 mě maminka – Jitka Uhdeová, ředitelka Atlantisu – „vypravila“ k panu Rotreklovi s nabídkou vydávání jeho spisů. Dívám se do svých poznámek, že na schůzce 10. února 2000 rozvrhl vydání svého díla do pěti svazků. Později rozvrh rozšířil na svazků šest; zatím vyšly čtyři: Nezděné město [Spisy 1] obsahuje jeho básnickou tvorbu z let 1940–2000, Světlo přichází potmě [Spisy 2] je román, Podezřelá krajina s anděly [Spisy 3] přinesla jeho prózy a rozhlasové hry, do svazku Skryté tváře [Spisy 5] uspořádal autor svou tvorbu literárněhistorickou a esejistickou. Nedopsal paměti Hnízda ze stromu, který odchází [Spisy 4], a ve stádiu výběru textů zůstal svazek Svoboda není dar [Spisy 6].

Jak spolupráce s autorem na jednotlivých dílech probíhala?

Román a paměti mi diktoval – chodila jsem k němu s notebookem, a pak přinášela vytištěné texty ke korektuře. U ostatních svazků jsme pracovali s existujícími rukopisy, strojopisy, příp. válečnými, samizdatovými či exilovými vydáními – srovnávali, dohledávali, pan Rotrekl opravoval záludné chyby, po některých mých návratech z knihovny Libri prohibiti se divil, co ještě napsal. A pak jsme psali podrobné Ediční poznámky… Tomu jsem zpětně nesmírně ráda: Že mohl nejen své dílo sám uspořádat, ale také podrobně zaznamenat jeho historii. Když zvážíte, že téměř žádná jeho kniha až do roku 1991 nevyšla „normálně“ a s autorskou korekturou – vydání spisů Zdeňka Rotrekla bez účasti autora by bylo neproveditelné. Když jsme se ho ptali, co by měl rád na obálkách, neváhal, a obrazy Marca Chagalla pro jednotlivé svazky vybíral velmi pečlivě.

Jaký osud budou mít pokračování po Rotreklově smrti?

Na čtvrtém i šestém svazku mě čeká ještě hodně práce, oba v Atlantisu postupně vydáme. Paměti stačil pan Rotrekl napsat do roku 1953, je to více než 1200 normostran. Šestý svazek bude obsahovat výběr z jeho publicistiky a z rozhovorů, bibliografii jeho díla a také literatury o něm.

Měla jste možnost poznat Zdeňka Rotrekla zblízka. Jaký byl jako člověk?

Krásný, laskavý, vtipný, Bohem milovaný.

Co z jeho díla máte vy osobně nejraději?

Hned při prvním čtení mě nadchla sbírka Basic Czech. Nesmírně mě zasáhly básně ze sbírky Hovory s mateřídouškou, a s věkem je to silnější a silnější. Mrazí mě nad prózou Zpráva o pádu města. Mohla bych pokračovat… Mám v sobě uložené pasáže z jeho románu a z pamětí, i s jeho hlasem, jak mi je diktoval. Řada obrazů z jeho básní splynula s mým viděním a vnímáním: Vítaly mne stíny které teprve nastanou / a kdybych si pospíšil zavařovala by budoucí matka / mé kosti do průsvitných sklenic.

Jaký smysl má podle vás dnes vydávat, hrát, připomínat život a tvorbu Zdeňka Rotrekla?

Podle mě má velký smysl vydávat výjimečná literární díla (a vy v Redutě si zjevně myslíte, že má smysl je inscenovat :-) a má smysl připomínat osudy statečných lidí. Pan Rotrekl vždycky říkal: Nebudeme-li reflektovat naši nedávnou minulost, nutně ji budeme opakovat.

 


 

VYBRANÁ DOPORUČENÁ TVORBA
  • Zdeněk Rotrekl, Sněhem zaváté vinobraní, Atlantis 1991.
    Zdeněk Rotrekl, Nezděné město, Spisy 1, Atlantis 2001.
    Zdeněk Rotrekl, Světlo přichází potmě, Spisy 2, Atlantis 2001.
    Zdeněk Rotrekl, Podezřelá krajina s anděly, Spisy 3, Atlantis 2003.
    Zdeněk Rotrekl, Skryté tváře, Spisy 5, Atlantis 2005.
    Zdeněk Rotrekl, Básníkův skrytý čas (Neumlčitelná), Rozrazil 1990.
    Jaroslav Med, Spisovatelé ve stínu, Portál 2004.
    Petr Placák, Odvrhnout magickou moc bůžků, Paměť a dějiny, Ústav pro studium totalitních režimů, 2013, roč. 7 čís.3.

Vydané knihy Zdeňka Rotrekla nakladatelstvím Atlantis.