Roky a kroky/ Braňo Holiček a kol.

Anotace

Ready for the creep show?

Na scénu divadla Reduta se po divácky oblíbených projektech Černá labuť a Kmeny opětovně vrací autor a režisér Braňo Holiček, aby zde završil volnou inscenační trilogii věnovanou lidské společnosti v promě­nách času.

Tentokrát se ovšem nebudeme zabývat pouze žhavou současností, ale ponoříme se i do minulosti. Do inspirativních a nadějných šedesátek. Do osmdesátek – neonové říše divů, účesů, které držely i v prudkém větru, spousty disco muziky a decibelů lásky. Do divokých a lehce nevkusných devadesátek… Základním inspiračním zdrojem se stala odvrá­cená strana českého show bizáru, i jeho přátelské vazby s polosvětem zločinu i businessu, a zástup domácích image makerů kulturního pekla. A zejména anketa Zlatý – či později Český – slavík!

V době, kdy v Československu fungovala volba jedné strany a jednoho televizního programu, mohli lidé najednou volit mezi desítkami zpěváků. Mohli k něčemu dokonce svobodně vyjádřit svůj názor a nikdo je nevyslýchal, když na lístek napsali jakékoliv divné jméno. Jistě, dávno pryč jsou časy, kdy před redakcí Mladého světa stávaly pytle nacpané hlasovacími lístky. Dnes můžeme hlasovat klidně na ulici. Z kapsy vytáhneme mobil a naťukáme třeba, třeba… GOTT! A pak odešleme. Tedy – až do loňska. Letos se populární anketa totiž zcela odmlčí. Řekněte sami – není to škoda?!

Český vkus optikou kolektivní autorské tvorby, jako zdroj sžíravé ironie a značně nekorektního humoru.

Subjektivní kritika

Letopočty a stopy

Kateřina Szczepaniková

Jak má vypadat představení o soutěži v populární hudbě? Může jej odehrát šest herců v tmavých pánských oblecích? S bíle nalíčenými tvářemi, vlasy staženými z obličeje?

Inscenace Roky a kroky režiséra Braňo Holička ukazuje, že je to možné. Nejde ale „o ponoření se do minulosti“, jak je uvedeno v průvodním textu programu inscenace, spíše o scénické provedení úvahy na téma vztah populární hudby a moci.

Do děje jsme hozeni po hlavě – bezduchý hlas zpravodajce mimo obraz nám nedbalou dikcí ohlašuje, že letos, tedy v roce 2018, se soutěž Český slavík Mattoni nekoná. Od Českého slavíka Mattoni se střihem přeneseme do roku 1966, kdy se soutěž nazývala Zlatý slavík.

V textu Kdopak by se Slavíka bál…, o kterém žel nevím, kdo jej pro program inscenace připravil, je spousta zajímavých informací o průběhu soutěže od jejího založení v roce 1962 až do současnosti. Vyplývá z něj, že právě jen začátkem šedesátých let probíhal Zlatý slavík regulérně – už v roce 1965 přišly pokyny z vedení komunistické strany, jak by měly výsledky vypadat. Období, kdy hlas jednotlivce mohl ovlivnit alespoň výsledky hudební soutěže, bylo tedy dost krátké. Šedesátá léta, která dala soutěži vzniknout,  jsou její „zlatou“ a nejsmysluplnější etapou. S poslanými hlasy se v dalších letech různě manipulovalo – tu se sloučily dvě pěvecké kategorie, tu se některé lístky házely do koše, později, při hlasování přes telefon, se skupovaly SIM karty… Za těchto okolností můžeme hromadné posílání hlasů brněnskému zpěvákovi Rudymu Kovandovi, který žádným zpěvákem nebyl, chápat jako tvůrčí akt. Poutavě o tom informuje text přetištěný v programu inscenace z knihy Jiřího Vondráka Král železa a srandy.

Když jsem dohledávala informace o režisérovi Braňo Holičkovi, zjistila jsem, že kromě mnoha jiných hereckých rolí, řady divadelních režií a dramatické a hudební tvorby účinkoval v seriálech Vyprávěj a Ordinace v růžové zahradě. Usuzuji z toho, že jeho vztah k populární kultuře nebude vyhraněný ve smyslu „nestojí za to se jí zabývat“. Takový postoj režisérovi umožňuje věnovat se soutěží Zlatý/Český slavík bez předem negativního stanoviska.

Inscenace je pojata jako tragická estráda, ve které opakovaně zaznívá popěvek „pa ra ra ra ra.“ Některé její hlubší souvislosti osvětlují již zmíněné texty v programu, včetně skvělého článku hudebního kritika Jiřího Černého.

Přesto mi v představení, které vykazuje ambice komentovat společensko kulturní situaci českého národa v posledních téměř šedesáti letech, chyběl hudební protipól oficiální populární hudby. Představení tak pro mne ztvárňuje jen jakousi stopu minulosti, nezhmotňuje ji v celé její mnohotvárnosti a složitosti. Poněkud odcizenému sledování pásma artistických výstupů přispívá i dlouhý výčet jednotlivých ročníků, uváděných vždy velkými svítícími číslicemi na pozadí jeviště.

Možná by emotivnějšímu vtažení diváka do děje pomohl konkrétní příběh, kterých je hudební scéna plná. Aby se ale nezdálo, že jsem celou inscenaci pozorovala nezúčastněnýma očima – v jeden moment mi do nich vhrkly slzy. Byly to slzy lítosti a vzteku nad tím, jak je neuvěřitelně trapné, že dávno po společenském převratu stojí na pódiu hudebně i morálně zkompromitovaní jedinci, kteří jako by neznali pocit studu. Stejně silný trapný pocit ve mně vzbuzovaly i dokola se opakující děkovné projevy božského, nasládle mluvícího Karla Gotta – nevím, zda šlo o záměr či nehodu, ale ani reflektor to nevydržel a už z toho svrchu spadl.

 

V komorním, subtilním závěru mnou pohnulo i propojení písní Modlitba pro Martu a Je těžké brát věci tak, jaké jsou. Byla to jediná píseň, která v inscenaci o soutěži v populární hudbě zazněla, a to, že slova jedné z uvedených písní zněla na melodii té druhé, bylo názorným příkladem propletenosti a nerozlišitelnosti toho, co ve Slavíkovi bylo hodnotné a co zfalšované. Jako dívka jsem poslouchala Matušku a Kubišovou a v osmdesátých letech se vzrušením odesílala hlasovací lístky na adresu Mladého světa, a tak mám k tématu inscenace i osobní vztah. Uvažovala jsem, zda by představení bylo srozumitelné mým dospívajícím dětem, které zpěváky z šedesátých let neznají a současný pop neposlouchají. Věřím, že by se potomci v tématu zorientovali, zvláště pomocí odkazů na společensko-politická témata; asi by jim unikly některé jemnější odkazy na události z doby předlistopadové.

Samotný mezník roku 1989 v představení příliš výrazně ztvárněn nebyl, ačkoliv podle Jiřího Černého v již zmiňovaném textu se „po 17. listopadu 1989 změnilo všechno“. Roky a kroky spíše ukazují, že „the show must go on“.

Vizuálně je představení velmi střídmé. Záhy po začátku divák pochopí, že sled jednotlivých ročníků soutěže nevybočí z černobíle zpracované scény a kostýmů; pouze číslice, označující jednotlivé roky, svítí studenou modří. V posledních ročnících jako by světel přibývalo a s nimi i barev. Přesto inscenace není žádnou „pastvou pro oči“ – na základě plakátu k představení jsem se těšila alespoň na divoce vzorované pánské košile. Jenže frustrace byla jedním z témat večera.

Když v ročníku 1983 nastoupili na scénu „Kotvald a Hložek“ spustila se mi v hlavě jejich odrhovačka stejně neomylně, jako když působí Pavlovův reflex. Karel Gott a Karel Kryl jako další historické hudební duo předznamenali jednak závěrečné propojení písní Marty Kubišové a Hany Zagorové, a také příznačné a přízračné stírání rozdílů mezi oficiální a neoficiální předlistopadovou kulturou.

Tím, že v představení nezazněly téměř žádné písně, z něj vypadl motiv vyprázdněnosti textů velké části české populární hudby, respketive pop music. Současné rozhlasové stanice bez rozpaků protáčejí éterem hudební vykopávky a při náhodném poslechu jediné z nich se mi okamžitě vybaví celý svět dospívání, zasazený do kulis náhodných sexuálních vztahů (Čau lásko), nešťastných opuštěných žen (A ty se ptáš, co já) a odvázaných mladíků (Non stop).

Samotný text inscenace je sestaven z projevů, které zazněly při předávání cen Slavíka a několika televizních pořadů. Nevím, nakolik jde o můj  nedostatek, nebo o vydařený záměr inscenátorů, že jsem po čase nebyla s to rozlišit mezi frázemi muzikantů a prázdnými slovy politiků.

Účinkující opakovaně packali o kýble a z rozpaků při vyhlašování vítězů žonglovali, což mělo zřejmě představovat neumětelství pořadatelů a neprofesionálnost soutěže.

Bezpečně jsem poznala Miloše Jakeše, Vladimíra Železného, Lucii Bílou zahleděnou do Václava Klause, vychloubačného Jiřího Paroubka, zmateného Michala Davida a další „esa“ české kulturní a politické scény, jejichž propojení je s pokračujícími ročníky znepokojivě stále pevnější. Roli Františka Mrázka v českém šoubyznysu jsem během představení nerozklíčovala a přes čáru mi přislo tematizování Gottova zdravotního stavu. Zato scéna s tlumočníkem do znakové řeči byla opravdu vtipná – gesta ukázala víc, než sdělila žalostně prázdná promluva. Povedla se také mrazivá groteska s Vítězslavem Jandákem. Na jevišti bylo  – bez výslovného uvedení jména, v duchu poetiky představení – zmíněno mnoho dalších umělců, politiků a osob, které se pohybují na pomezí obou světů. Inscenace ukazuje, že propletení politiky a populární hudby, které nastartovalo v počátku soutěže, nikdy neskončilo.

Jaký smysl má pokračovat v pořádání soutěže, jejíž výsledky byly téměř od počátku falšovány? Na webu ceskyslavik.cz odpověď nenajdeme – nabízí jen amatérsky seřazené informace.

Shodou okolností jsem pár dní po představení Roky a kroky shlédla v Redutě jinou inscenaci současného souboru, Fassbinderův Strach jíst duši v režii Jana Friče. Snad že jde o emotivně vyhrocené dílo, silný příběh a výtvarně výraznou scénu, jako by Fričova inscenace Roky a kroky překryla. Přesto stojí za to o nich přemýšlet.

Ve scéně, která odkazuje ke stému výročí republiky, se na pódiu odehrává křísení mrtvol. „Medaili za zásluhy o stát dostává… není to jedno?“

Opravdu chceme skončit v totální ignoranci? Pokud ne, jedno by nám to být nemělo.

Autorka je externí spolupracovnice Českého rozhlasu Brno a pedagogická pracovnice v IQ Roma servis.

Nachtkritik

Zábava o zábavě

reflexe inscenace Roky a kroky

Premiéra inscenace Roky a kroky mladého režiséra Braňa Holička byla bezpochyby večerem plným zábavy. Místy sice dost vulgární, ale vesměs vkusnější a vydařenější než bývají televizní show spojené s předáváním hudebních cen.

Šest uniformních pierotů nás letem světem rok po roku seznámilo s výsledky ankety Zlatý či Český slavík prostřednictvím projevů jejích vítězů, a to v souvislostech s politickým vývojem republiky od roku 1966 po současnost. Kostýmy herců, které nepodléhaly změnám způsobeným časem, nám dávaly pocit, že se ocitáme v jakémsi inkubátoru, kam proměny módy a dobového vkusu nedoléhají, a přestože se nám o něm neustále zprostředkovávají informace, jsme vůči nim imunní. Na jevišti tak vznikl svým způsobem svobodný (ve smyslu nezávazný) svět, v němž je možné se bát a opět nacházet odvahu, umírat a znovu vstávat, proviňovat se a na své prohřešky ve vteřině zapomínat. Byl to svět komediální a zábavný, publikum vypadalo nadmíru spokojené.

Vzhledem k tomu, že jsem sama nezažila už ani Československo, muselo mi jistě mnoho narážek uniknout. Zároveň se ale rozhodně nedá říct, že by zde byla nějaká bariéra, díky níž by inscenace nebyla srozumitelná publiku mé generace. Zarazilo mě především to, že od osmdesátých let, které mám velmi schematicky spojené prostě s nevkusem, tento nevkus vůbec nepolevil. Právě naopak: jednoduché pódium a neonová brána zářily čím dál tím šílenějšími barvami. 

Informace byly jen zřídkakdy opatřeny kritickým komentářem. Zajímavá byla snaha tvůrců nevidět některé problematické momenty české historie černobíle. Především předčítání Anticharty bylo postaveno do takového světla, že v divácích váhající Gott a nervózní Pilarová vyvolávali spíše soucit než negativní emoce. Na druhou stranu Michalu Davidovi se žádné snahy o pochopení nedostalo. Tak jako antická tragedie končí katastrofou, kterou nemůžeme vidět na jevišti, ale dovídáme se o ní jen zprostředkovaně, končí Holičkova inscenace úvodní formulí letošního předávání státních vyznamenání.

Poněkud těžko se mi hledá a definuje téma nebo záměr inscenace. Jde o to, že politika a showbyznys jsou těsně propojeny (ať už ovlivňuje první druhé nebo druhé první)? A máme tedy co dělat s moralitkou o stavu naší politiky? Nebo o historii našeho masového, médii diktovaného, oficiálního vkusu? O pokleslosti průměru? Sto let s republikou a jejím nevkusem? (I když motiv sta let republiky zde pouze probleskl a vzhledem k tomu, že děj začínal prvními Slavíky z roku 1966, působil poněkud našroubovaně.)

Radost, s jakou herci na premiéře hráli, byla myslím nejsilnějším motorem celé inscenace. Vytvořili atmosféru dobré zábavy, která poněkud přehlušila téma a děj. Časová osa a události na ní jim posloužily jako studnice impulzů pro nejrůznější gagy a celé komické scénky. (Za všechny například tragicky laděný přednes Diskohrátek nebo originálně pojaté tlumočení pro neslyšící.)

Musím se přiznat, že jsem dlouho měla pocit, že se dívám na první polovinu inscenace, na tabulku historických dat, pomůcku podobnou těm, z jakých jsme se učili na písemky z dějepisu, a očekávala jsem, že přijde druhá část, jejíž osou už nebude lineární postup času, ale téma, nějaká shrnující, problematizující pasáž, která z předložených dat vyvodí závěry, předloží inspirativní souvislosti, možná snad i nastíní předpokládaný další vývoj.

To se nestalo, a tak jsou takové závěry ponechány v kompetenci diváka. Ten ale v tom případě nemá nijak snadnou úlohu. Spíše než dolovat zpod vrstev fórů a gagů alarmující fakta, která jsou sama shozena „srandou“, myslím, že si plným právem tuto „srandu“ a zdání nezávaznosti bude užívat a vůči potenciálním apelům zůstane imunní.

V programu k inscenaci píše dramaturgyně Ilona Smejkalová o tom, jak se inscenační tým potýkal s problémem mělkosti látky. Hloubka se zde asi hledá těžko, ale myslím, že řešení, které inscenátoři zvolili: navršit na tuto látku jednoduchou zábavu, je účinné, životaschopné a inscenace má díky němu potenciál být divácky velmi oblíbená.

Karolina Ondrová

Autorka je studentkou 2. ročníku magisterského studia Divadelní dramaturgie na JAMU a 2. ročníku magisterského studia Komparatistiky na FF UK.