Rozmarné léto/ Vladislav Vančura, Pavel Jurda, Jakub Nvota

Anotace

Tento způsob léta se nám zdá… Nechejte si ho zdát s námi! Svět ožívajících snů, ve kterém se divákům odedávna tají dech a v něm cosi rozmarného. Barvité vypravování slavné české klasiky pouze od února do června v cirkusovém šapitó v parku Lužánky.

Tak jako Vančura čaruje okouzlujícím způsobem s českým jazykem, chceme i my divákovi předvést cirkus se slovy, pantomimu s písmeny, žonglování s větami, navíc doprovázenou akrobatickými kousky a kouzelnickými triky. Herci již od listopadu dostávají lekce od učitelů akrobacie, aby se předvedli na visuté hrazdě, akrobatických kruzích a šálech, aby se Arnoštek před užaslými zraky diváků prošel po laně. Uvedení inscenace v tak výjimečném prostoru jako je cirkusové šapitó bude pro diváky, a neméně také pro herce činohry NdB, něco zcela nového a neobvyklého.Uvidíte zkrátka skutečný cirkus s klauny a akrobaty, s živou hudbou a občerstvením. Ze zimní nebo předjarní nálady vstoupíte do cirkusového stanu, ve kterém zažijete kouzlo, protože šapitó ovládne červnová atmosféra.

Vančurova útlá novelka z roku 1926, plná životní moudrosti a hravého humoru dávno patří do pomyslného zlatého fondu české literatury. K její popularitě přispěl v šedesátých letech i stejnojmenný film Jiřího Menzela. „Starou dobrou klasiku“ bude v návaznosti na svého Saturnina (nejnavštěvovanější činoherní inscenace posledních sezon) nově a neotřele režírovat slovenský divadelní tvůrce Jakub Nvota.

Inscenaci uvádíme ve vytápěném šapitó, sedadla jsou zde rozdělena do tří pásem a nečíslovaná. Pro náštěvu šapito doporučujeme zvolit neformální pohodlné oblečení i obutí.

Analytická kritika

Pocta poetismu

Erik Gilk

Jméno Vladislava Vančury (1891–1942) jistě není třeba široké veřejnosti zdlouhavě představovat. Z jeho rozsáhlého prozaického a dramatického díla jsou jednoznačně nejživější dva texty, které jsou diametrálně odlišné a jež od sebe dělí pět let: „humoristický románek“ Rozmarné léto (1926) a baladická próza Markéta Lazarová (1931). Shodou okolností byly obě prózy zfilmovány v tomtéž roce (1967) a svým provedením potvrdily odlišnost předloh: zatímco Menzelova adaptace Rozmarného léta se stala velmi populární komedií, díky níž repliky románových protagonistů doslova zlidověly, Vláčilova Markéta Lazarová se naopak stala jedním z vrcholů české filmové vlny šedesátých let a bývá považována za jeden z nejumělečtějších snímků naší poválečné kinematografie.

Ona široká žánrová škála ostatně není ve Vančurově tvorbě nikterak výjimečná, ba právě naopak. Jeho první tři romány vydané s roční periodou to názorně dokládají: Pekař Jan Marhoul (1924) je sociální román o tragickém společenském pádu dobrotivého pekaře, jehož laskavosti zneužijí vypočítaví a pokrytečtí obyvatelé maloměsta, Pole orná a válečná (1925) představují jeden z nejvážnějších literárních odsudků brutálního násilí a bezhlavého vraždění za první světové války se silným mravním akcentem, Rozmarné léto (1926) vychází svojí hravostí z poetismu.

Ostatně Vančura byl prvním předsedou avantgardního uměleckého sdružení Devětsil, na jehož půdě se roku 1923 tento jediný ryze český směr zrodil. Vančura napsal dokonce několik programových článků, v nichž prosazoval antiiluzivnost umělecké literatury, která nemá napodobovat skutečnost, ale vytvářet svébytné autonomní světy s vlastním řádem a pravidly.  V Rozmarném létu, které začal psát bezprostředně po dokončení náročných Polí orných a válečných jako jakousi oddechovou kompenzaci, se na poetismus naráží na více rovinách. Již postava kouzelníka Arnoštka upomíná na klíčovou básnickou skladbu Vítězslava Nezvala Podivuhodný kouzelník, považovanou za první text poetismu vůbec. Kouzelníkova „pomocnice“ Anna se za svobodna jmenovala Nezválková a „její otec, jenž byl velký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně“. To jsou velmi okaté narážky na velmistra básnického poetismu a autora básnických manifestů, jakým Nezval byl. K poetismu odkazuje rovněž postava kouzelníka a cirkusové představení, které obyvatelům lázeňského města Krokovy Vary potulný artista předvádí. Poetismus byl totiž výrazně inspirován městskou lidovou zábavou, mezi niž podle teoretika tohoto směru Karla Teiga patřily cirkusy, kabarety, šantány či fotbalové zápasy. Rozmarné léto ovšem není pouze manifestem poetismu, ale rovněž jeho reflexí a předjímáním jeho brzkého konce. Tak jako jeho reprezentanti Arnoštek s Annou opouštějí městečko po neúspěchu poslední produkce, aniž by jakkoliv narušili jeho zvyklosti a stereotypy, rovněž poetismus bude koncem dvacátých let vyčerpán a nezmění většinové vnímání literatury jako realistického napodobení skutečnosti. Nutno dodat, že v tom nebyl poetismus nijak výjimečný, téměř všechny avantgardní směry se po bombastickém nástupu poměrně rychle vyžily; snad s výjimkou nesmrtelného (alespoň v českých poměrech) surrealismu.

Je přirozené, že Rozmarné léto není literárním textem atraktivním jen pro filmaře, ale také a především pro divadelní scény. Divadelních inscenací bylo provedeno značné množství, poslední oficiální nastudování bylo realizováno v roce 2007 Divadelním spolkem Kašpar v režii Jakuba Špalka; v Brně se tak stalo naposled roku 1983 v Mahenově divadle. Přesně po čtvrtstoletí se tedy brněnští divadelníci k Vančurovu inspirativnímu textu vracejí, a to ve velkém stylu.

Inscenovat představení v cirkusovém šapitó pronajatém od manželů Berouskových se ukázalo jako skvělý a nosný nápad. Přitom šlo ovšem o z nouze ctnost vzhledem k momentální rekonstrukci Janáčkova divadla a z toho vyplývající vytíženosti Mahenova divadla jako provizorní operní scény. Představení dokonale využívá kruhové manéže, přístupné divákům ze tří stran. Snížený obvod o šířce zhruba pěti metrů představuje románovou řeku Orši, kterou občas některá z postav přebrodí, případně je využita pro sestavu „akvabel“. Vyvýšený střed pak slouží jako proměnlivá scéna, většinou je jí Důrova plovárna, případně hostinec nebo náměstí, na němž se odehrávají kouzelníkovy produkce, s jeho neodmyslitelnou maringotkou. Dokonale je využita široká obruba manéže zvaná pista, v jejímž sníženém středu je napuštěna voda. Na ní je umístěna lodička, kterou uvádí do pohybu chůze herce čvachtajícího ve vodě. Jedná se o dokonalou a navýsost vtipnou nápodobu přívozu.

Cirkusové prostředí výrazně podporují artistické kousky některých herců, živá hudba, která se svojí nostalgickou podmanivostí významně podílí na celkové atmosféře, a inovace v podobě dvojice klaunů. Všechny tyto prvky jsou přitom zařazeny funkčně s ohledem na celek přestavení a rozhodně nepůsobí jako jednotlivé, byť líbivé kousky. Artistické výstupy, jakými jsou cviky na hrazdě či v kruhu, práskání bičem, produkce velkých bublin, balancování na balonu a skoky na trampolíně, podporují konkrétní řeč postavy, zvýrazňují momentální situaci nebo slouží jako ztělesnění milostného snu. Hudebníci shlížející na manéž z horního balkonu citlivě a hbitě reagují na dění a bezchybně a synchronizovaně napodobují nejrůznější zvuky. Klauni nejenže zaplňují čas nezbytný pro změnu kulis a příležitostně si zahrají komplementární postavy (jako jsou dvě dívky koupající se za přihlížení ústřední mužské trojice) jak jinak než komicky, ale především zdařile navozují scénu. Jejich úvodní výstup s dopadajícími kapkami, jejichž zvyšující se intenzita pak vede k jejich nechytatelnosti, slouží jako ideální vstup do chladného deštivého léta, jehož způsob zdá se Důrovi „poněkud nešťastným“. Máme tu zkrátka co činit s konceptuálním představením, které se namnoze blíží Teigovým postulátům na komplexnost uměleckých sfér. Chtíc nechtíc tak brněnská inscenace Rozmarného léta vysmekla hlubokou poctu poetismu. 

Je obdivuhodné, že herci v poměrně komplikovaných replikách naprosto věrně a bez jediné chybičky doslovně naplnili přímou řeč Vančurových postav. Mimo jiné se tím ani v nejmenším neodchýlili od předlohy a naplnili její dějovou osnovu bez větší odchylky od původního románového příběhu. Taková „věrnost“ originálu je dnes spíše výjimečná, ale brněnskému představení tento rys svědčí, aktualizace se odehrávají na rovině celkové scénografie a dramaturgie, nikoliv prostřednictvím rádoby experimentálních úprav předlohy. Aktéři používají mikroporty z důvodu nekvalitní akustiky cirkusového šapitó a vzhledem ke svému frekventovanému pohybu v manéži i v hledišti. Jejich mluvené projevy jsou ovšem dobře slyšet, a to i přes hučení ventilátorů vhánějících do stanu teplý vzduch. A nutno říct, že v něm bylo opravdu teplo, tudíž se potenciální diváci nemusejí bát nepohodlí; až na tvrdá sedadla, jež ovšem k cirkusu patří a je nutno s nimi počítat.

Jednotlivé herecké výkony byly podle mých dosavadních zkušeností s brněnskými scénami nadprůměrné. O klaunech, které ztvárnili Martin Siničák a Hana Briešťanská, už byla řeč. Spíše okrajová role Anny připadla Anette Nesvadbové, která kouzelníkovu družku zahrála přesně tak, jak ji Vančura vystavěl: oplývá mládím a krásou, ráda koketuje. Jakub Šafránek byl pro roli Arnoštka vybrán především pro svoje mládí a mrštnost, neboť převážná část artistických kousků spočívala na jeho bedrech. Vedle sebejistého práskání bičem to bylo zejména vystoupení na kruhu a vskutku skvostná sestava v páru s Kateřinou Důrovou v podání Terezy Groszmanové. Ta v představení doslova exceluje a svou energičností a entuziasmem zastíní ústřední mužskou trojici místních „mudrců“. Vedle zmíněného kousku na hrazdě s Arnoštkem, jenž byl pro ni tím těžší, že byla ze všech stran vycpaná, aby naplnila představu kypré ženy v románu, stojí za pozornost její skoky na trampolíně, jejichž čím dál větší výška vtipně zhmotňovala její vzrůstající hněv na manžela Antonína. Martin Sláma jako abbé Roch a Michal Bumbálek coby major Hugo sehráli svoje role velmi přesvědčivě, oba si nalezli svoji osobitou gestikulaci, způsob řeči a tělesný postoj, jimiž vytvořili nezaměnitelné figury. Petr Halberstadt v roli Antonína Důry působil naopak velmi strnule a staticky, lidově řečeno nemastně neslaně. Možná to bylo v režisérových pokynech, přesto se nemohu zbavit dojmu, že herec se snažil především napodobit filmovou roli v podání Rudolfa Hrušínského, a proto postrádal kýženou originalitu.

Tato výtka představuje však snad jediné minus brněnského představení Rozmarného léta. Ve svém celku tato hra představuje opravdu skvostný zážitek, který zůstane v divácké paměti hodně dlouho. Jsou-li nabízena rovněž dopolední představení určená pro střední školy, je to více než dobře. Hra je totiž ideální příležitostí, jak se nenásilně seznámit s prozaickým dílem Vladislava Vančury, které je pro něžného čtenáře svou výstavbou i stylem poměrně komplikované. A to je bezpochyby skvělá vizitka této inscenace.

Rozmarné léto. Režie Juraj Nvota, dramaturgie Pavel Jurda. Premiéra 23. února 2018 v cirkusovém šapitó v parku Lužánky.

Autor je literární kritik a historik.

Nachtkritik

Rozmarné léto

Národné divadlo Brno začalo akciu Mezinárodní festival nového cirkusu, divadla a hudby 23. februára 2018 premiérou inscenácie Rozmarné léto. Ide o divadelné stvárnenie rovnomernej knižnej predlohy, Vančurovej novely napísanej roku 1926. S príchodom do divadla vo mne vznikala otázka, aká bude pridaná hodnota prevedenia na javisko, čo bude to, čo vytvorí jedinečný dojem popri špecifikách literárneho a filmového spracovania a samotnej predvídateľnosti deja na scéne veľkého šapitó?

Veľkým plusom inscenácie je jej farebnosť a obraznosť. Už samotné šapitó zvonka v kombinácii s vizuálne bohatou scénou Karla Czecha si diváka získa. Scéna lemovaná potokom obsahuje ako dominantný bod maringotku, ktorá viackrát mení svoju polohu. Tá je zároveň otvárateľná z boku, čo sa využíva pri konci inscenácie. Inak sa na scéne vyskytuje len malé množstvo predmetov, ktoré dotvárajú kulisu spolu s kostýmami Markéty Sládečkovej. K tomu sa pridáva živá hudba, ktorá vznikla pod vedením Martina Geišberga. V spolupráci s ďalšími troma hudobníkmi vystrieda perkusie, gitary, akordeón a rôzne klávesové, dychové a bicie nástroje. Hudba aktívne reaguje na dianie na javisku a patrí za mňa k najlepším častiam inscenácie.

Najviac vo mne rezonuje otázka dramaturgie predstavenia. V spojení s otázkou stanovenou v úvode som žiaľ až do konca predstavenia nenašiel prednosti divadelného stvártnenia, ktoré by z neho spravili unikátne prevedenie vo vzťahu k známym predlohám. Ako zaujímavú hodnotím prácu s klaunmi (Martin Siničák v roli velkého klauna a Hana Tomáš Briešťanská v roli malého klauna), ktorí dopĺňali samotný dej svojimi krátkymi výstupmi pracujúc s rozmanitými divadelnými formami. Zároveň však napriek zvládnutému žánru vstupu klaunov do inscenácie nepodporili z môjho vnímania jeho jednotnosť a celistvosť. Tak ako aj ďalšie herecké výkony, ktoré boli na jednej strane vizuálne dychberúce, na strane druhej rozbíjali tempo predstavenia, ktoré už samo o sebe malo ťažký spád. Otázka, či bude výsledok viac činohra, alebo cirkus, respektíve aký bude pomer medzi nimi, vo mne zostala aj po skončení predstavenia s nejednoznačným pocitom. V rámci samotného spracovania a možností textu však hodnotím herecké výkony, ako Annette Nesvadbovej, Terezy Groszmannovej, tak Jakuba Šafránka ako výkony hodné uznania, tým viac, že nikto z nich nie je profesionálny cirkusový akrobat.

Ako preto uznávam originalitu prepojenia divadla s cirkusom v spojení s hravosťou inscenácie, musím sa priznať, že niektoré otázky, s ktorými som do divadla šiel, vo mne zostali a pokazili ináč veľmi príjemný zážitok vychádzajúci z potenciálu, ktorý šapitó v strede mesta v parku v Lužánkách prináša.

Matej Synak

Autor je studentem čtvrtého ročníku oboru Dramaturgie a dramatická tvorba na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.