Saturnin/ Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář, Ondřej Havelka

Anotace

„Představte si luxusní kavárnu za nedělního dopoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se v pohodě opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih…“

Kdo by ho neznal? Vždyť Saturnin (1942) Zdeňka Jirotky patří k nejoblíbenějším českým humoristickým románům vůbec a byl dosud přeložen například do angličtiny, němčiny, španělštiny a lotyštiny.

Okouzlující příhody pána a jeho bezmála geniálního sluhy, situované do noblesní prvorepublikové atmosféry, na českých scénách zdomácněly už dávno. V Národním divadle Brno je uvidíte v úspěšné dramatizaci Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky a v režii hravého slovenského režiséra Jakuba Nvoty.

Na jeviště Mahenova divadla vtančí v rytmu swingu nejen Saturnin, ztvárněný nositelem Ceny Thalie za rok 2013 Martinem Siničákem, ale také teta Kateřina, Milouš, dědeček, slečna Terebová a ironický pozorovatel doktor Vlach. Pobaví přitom všechny generace.

Těšit se můžete na inteligentní humor i fantastickou odvahu vzít všednost útokem – třeba koblihami. Protože jak řekl Zdeněk Jirotka: „Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života.“

Živě hraje swingová kapela Melody Gentlemen.

Premiéra: 27. listopadu 2015 v Mahenově divadle

Analytická kritika

Iveta Dudová
Autorka je studentkou Divadelní vědy na FF UP.
 
OSLAVA ČESKÉ VYNALÉZAVOSTI

Inscenování Jirotkova humoristického románu s sebou nese hned několik možných obtíží. Běžný divák se jistě nevyhne konfrontaci s filmem Jiřího Věrčáka z 90. let, s excelentní ústřední dvojicí Havelka-Vízner. Navíc je titul napsán formou pásma fejetonů. To vše doplňuje množství rozličných charakterů, v jejichž konfrontaci vzniká svérázný humor. Saturnin tak prověří nejen představitele titulní postavy, ale i souhru celého souboru. Nelehký úkol, Národní divadlo Brno se ho ovšem chápe se swingovou lehkostí a elegancí.

Přesuňme se nyní do anglické kavárny nad rozhovor dvou konzervativních gentlemanů. Elegantní prostředí laděné do pastelových barev dokresluje hudba přítomné swingové kapely. Inteligentní rozhovor se zaobírá konverzačními tématy, ale i touhou po naplnění života. Krásný obraz, vtrhne do něj ovšem komorník Saturnin.  A právě titulní dvojice sluha-pán pohání celou inscenaci.

Saturnin v podání Martina Siničáka doslova rozboří původní stereotypní život svého pána Leopolda (Dušan Hřebíček). Zajištění hausbotu, výuka tenisu, či odstraňování nápadníků krásné slečny Barbory (Anette Nesvadbová), představuje pouze malou část z komorníkovy všudypřítomné iniciativy. Siničákův Saturnin jistě nezapře odkazy k Víznerově interpretaci, ale oproti filmu přichází s výraznějším komickým nadhledem, lehkostí a ironizací. Jeho pán se od filmu odklání razantněji. Dušan Hřebíček netěží veškerou komiku z nemotornosti Leopolda, naopak jej představuje jako postaršího distingovaného gentlemana, charakterizovaného vybraným chováním za všech okolností. Následuje prudérní teta Kateřina (Jana Štvrtecká) se svou zásobou lidových mouder a s pubescentním synem Miloušem (Štěpán Kaminský), spolu se kterým usiluje o dědictví po elektřinou posedlém dědečkovi Leopoldovi (Zdeněk Dvořák). Herecké obsazení brněnské inscenace jistě neurazí, navíc skutečnou lahůdku tvoří spojení činohry a živé hudby. Ať už se jedná o swingové evergreeny Dívka k rytmu zrozená, či pochodový rytmus písně Já mám ráda Sokola, herci odhalují svůj nesporný muzikální talent. Především oceňuji práci Anette Nesvadbové, jejíž profesionální pěvecký projev diváka příjemně osvěží. Hudební složka inscenace je velice povedená. Daří se jí na vlně vtipu a lehké ironie charakterizovat postavy, dotvářet atmosféru, ale i skrýt mnohdy náročnější přestavby.

Problém však nastává ve scénografii Szilárda Borárose. Tendence využít lehkou metaforu a navázat na Jirotkovu specifickou poetiku i v pojetí scény, představuje odvážný záměr. Zapojení fantaskních prvků jako stylizovaný transformátor do klasických prvorepublikových reálií je vtipné a funkční, navíc dokonale dokresluje povahu dědečka Leopolda a dobře pobaví. Avšak využití obrovských plošných maket hmyzu, obláčků a veverky spíše rozbíjí nastavený trend. Metafora, vytříbenost, a britský sklon k suchému humoru se projevuje ve všech složkách inscenace, což bohužel agresivní scénické prvky nerespektují.

Saturnin Jakuba Nvoty je lehkou ironickou komedií, pásmem jednotlivých příběhů proložených skvělou hudbou Melody Gentlemen. I přes problematickou fejetonovou formu předlohy drží inscenace pohromadě, nesená na vlně svébytné oslavy české a obecně lidské vynalézavosti a humoru. Delší stopáž zde neuškodí, swingové výstupy příjemně osvěží, stejně jako energie všehoschopného Martina Siničáka v dokonalé souhře s hereckým souborem. Národní divadlo Brno představuje skutečně kvalitní interpretaci Saturnina. Sice to místy není čestné, ale je to české, s kvalitním humorem a hudbou, protože přeci co Čech, to muzikant.

Psáno z reprízy 3. 12. 2015

Nachtkritik

Kateřina Chromečková
Autorka je studentkou Divadelního manažerství JAMU.
 
SATURNIN

Nová inscenace Národního divadla Brno Saturnin se svým zpracováním poněkud míjí s knižní předlohou – respektive, její pověsti nakonec bohužel nedostála. Tvůrci se opakovaně chytali doslovného vtipu jako tonoucí stébla, což celému tvaru podráželo nohy. Pokus o groteskní vyznění pak pokulhával především proto, že jednotlivé scény byly protahované a nepřirozeně pospojované; jednalo se o sled událostí, kde se ale nic zásadního nestalo. Červená nit dějové linie zůstala v pozadí.

Zamýšlený vtip častokrát nepobavil, neboť byl rozmělněn a přehrán ad absurdum. Nečitelnost záměru tvůrců ve hře s detailem dosáhla vrcholu ve „scéně z lesa“ – zde mne veverka „voyeur“ jen umocnila ve zmatenosti z celku.

Postava Saturnina v naprosto přesném ztvárnění Martina Siničáka (ačkoli byla hlavním potenciálním tahounem celé inscenace) nedostala prostor, který by si zasloužila. Jediná složka, která dostála vzniklým očekáváním, byla ta kostýmní – trefná a funkční. Saturnin tedy nakonec vyvolal jediné, a to dojem nenaplněných očekávání a nudy.

Psáno z premiéry 27. 11. 2015

Prameny a média

MARTIN SLÁDEČEK: JAK JSEM SI SATURNINA ZAMILOVAL

Omrzelo vás sedět doma, číst Třebízského, poslouchat Smetanu? Zaklapněte knihu, vypněte rádio a nechte se pozvat do Mahenova divadla, kde vás už v listopadu poprvé obslouží geniální sluha Saturnin. V rytmu živě hraného swingu přinese chytrou zábavu pro celou rodinu, okouzlí svou fantazií – a jen tak mimochodem vám obrátí život naruby. Nevěříte?

Také jsem nevěřil. Vlastně jsem tento provařený Jirotkův humoristický román z roku 1942 nikdy neměl rád. Nezměnilo to ani jeho vítězství v národní čtenářské anketě s názvem Kniha mého srdce (2009).

Tehdy jsem nechápal, proč jsme si jako národ zvolili právě Saturnina – dílo svým mondénním charakterem i noblesním humorem tak nečeské, stojící mimo naši literární tradici a epigonské směrem k anglofonní literatuře, zejména k autorům Jerome K. Jeromemu a P. G. Woodehouseovi. A nejhůř: Dílo postrádající vztah ke společenské realitě své či jakékoli jiné doby, ve kterém postavy za jakéhosi slunného (někdy i deštivého) bezčasí neřeší problém vážnější, než je výpadek elektřiny nebo dědictví. Napadlo vás někdy, jak a kdy si vydělávají na svou bonmotoidní existenci? Jistě, mají zrovna prázdniny, ale…?!

Co o nás vlastně vypovídá, že jsme v roce 2009 namnoze sáhli po „laskonce“ z Jirotkovy literární kavárny, která snad jednou za čas potěší, ale náročnějšího čtenáře jen stěží nasytí?

Chceme si snad lhát do vlastní kapsy a tvrdit, že v tomto díle spatřujeme sami sebe takové, jací opravdu jsme, anebo po vzoru saturninovských postav jen rádi utíkáme z problematické sociální reality někam na samotu, ničíce za sebou mosty?

Nebudete se mi proto divit, když se vám přiznám, že mě nijak zvlášť nepotěšilo, že už dlouho plánovaná adaptace Saturnina v sezoně 2015/2016 připadla jako dramaturgovi právě mně. Ještě jsem netušil, že během práce na ni si konečně pojmenuji příčinu jeho všeobecné oblíbenosti, a už vůbec by mě v té chvíli nenapadlo, že si ho sám zamiluji.

Četl jsem pak Saturnina poprvé a chtě nechtě se obdivoval noblese a laskavosti Jirotkova vypravěčského umění, jeho moci zasazovat jemné pointy, spočívající často jen v jazykové nuanci. Situace nám důvěrně známé a všední, třeba návštěvu v nemocnici, líčí ústy vypravěče přesně a zároveň s osvobozujícím humorem, kterého se nám v nich často nedostává. Vtip kavárenského komentátora Jirotky netyje z výsměchu, jak tomu často bývá, jeho humor je povznesený a zároveň povznášející v tom smyslu, že čtenáře povznáší nad každodenní skutečnost a světí ji – dává mu ji spatřit jako světlou nedělní kavárnu.

Četl jsem Saturnina podruhé a představoval si jednotlivé postavy v podání našich herců. Naráz mi začalo docházet, jak skvělým pozorovatelem Jirotka byl, a dramaturg ve mně mu děkoval. Nenechavého herce pak totiž stačí odkázat na tu či onu větu, líčící jeden jediný detail, bezvadně charakterizující celou jeho postavu. Věřte mi, tolik pravdivého materiálu vlídně odpozorovaného životu se v české literatuře jen tak nevidí.

Četl jsem Saturnina potřetí a nahlas jsem se smál. Toužil jsem být alespoň na chvílí součástí onoho míruplného světa, ve kterém elegantní lidé mluví s krásnou uměřeností a pro vše, co narušuje jejich přirozený klid (neboť jsou od přírody klidní!), mají po ruce ten správný bonmot.

A pak mi to došlo. (Anebo taky ne.) Obliba Saturnina u Čechů nemusí být dána ani naší slepou potřebou sebestylizace, ani touhou hromadně uniknout společenskému pnutí. Co když je tento Jirotkův román spíš milovaným a opečovávaným obrazem toho, kým bychom jednou chtěli být? Lidmi saturninovsky inteligentními, kultivovanými, klidnými, snášenlivými – a prázdninově šťastnými. Právě takovým lidem by se totiž jistě podařilo vytvořit ideální svět klidu, míru a nadhledu, ve kterém by se i cesta českým lesem k nejbližší chatě jevila být „pochodem hladu“. Vidíme-li v Jirotkově Saturninovi vzor našeho přístupu k životu, nelze proti jeho oblibě nic namítat.

A tak jsem si Saturnina zamiloval. Budu rád, když se na náš smělý pokus o jeho převod na jeviště přijdete do Mahenova divadla podívat. S naším souborem a s lednickou kapelou Melody Gentlemen, hrající nefalšovaný prvorepublikový swing, ho pro vás připravil hravý slovenský režisér Jakub Nvota. Těšit se na vás bude nejen nositel Ceny Thalie za rok 2014 Martin Siničák v titulní roli, ale celý tvůrčí tým, včetně scénografa Szilárda Borárose a kostýmní výtvarnice Hany Knotkové, jejichž návrhy můžete na této dvojstránce už teď obdivovat. Tak tedy na viděnou – od 27. 11. 2015!

 


 

VÝBĚR Z PROGRAMU INSCENACE 
 
MARTIN SLÁDEČEK: ZDRAVICE TAK TROCHU MRAVOLIČNÁ

Vážení a milí diváci,

dnes vám v divadle nabízíme zázrak. Protože jak jinak Saturnina nazvat?

Tento humoristický román Zdeňka Jirotky z roku 1942 bezpochyby náleží k tomu nejsvětlejšímu a nejveselejšímu, co se na poli české literatury urodilo. O to neuvěřitelnější je, že se tak stalo v jednom z nejtemnějších a nejsmutnějších období našich národních dějin, v úhorových podmínkách Protektorátu Čechy a Morava. Saturnin byl tehdy, podobně jako třeba Poláčkův román Bylo nás pět, jedním velkým, během zatemnění psaným „navzdory“. A zůstal jím vlastně dodnes, byť v trochu jiné podobě.

Jen si připomeňme Saturninovo vítězství v národní čtenářské anketě Kniha mého srdce. Této útlé Jirotkově knížce plné jemného, inteligentního humoru, neseného kultivovaným jazykem, jsme v roce 2009 dali přednost před všemi ostatními. A to přes to, že většina z nás dávno přivykla legraci vykřičenější a lacinější. V plevelu hrubých vtipů, lascivních historek všemožných „bavičů“ a sitcomových hlášek, na které nás pro jistotu upozorňují chladné smíchové chóry, jsme jako zázrakem nepřehlédli žertovný kvítek Zdeňka Jirotky. Ba co víc: noblese a laskavosti jeho vypravěčského umění, oné moci zasazovat cudné, takřka ostýchavé pointy spočívající často jen v jazykové nuanci, jsme řekli jasné „ano“.

Nedivím se. Situace důvěrně nám známé a všední, třeba návštěvu v nemocnici, líčí Jirotka přesně a zároveň s osvobozujícím nadhledem, kterého se nám v nich dostává jen zřídka. Vtip tohoto kavárenského komentátora netyje z výsměchu, jak tomu někdy bývá, je povznesený a zároveň povznášející v tom smyslu, že čtenáře staví nad každodenní skutečnost a světí ji, dává mu ji spatřit jako světlou nedělní kavárnu. Jsa kultivovaný, kultivuje.

Náš divadelní Saturnin, kterého za chvíli uvidíte, anebo jehož jste právě zhlédli, se své literární předloze pokouší dostát specificky divadelními prostředky, vprostřed krásných, fantasticky hyperbolizovaných kulis a za zvuku živě hraného swingu. Činí tak s vědomím, že jen přiblížit se tomuto zázraku – by byl zázrak.

Příjemný večer!

 

A V NÁVAZNOSTI NA ZDRAVICI TŘIKRÁT JEN TAK O HUMORU (I O TOM SATURNINOVĚ)

„Jisto je, že humor plní velikou a nezbádanou sociální funkci, tak jako zcela nepochybně plní významnou funkci biologickou. Vtip je útok i obrana, je to projev převahy a zbraň slabšího, ale vedle toho má tisíc jiných původů a účelů, z nichž jeden bývá fantastická a odpoutaná bezúčelnost.“

Karel Čapek: Marsyas čili Na okraj literatury

„Vždycky je smích určitým druhem poznání, rozlišením věcí a jejich hodnocením. Čím více milujeme člověka, tím zdravěji se umíme smát.“

Jiří Frejka: Smích a divadelní maska

„Člověk se nedovede smáti, je-li opuštěn a sám. Humor má tedy podstatně sociální a sdružující funkci. Vysmívá se nespolečenskosti, aby dosáhl maximální družnosti povah.“

Karel Teige: Svět, který se směje

 

SATURNIN TAKŘÍKAJÍC POD PALBOU                                                 

„Náš literární humor miluje zemi a drží se při ní a nejsilněji se v něm ozývají tóny jadrně a bodře utěšitelského smíchu, širokého a důkladného. Z. J. přináší smích lehčí, pojímaný a vyjadřovaný po sportovnicku. Saturnin je lehoučká, půvabná a veselá kniha. Nechce víc než osvěžovat smíchem. Není to velký humor, který by smíchem otvíral pohled i na tragickou stránku života. Je bezstarostný, samoúčelný. Žije bez závazků.“

Lidové noviny, 1943

„Je vzácným (bohužel) příkladem, že humorných účinků možno dosáhnout bez jakékoliv banálnosti nebo hrubosti (o které se většina našich humoristů domnívá, že je to vtipnost). (…) Na konci románu použil Jirotka jednoho svého nedělního feuilletonu z rozhlasu – a to je právě to, čím děj svého románu celkem pokřivil. Vnesl tam zcela nový prvek, na samém konci, kdy se už motiv nedal dobře rozvést.“

V. Tichý, Národní práce, 1943

„Jirotkovy nenáročné humoristické povídky a glosy, populární v tisku a na estrádách padesátých let, ztratily dnes již mnoho ze své aktuálnosti a účinnosti.“

V. Závodský, Brněnský večerník, 1971

„A nejenom, že dovede psát teple a srdečně: uměl ve své nejpopulárnější knížce Saturnin, která vyšla už v mnoha vydáních, zkarikovat nadutost a snobství tak dokonale, že rozesmál tisíce a tisíce vděčných čtenářů.“

Achille Gregor, Svobodné slovo, 1971

„Samozřejmě to Jirotka nemyslí nijak agresivně, je to gesto veselé provokace. Jde mu o to, aby život nebyl šedivý, aby se lidé projevovali individuálně a vtipně.“

Ondřej Havelka, Kniha mého srdce, 2009

 

O SATURNINOVĚ NEROZTRŽITÉM PÁNOVI A VLASTNĚ I SLUHOVI ČESKÉHO HUMORU                   

„Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života.“

Zdeněk Jirotka se narodil 7. ledna 1911 v Ostravě. Nastoupil tam na gymnázium, ale v kvintě byl z kázeňských důvodů vyloučen. Vyučil se zedníkem a poté v Hradci Králové vystudoval vyšší průmyslovou školu stavitelskou. Roku 1933 nastoupil vojenskou službu. Jako důstojník pěchoty (podporučík) sloužil v Košicích, Banské Bystrici a na několika místech na Moravě, kde se také seznámil se svou ženou, učitelkou Helenou Slezákovou. V armádě sloužil až do jejího rozpuštění v roce 1939. Poté pracoval na Ministerstvu veřejných prací v kanceláři pro stavbu průplavu Labe-Odra-Dunaj. Po nuceném odchodu (nebylo žádoucí, aby byli bývalí důstojníci zaměstnáni při plánování pro Němce strategické stavby) se věnoval již pouze literární činnosti.

Počátky tvorby Zdeňka Jirotky jsou spojeny se jménem jeho přítele Jana Drdy. Ten pracoval jako redaktor Lidových novin a po společně strávené dovolené a několika hodinách družné zábavy Jirotkovi navrhl, aby zkusil napsat příspěvek do Lidových novin. Otiskly mu hned první povídku s názvem Sedm stupňů pod nulou (1940).

Druhá jeho povídka nesla název Můj sluha Saturnin (1940). Jejím rozšířením pak vznikl humoristický román Saturnin (1943).

O dva roky později vydal Jirotka svůj druhý román Muž se psem (1944, 1968 byl rozšířen o 4 povídky). V Lidových novinách publikoval sloupek Pražský film a začal také spolupracovat s rozhlasem. Psal pro něj drobné hry, hříčky, fejetony a vyprávění ze života. Soubor tří jeho rozhlasových her vyšel pod názvem Hvězdy nad starým Vavrouchem (1946).

Po válce pracoval šest let jako redaktor v Lidových novinách a poté krátce spolupracoval s humoristickým týdeníkem Dikobraz (1951-1953). Později odešel do Československého rozhlasu, kde působil jako vedoucí redakce humoru a satiry, a setrval tam bezmála deset let (do roku 1962). I nadále publikoval v různých časopisech a psal hry pro televizi. V roce 1956 vydal pod názvem Profesor biologie na žebříku několik povídek a fejetonů ze školního prostředí. Při svém zaměstnání si přivydělával pořádáním zábavných pořadů a besed po celé republice nebo jako porotce v nejrůznějších soutěžích.

Tím, že otevřeně nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 (dokonce žertoval o tom, že napíše pokračování Saturnina s názvem „Saturnin v ruském zajetí“), se dostal mezi zakázané autory a dvacet let nesměl publikovat. To zapříčinilo ztrátu motivace pro další práci. Po roce 1989 vyšly už jen reedice jeho starších děl. Zemřel 14. dubna 2003 v Praze ve věku 92 let.

 

BESEDA V DIKOBRAZU, PŘI KTERÉ SE SATURNIN SKRÝVÁ MEZI ŘÁDKY       

Když jsme se vrátili v září do Prahy, zašli jsme si do redakce Dikobrazu.

Zdeněk Jirotka vypadá na první pohled náramně vážně. Ale to jen na pohled. Je rád veselý a rád se baví, má rád život a lidi a veselá jiskřička pod brýlemi skoro neuhasíná. Měl jsem vždycky dojem, že ho tuze baví žít na tomto světě, pozorovat lidi, zabývat se jejich slabostmi a hříšky a nedostatky, pro které jsou právě tolik zajímaví a hodní lásky.

„Tak jestli tomu dobře rozumím,“ začal, když jsem mu předložil Vláďovu teorii, „mám to buď potvrdit, nebo vyvrátit. Já to asi obojí udělám jen částečně. Mohu jen říci, co já si o tom myslím, a samozřejmě nemusím mít pravdu. Takže bych to, co budu povídat, rád opatřil doložkou, jaká kdysi bývala na účtech: S výhradou chyb a omylů.

Tak předně je tu ten Vláďův předpoklad, že ten, kdo píše veselé knížky, je veselý člověk. Jednoduchost toho úsudku budí podezření, že není správný. Ale já si myslím, že v podstatě správný je. To je jedno, že ten člověk taky má své starosti, nějaké trápení nebo že je mu občas smutno. Přesto je veselý, jinak by se patrně nepřičiňoval o to, aby se lidé smáli a měli radost. Tak v tom bych dal Vláďovi za pravdu, ale poopravil bych jeho mínění, že se takový člověk celý den směje. To asi nedělá, a je dobře, že to nedělá.

Já bych vám třeba vysvětlil, jak to myslím. Přistihl jsem se při tom, že jsou mi protivné texty některých tanečních nebo pochodových písniček, které nabádají lidi, aby se smáli děj se co děj. Mě jistě nikdo nebude podezřívat, že bych neměl smích rád. Těší mě, když se lidé umějí od srdce zasmát, a ze všeho nejraději mám, když se zvonivě chechtají malé děti. To je hned svět hezčí. Ale jestliže někdo chce, aby se lidé smáli, musí je rozesmát, a ne jim to doporučovat. A to ještě tak, jako kdyby jim radil, aby se smáli za jakýchkoliv okolností. Znáte to: stane-li se ti tohle, směj se, potká-li tě ono, směj se, a kdyby se ti snad stalo tohle, směj se, směj se jen dál. Člověk, který by se smál, nechť se děje cokoliv, patří do ústavu, a to není veselé, to je smutné.

Potom se Vláďa ještě zmiňoval o vyprávění anekdot. V tom má patrně pravdu. Nedovedu si představit člověka, který by se pokoušel o humor v literatuře a neměl by rád anekdoty, neobdivoval se jim. Myslím anekdoty dobré, slušné a inteligentní, a ne nějaké ubohé šprýmy, v nichž třeba oplzlost nahrazuje vtip. Opravdu dobrá anekdota dokazuje, že v hlavách jejích neznámých původců jiskřil intelekt, a ze stanoviska abychom tak řekli odbornického je to malý klenot a ukázka dokonalé umělecké práce se slovem a myšlenkou. A jestliže někdo anekdoty miluje, patrně je taky rád vypráví.“

Vladimír Kovářík: Hlasy a tváře (Čtení o umělcích a umění)

 


 

MÝDLO FUNGLNOVÉ, MÝDLO OSUDOVÉ
aneb
Číslo, které jsme po generálce vypustili

LEO

Názor tety, že strýc byl vědeckým pracovníkem, také není možno úplně vyvrátit. V určitém smyslu slova byl člověkem, který objevil celou řadu chemických pouček, které už před ním objevili jiní. Ale strýc o tom nic nevěděl, a nelze proto jeho zásluhy přehlížet.

KATEŘINA zpívá

Mýdlo nové, funglnové

Hrdě míchá bez ustání

Nad to mýdlo osudové

Opatrně se teď sklání.

Mýdlo nové, funglnové,

Jásat davy už už slyší

A pod mýdlem osudovým

Teplotu jen lehce zvýší.

LEO

Protože chemii vůbec nerozuměl, byly cesty jeho objevů posety trny a zkropeny potem, ale nebylo mu lze upřít sportovního ducha. A strýček opravdu na leccos přišel. Tak například zjistil při vzrušujícím pokusu, že lít vodu do kyseliny je blbost, a vůbec mu nevadilo, že tento poznatek, korektněji vyjádřený, mohl získat z učebnice chemie pro nižší třídy středních škol, aniž by si byl při tom popálil prsty a zánovní vestu. Chemie byla mu panenskou pevninou. Podoben středověkému alchymistovi pachtil se za přeludem, padal a zase se zvedal, jenže na konci jeho cesty nezářil kámen mudrců, nýbrž univerzální mýdlo.

KATEŘINA zpívá

Mýdlo nové, funglnové,

Ví bůh, že výbuch nečeká,

To mýdlo, v němž se osud skryl,

Vráz zahubilo člověka!

Ó chemie, ó, chemié,

Ty zkázonosná harpyje!

Ó chemie, ó chemie,

Jaképak mýdlo umyje

Teď bolest z tváře mé?!

LEO

Na oltář svého snu o mýdle vyrobeného z bezcenného svinstva nepatrnými výrobními náklady kladl strýc František oběti v podobě nejrůznějších zranění a popálenin. Jednou byl dokonce ztlučen rozzuřenými dělníky, kteří na jeho rozkaz smíchali dvě suroviny a nestačili pak skákat okny ven. Dělníci míchali v kádi podivnou směs a ptali se strýce Františka, co z toho vlastně bude. Zachmuřený strýc v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: „Ví Bůh.“ Byl velmi překvapen, když po této lakonické odpovědi jeho spolupracovníci propadli panice a dali se na zběsilý útěk. Domnívali se, že strýc řekl: „Výbuch.“

KATEŘINA zpívá

Mýdlo funglnové, mýdlo osudové,

Ten velkolepý odkaz tvůj,

To mýdlo, v němž se osud skryl,

Proč jenom páchne jako hnůj?!

Ó chemie, ó, chemié,

Ty zkázonosná harpyje!

Ó chemie, ó chemie,

Jaké mýdlo umyje

To mýdlo v ruce mé!