Teror/ Ferdinand von Schirach

Anotace

Let společnosti Lufthansa z Hamburku do Mnichova. Na palubě 164 cestujících. Letadlo je uneseno teroristy a míří proti Allianz Aréně, kde v té chvíli sleduje fotbalový zápas 70 000 fanoušků. Životy lidí stojí proti sobě. Čas běží. Je třeba se rychle a správně rozhodnout. Jaké jsou rozkazy? A jaká rozhodnutí? Vojenský pilot, major Lars Koch jedná. Za své činy se musí následně zodpovídat před soudem. Roli porotců svěřil autor divákům. Na jejich hlasování závisí konečný verdikt nejednoznačného případu, jenž vybízí k přehodnocení vlastních etických postojů. Autor klade zásadní otázky po právních, morálních, psychologických, filosofických aspektech řešení vypjaté modelové situace. Kde je pravda? Morálka? Právo? Co je hrdinství? Lidská důstojnost? Jak námi manipuluje strach? Jaké jsou důsledky našeho pragmatismu či idealismu? Toto dilema zaručeně nenechá nikoho chladným! Teror je současným evropským divadelním hitem. Po premiéře v roce 2015 v berlínském Deutsches Theater a frankfurtském Schauspielhaus se tato výjimečná hra stala fenoménem v dalších více než třiceti renomovaných evropských divadlech. Divácký ohlas vzbudil rovněž televizní film z produkce německé ARD. Ferdinand von Schirach patří v současnosti k nejúspěšnějším německým autorům. Náměty pro svoje napínavé detektivní příběhy čerpá z vlastní právnické praxe.

Překlad této hry vznikl s podporou Goethe institutu.

Analytická kritika

Vilém Faltýnek

Mluvené divadlo na velkých českých scénách nikdy nezakořenilo. Němci mají pro ně vlastní výraz „sprechtheater“ a patří k jejich kulturní tradici. Je to náročná disciplína, která klade velké nároky zejména na herecké schopnosti práce s hlasem a textem. U nás zůstávala vždy výsadou malých, komorních scén na okraji divadelního světa, Lyry Pragensis, Violy a podobně, jakoby v důsledku nedůvěry, že od velkého jeviště divák čeká víc. Viděli jsme ale 13. října v Redutě, při premiéře Národního divadla Brno, že divadlo neztratí přitažlivost ani napětí, spolehne-li se především na hlasy a řeč.

Dramaturgyně Národního divadla Brno Lucie Němečková (s dřívějšími zkušenostmi právě z pražské Violy) a režisér a šéf scény Martin Glaser se prý při volbě nového titulu spontánně shodli na hře německého prozaika a dramatika Ferdinanda von Schiracha Teror. Byla napsána v roce 2014, o rok později ji berlínský Deutsches Theater uvedl ve světové premiéře, loni ji Ondřej Šebesta přeložil do češtiny a téhož roku také Česká televize odvysílala německý film natočený podle této hry. České divadelní premiéře v Brně předcházely desítky uvedení v Evropě, Americe i Asii. Hra se totiž během dvou let stala světovým hitem a jenom za poslední týdny přibylo na mapě světa několik nových inscenací.

Ferdinand von Schirach je profesí právník a na divadelní scénu přenesl soudní líčení. Odehrává se od začátku do konce v soudní síni a podstatou projednávaného případu je toto: terorista před půl rokem unesl civilní dopravní letadlo se 164 osobami na palubě a oznámil, že je hodlá navést na v té době plně obsazený sportovní stadion s kapacitou 70 000 diváků. Na bojové stíhačky, které se ho pokusily přimět k přistání, nereagoval. V posledním možném okamžiku pilot jedné z nich, Lars Koch, vypálil na civilní letadlo střelu, po zásahu jednoho z motorů se Airbus zřítil a všichni lidé na palubě včetně útočníka zahynuli. Lars Koch je přesvědčen, že zabránil rozsahem mnohem horší katastrofě. Pozůstalí obětí ho naopak považují za masového vraha. Případ má některé okolnosti, které posouzení komplikují. Koch jednal navzdory povelu nestřílet. Dále, v okamžiku, kdy stíhačka zaútočila, získali cestující určitou naději, že teroristu zneškodní. A současně jakýmsi trestuhodným opomenutím nikdo nedal pokyn v evakuaci stadionu. Takže tu před porotou stojí skutečně neřešitelný problém, zda směl stíhací pilot obětovat 164 nevinných civilistů včetně dětí. Divadelní soud přitom neposuzuje řadu okolností, kterými by se reálný soud musel zabývat. V tom je hlavní rovina stylizace, s níž Schirachova hra umně pracuje – situaci ideově koncentruje.

Soudní přelíčení jako dramatická metoda

Hra patří žánrově mezi dramata, která můžeme označit jako dramata soudní nebo justiční. K nejznámějším hrám tohoto typu patří například Dvanáct rozhněvaných mužů Reginalda Rose (1954) nebo Přelíčení Petera Weisse (1965). S Roseovou hrou má Teror společnou snahu najít pravdu. Roseovi soudci se přou o to, jak se věci udály, v Teroru se hledá morálně či humánně správné stanovisko k události, o níž v zásadě není pochyb. A tato pravda se v obou případech hledá střetem pečlivě argumentovaných a samozřejmě protichůdných interpretací událostí. Striktní forma soudního zasedání hru Teror spojuje spíš s Weissovým Přelíčením. Dvanáct rozhněvaných mužů zachycuje situaci v zákulisí soudu, během porady poroty, která je víceméně neformální.

Hra Teror začíná příchodem soudního tribunálu a vznesením obžaloby. Poté je zahájeno dokazování, dostavují svědci a je i obžalovaného soud vyslýchá, obě strany kladou svědkům otázky.  Na žádost žalující státní zástupkyně je vyhlášena přestávka a po ní se přistupuje k závěrečným řečem. A následuje hlasování: svůj hlas pro vinu nebo nevinu Larse Kocha odevzdá každý divák do připravených uren, které kolují hledištěm. Představení končí vynesením příslušného rozsudku. Také průběh je tedy zjednodušený, oproštěný od procedurálních detailů, ale zůstává to podstatné pro líčení jako formální způsob, jak co nejlépe, racionálně a věcně posoudit komplikované situace porušení zákona, spojené navíc často se značnými emocemi. I v tomto oproštění zůstává Schirachův obraz soudu velmi přesný a autentický. Weissovo Přelíčení pracuje především s výpověďmi svědků a je založeno na skutečných dokumentech z Norimberského soudu. U Schiracha se jedná o fikci, byť věrně respektuje realitu soudu a navozuje zdání vysoce pravděpodobné situace s mnoha konkrétními odkazy k právnímu řádu.

Zkušenost s touto dramatickou formou u nás není velká. Přelíčení se v Čechách hrálo pouze jednou, a to rok po svém vzniku. Drama Dvanáct rozhněvaných mužů, herecky vděčná hra s detektivní zápletkou, se průběžně vrací a objevilo se dosud na osmi českých scénách. Existuje ovšem i málo známý český pandán v tvorbě dramatika Jaromíra Ptáčka. Ten sám použil soudní formu víckrát, ale nejkonkrétněji ve hře Konec dětí. V září 1970 ji uvedl Československý rozhlas a o měsíc později Klicperovo divadlo Hradec Králové. Pojednal v ní fiktivní, ale o skutečnost opřený případ, kdy matka zavraždila své novorozené dítě, které přišlo na svět s rozsáhlým tělesným poškozením. Na vině byl nedostatečně otestovaný lék, který v těhotenství užívala. A stejně jako Schirach i Ptáček téma pojednává jako soudní přelíčení na scéně. Snaží se představit publiku všechny možné úhly pohledu, všechny argumenty nutné pro pochopení motivace, která k vraždě vedla. A také Ptáček se v závěru obrací k posluchačům/divákům a rozhodnutí o vině či nevině matky ponechává na nich (ovšem pouze v myšlenkové rovině, s reálným hlasováním se nepočítalo). Temná Ptáčkova hra byla zřejmě reakcí na pocity bezvýchodnosti, do nichž občany této země uvrhly politické události konce 60. let po potlačení Pražského jara. V nových poměrech, v roce 1991, napsal stejný autor hru Co se stalo, nemůže se odestát, v níž opět formou soudního jednání otevírá téma odsunu sudetských Němců spojeného s masakry bezbranných civilistů. Ptáček se stejně jako Weiss opírá o reálné soudní protokoly. Společnost ovšem nebyla připravena na revizi narativu. Jeho justiční hry nezanechaly hlubší stopu, na niž by bylo možno dnes navazovat.

Jednat hlasem

Jaké možnosti má režisér při práci s takovým zdánlivě dokumentaristickým textem, jako je hra Teror? Může se podvolit autorovi a přijmout jeho požadavek autentičnosti. S věcnou distancí představit situaci a stanoviska. Neaspirovat na psychologickou kresbu postav a uměleckou zkratku, spolehnout se na sílu slova. Navodit hru na soud a přimět diváky, aby se do ní zapojili a sdíleli s tvůrci snahu o nejlepší možné posouzení a rozhodnutí soudní pře. Nebo naopak lze nad Schirachovým textem režírovat sémantické zkratky, doplňovat a zahušťovat významy. Obsazením například měnit věk či pohlaví postav, předepsané autorem, pracovat s etnickými konotacemi apod. Jak lze zjistit z video-upoutávek různých zahraničních divadel na internetu, existují například inscenace, kde scénografie abstrahuje od obvyklého vybavení soudní síně. Jinde se významně pracuje se světly či projekcí. Riziko této cesty spočívá tom, že se oslabuje distanci a kritické myšlení diváka, o než, domnívám se, jde autorovi především.

Glaserova inscenace se vydává první cestou, respektuje autorovu intenci. Režie charakter textu nijak nepřetváří ani nedomýšlí. Scéna Pavla Boráka je strohá soudní síň. Kromě tří jakoby „koženkových“ základní bloků (zadní plán a dvě bočnice), které sál vymezují, vidíme pouze černé stoly na tenkých nohách. Působí trochu křehce, jako by se mohly každým okamžikem samovolně složit. Prostor je neměnný až do okamžiku hlasování, kdy se rozsvícením otevře do hlediště. V ten moment na scénu přivezou velké kyvadlové váhy. To je také vedle začátku inscenace jediný případ, kdy se poruší iluzivní charakter představení. Jinak hlediště zůstává ve tmě. Je zřejmé, že zapojování publika do hry není jednoduché. Předseda senátu v úvodu představení z rampy osloví rozsvícené hlediště a vysvětlí pravidla hry. Pak pokynem, aby přítomní povstali, zahájí jednání. Obecenstvo ale nereaguje. Možná je brzo. Ovšem situace se opakuje i před vynesením rozsudku: také teď v hledišti chybí vůle povstat.

Režisér Glaser neměl snadnou situaci. U tohoto typu dramatického textu je rozhodující práce s herci. Na řeči tu všechno stojí. Přitom není v české kotlině tolik herců, kteří ovládají umění řeči na potřebné úrovni. V tomto případě se totiž nelze spokojit se základním požadavkem hlasové rezonance ve všech hlasových polohách a dynamických stupních. Nároky na představitele jsou vyšší: je nutné soustředit všechny významy v hlasu, jemně nuancovat, akcentovat, mluvou vytvořit, udržet a vyklenout napětí, které podtrhne myšlenku; nelámat ani nepřerušovat. Udržet řeč, jako by to bylo plnohodnotné tělo hereckého projevu. Zkrátka jednat hlasem. Herec mluví, aby si divák představoval, aby prožíval a aktivně myslel a sám zaujatě hledal správné stanovisko. O to tu totiž jde především: vtáhnout, aktivizovat diváka. Nesmí se překročit jemná hranice přehrávání popisovaných situací, které se přitom tolik nabízí. Základní dramatická situace je totiž suchá a nebarevná: soud projednává událost, která se stala před více než půl rokem. To je nutné zachovat. Tím se udržuje odstup. Ale současně je soudní síň místem evokace, kde se vše znovu intenzivně prožívá. A do tohoto procesu evokace je potřeba zapojit diváka. Hlavními prostředky, které má divadlo k dispozici, zůstávají slovo a řeč.

Očekávali bychom obsazení herců se zkušeností rozhlasové práce u mikrofonu. Kde jinde se také dá umění řeči naučit a ovládnout. Eva Novotná, zkušená rozhlasová herečka, toto očekávání potvrzuje: v roli státní zástupkyně podává velmi přesvědčivý výkon. Její projev byl pro mě tím nejzřetelněji vtahujícím a myšlení provokujícím. Civilní uměřenost spojená s naléhavostí myšlenky, které prosazuje. Bez zaváhání zvládá vyklenout velké plochy textu s nejednoduchým akcentováním. Svou závěrečnou řeč po velkém zdvihu na konci ztiší a nechá doznít, a pak ji přirozeně zvedne k poslednímu důraznému závěru. Podobně předseda senátu Zdeněk Dvořák. Velmi zaujatý nepředpojatou snahou nalézt pravdu, s vysokou mírou autentické civilnosti. Když přichází v úvodu před rozsvícené hlediště, okamžitě na sebe soustřeďuje pozornost, celou bytostí vyzařuje apel a důraz.

Obhájce Larse Kocha je razantní a sebejistý mladý právník. V podání Martina Siničáka i on umně graduje rozsáhlé argumentace. Ovšem v jeho případě je kladen větší důraz na postavu jako takovou. Obhájce dá několikrát bezděky najevo despekt k soudu, jakoby pře jeho klienta byla nad slunce jasná a předem rozhodnutá. Dává najevo nesouhlas s držením Kocha ve vazbě. Připomeňme si: přichází se zpožděním, zapomene si obléct talár, neodpustí si uštěpačnou poznámku k předsedovi soudu…  Promítá se pak i do Siničákova projevu. Mluví s přehnanou, snaživou expresivitou (oblečen do efektní módní konfekce, kterou možná vlastně nechce zakrývat) a vyvolává podprahový dojem, že to, co říká, je vykalkulované, neautentické.

Podobně zdůrazněnou postavou je i pilot Lars Koch. V podání Jana Grundmana cedí odpovědi přes zuby, uhýbá očima, mluví jakoby neochotně a bohužel s tím také technicky „polyká“ konce slov a vět. Jeho řeč je přerývaná, více se tu podtrhuje dramatická situace postavy, než její hledisko – názorový kamínek v mozaice argumentů a protiargumentů, kterou mají diváci posoudit.

Christiana Lauterbacha předvolaného jako svědka, vykresluje herec Dušan Hřebíček rovněž spíš psychologickými prostředky. Dlouhé zámlky, hledání a vyrážení odpovědí, které jsou pro vojáka samozřejmou banalitou. Lauterbach je důstojníkem letectva Bundeswehru a působí dojmem nevalné inteligence. Tak se to alespoň jeví, protože je zcela podřízen systému rozkazů, pravidel, která rozhodují za něj. Jeho postava poukazuje, kam až to může zajít, vzdá-li se jedinec osobní zodpovědnosti a „pouze plní rozkazy“ – slyšíme tu odkaz k nacistické minulosti Německa a mimochodem i autorovy rodiny. Z Lauterbachových překvapených odpovědí se mj.  dozvídáme, že nikoho v krizovém štábu vůbec nenapadlo řešení, které by celou situaci zásadně zjednodušilo: evakuovat sportovní stadion. Času na to bylo dost.

Nejdál – a pro mě až na hranici – zašli tvůrci v psychologizaci postavy svědkyně Maiserové, jak ji hraje Klára Apolenářová. V zobrazení postavy převládají emoce, návaly zoufalství ze ztráty manžela a otce jejich dcery, který v letadle zahynul. Pobouření Kochovým činem je u ní logické. Emoce jsou však vyjadřovány obvyklými psychologickými prostředky, které oslabují divákův odstup. Námět inscenace má sám o sobě takovou sílu, že by bylo výhodnější emotivní projevy postav a zpřítomnění tělem spíš tlumit a snažit se zachovávat rovinu evokace vnitřních představ. Možná si Klára Apolenářová a Dušan Hřebíček nebyli při premiéře ještě jistí a jejich projev se během repríz zklidní a získá nadhled.

Odsoudit nebo osvobodit Larse Kocha?

Posuzování činu majora Kocha hlavní je náplní večera. Hra je vystavena tak, že postupně sugestivním způsobem představuje a rozkrývá oba protichůdné názory. Každý další argument protistrany se zařezává hlouběji. Státní zástupkyně v jednu chvíli položí otázku, na niž Koch nedokáže najít odpověď: „Vystřelil byste i v případě, že by v tom letadle seděla vaše žena a váš syn? Co by bývalo bylo, kdyby byli v tom letadle? Také byste je zabil?“ Koch je v rozpacích a nedokáže odpovědět, protože „každá odpověď by byla špatná“. Základní konflikt je z lidské perspektivy neřešitelný. Přesto se z rozhodnutí nelze vymluvit.

Interaktivita všelijaké techniky už nám zevšedněla, ale v divadle je stále přitažlivá. Uvaděčky divákům při příchodu do sálu rozdají hlasovací kuličky. Po závěrečných řečech obžaloby a obhajoby publikum hlasuje. Rozsvícené hlediště ožívá a živě komentuje výsledky – urny se přesypávají do misek velkých stylizovaných vah přivezených k tomuto účelu na scénu. Výsledek je brzy jasný.

Autor napsal dva různé konce. Jsou rovnocenné, ale zdá se mi po přečtení scénáře, že přece jen Schirach straní verzi viny. Logika argumentace v této závěrečné řeči je zřetelnější, odpovídá autoritě práva, které bez ohledu na emoce mluví jednoznačně. Ústava nedovoluje vyvážit životy jedněch životy druhých. „Cestující letadla Lufthansy byli vydáni na milost a nemilost nejen tomu teroristovi, ale také Larsi Kochovi. Byli zabiti a na jejich důstojnost, na jejich nezadatelná práva, na celé jejich lidské bytí nebylo dbáno. Lidé nejsou předměty, jejich životy se nedají měřit na čísla, nepodléhají tržním zákonům,“ mohl by předseda soudu podle scénáře vysvětlit toto rozhodnutí.

Při brněnské premiéře jsme slyšeli osvobozující rozsudek. Přestože inscenátoři přivedli na scénu méně sympatického majora Kocha, než text vyžaduje, a někdo by mohl mít i dojem, že mu i trochu napovídají, jak se má rozhodnout. I přesto ho publikum osvobodilo. V tomto případě předseda senátu vyhlašuje, že „Lars Koch nestřílel z osobních důvodů, nýbrž ve snaze zachránit diváky na stadionu. Zmírnil tedy objektivně menší zlo. Z toho důvodu ho nečeká žádný trestní postih.“ Výrok dokonce připouští nedokonalost zákonů: „Lars Koch se stal soudcem nad životem a smrtí. Nemáme žádná právní kritéria, na základě kterých bychom zkoumali jeho svědomí. V tomhle jej zákon, ústava i naše soudy nechaly samotného.“ Tento rozpor dvou argumentů zde není možné dál posuzovat. Jaké důvody vedly jednotlivé diváky k rozhodnutí, můžeme odhadovat. Zřejmě to byl hlas na podporu člověka, který na sebe dokázal vzít tak strašnou zodpovědnost. Logická by byla obava z toho, že by se sami mohli podílet na nespravedlivém odsouzení. Jistě mohlo být i víc důvodů. V Redutě po premiéře mezi diváky rezonoval argument „menšího zla“. K tomu bych ale poznamenal, že opěrným bodem pro hodnotové soudy by snad mělo být něco pevného, a ne relativní poměřování s větším zlem. Zmanipulovat člověka k tomu, aby přijal zlé řešení, by pak přece bylo velmi snadné. Stačilo by vytvořit vhodný kontext zla ještě většího.

Hlavním hrdinou divák

Hlavním hrdinou inscenací Schirachovy hry Teror je divák. Nejen hlasováním o závěru, ale zejména tím, že v jeho hlavě ožívá hlavní dramatický konflikt hry. On je rezonanční deskou, bez níž drama nemůže dospět do svého závěru. Kdyby se ho nepodařilo aktivizovat a vtáhnout, nesplnila by hra svůj účel. Není to snadné, ale v Redutě se to daří. I s výhradami k hereckému uchopení některých postav, jak jsem naznačil. Martin Glaser vhodně vyvážil míru experimentu a divadelní konvence. Publikum jeho inscenaci s napětím sledovalo, přijalo svěřený úkol a s potěšením se vyslovilo. Z rozhovorů po premiéře soudím, že pro mnohé diváky to byl neobvyklý zážitek, který uvízne v paměti a inspiruje další přemýšlení.

Premiéra a zatím všechny reprízy v Brně skončily osvobozujícím rozsudkem. Na průběžně doplňované webové mapě mapě světa (http://terror.theater/) jsou evidována všechna města a země, kde se Teror uvádí nebo připravuje. V západním světě většina představení skončí osvobozením obviněného. Při detailnějším pohledu výsledek není tak drtivý, pro nevinu se vyslovuje pouze 61,3 procenta hlasů, zato s pravidelnou převahou. Pouze v Číně a v Japonsku – ve světě, kde kulturní a společenská tradice není tolik nakloněna individualitě – vítězí opačný rozsudek. Divadlo tu vydává silné sdělení o světě a době, v nichž žijeme. (Hodnocení tu ovšem znesnadňuje fakt, že výsledky jsou v pohybu a jen během korektury tohoto textu se v Německu objevily tři inscenace, u nichž taky vítězí rozhodnutí o vině…)

Soudní drama se obvykle objevuje, když umělec vycítí ve společnosti neřešené morální dilema, a rozhodne se ho zveřejnit, pojmenovat analytickou, nepsychologickou cestou, a přispět tak k jeho kontrolovanému, postupnému uvolnění. Jmenovaní autoři minulosti jsou toho dokladem. Vznik Teroru právě teď a jeho ohlas ve světě to jednoznačně potvrzuje. Hra tohoto typu obnovuje schopnost přemýšlet, zjemňovat a rozlišovat myšlenky a úsudek. Nespoléhat se na snadno konzumovatelné holé věty z médií. Je to příležitost intenzivně promyslet, jakou hodnotu pro nás má lidský život, kam až jsme schopní zajít v omezení své svobody a komu ji případně chceme svěřit do rukou.

Nachtkritik

Jan Grulich

Mahenova činohra NdB uvedla v Redutě inscenaci morálního soudního dramatu německého autora Ferdinanda von Schiracha pod titulem Teror, které se stalo šlágrem evropských scén. Věcnou a racionální režii měl ředitel NdB Martin Glaser na scéně Pavla Boráka /skromná a realistická scéna imitující soudní síň/, v komorním obsazení hráli Zdeněk Dvořák /soudce/, Eva Novotná /státní zástupkyně/, Martin Siničák /obhájce/, Jan Grundman /obžalovaný/, Dušan Hřebíček a Klára Apolenářová /svědkové/. A v neposlední řadě v dramaturgii Lucie Němečkové. Vzdáleně Teror připomíná Dvanáct rozhněvaných mužů, slavnou hru Reginalda Roseho a legendární Lumetův film podle ní. Také soud, také morální rozhodování o vině a nevině v oblasti právnických kliček. Hrdina hry sestřelil letadlo s teroristy, které směřovalo na nabitý stadion s mnoha tisíci lidmi /70 000/. Pokládal svou činnost za menší zlo, ačkoliv právně to neměl podložené. Zabil tak přes 160 lidí. Kromě soudu má o vině rozhodnout i laická porota, tedy v tomto případě diváci. Ortel zástupkyně zní vinen, obhájce nevinen, diváci se většinou hlasů rozhodnou pro nevinen. Obžalovaný je zproštěný viny a propuštěný z vazby. U většiny diváků zvítězil selský rozum, že menší zlo je přijatelné a není tedy nutné vždy dodržovat právnické formulace, když přinášejí jen větší zlo. Toto sdělení, zvláště v Německu, kdy v rámci pokrouceného práva bylo v minulosti konáno velké zlo, je velmi aktuální, ale platí i pro jiné země. Výkony všech představitelů jsou velmi sugestivní a zcela neschematické, přesto byli diváci schopni rozhodnout se a volit jedno řešení. Z hlediska nápadité dramaturgické volby, výborné režijní interpretace, která poskytla textu to, co žádá a v neposlední řadě skvělých hereckých výkonů celého souboru je Teror  dalším tvůrčím počinem v činnosti brněnské činohry za poslední období. NdB, tedy Mahenově činohře se opravdu velmi daří.

Filozofický opus o vině, strachu a hodnotě lidského života

Sabina Machačová

Divadlo Reduta si pro první premiéru nové sezóny zvolilo nelehkou a zároveň jedinečnou hru Teror německého dramatika Ferdinanda von Schiracha. S jejím filozoficky náročným obsahem i nároky na inscenační klíč se vyrovnalo skutečně výborně.

V posledních letech se s dramatickými texty na téma terorismus takříkajíc roztrhl pytel. To svědčí nejen o aktuálnosti tohoto celosvětového problému, nýbrž také o nezpochybnitelné tradici společenského poslání divadla. Ke známým textům, které více či méně podrobně zkoumají extremistické a fanatické jednání, násilí plynoucí z přesvědčení a jeho důsledky, patří např. Mayenburgova hra Mučedník, Terorismus od Olega a Vladimira Presňakovových, drama Mobil od Sergi Belbela, hra Rozhovory s teroristy Robina Soanse, Anna 11. března od Palomy Pedrero nebo Události od Davida Greiga. Uvedené hry nejsou o nic méně kvalitní nežli Schirachův Teror, jejich autoři však povětšinou zaměřují svoji pozornost na motivaci a profil pachatelů, pocity obětí a jejich příbuzných.

Schirachova divadelní disputace si moment teroristického útoku půjčuje “pouze“ jako výchozí situaci a věnuje se především úvaze nad motivací člověka, který se útoku rozhodl zabránit navzdory zákonným normám. Drama se tak ve skutečnosti zabývá otázkami, které obvykle zůstávají stranou: rozporem mezi zavedenými principy a osobním svědomím a morálkou, volbou mezi větším a menším zlem, relativizací i potvrzením ceny lidské důstojnosti a hodnoty lidského života. Je to hra o strachu, o osobní odpovědnosti, o schopnosti ospravedlnit jednání, které bychom v jiné situaci (možná) odsoudili. Lze obětovat jistý menší počet lidí za cenu záchrany většího počtu lidí? 

Realistické soudní přelíčení s majorem Luftwaffe Larsem Kochem, který protizákoně sestřelil letadlo unesené teroristy a mířící na fotbalový stadion, na kterém se nacházelo sedmdesát tisíc lidí, a který tak zavraždil sto šedesát čtyři cestujících na palubě letadla, za což je postaven před soud, je v kontextu obdobně tematicky zaměřené dramatiky vskutku ojedinělé.

Divák inscenace je tomuto soudnímu procesu přítomen v roli porotce. Jsou mu předložena fakta a důkazy, pozoruje výslech svědků, jsou mu určeny závěrečné řeči žalobkyně i obhájce. Především však musí na konci soudního jednání sám zaujmout stanovisko a hlasovat dle svého svědomí pro jednu z možností. Vinen? Ano či ne? 

Pokud bychom byli přítomni soudnímu jednání jako nezúčastnění diváci a závěrem si pouze vyslechli rozsudek soudce, aktivizovalo by to naši pozornost i naši vnitřní potřebu o daných otázkách přemýšlet a zaujmout k nim stanovisko méně. Zodpovědnost je naše. Před našima očima se hlasy diváků sečtou na velkých vahách a Lars Koch je… možná odsouzen… možná zproštěn obvinění… 

Inscenační tým stál ještě před jedním nelehkým úkolem. Jak inscenovat drama realistického soudního procesu, jehož nejdůležitější složkou je slovní argumentace (jejíž význam by neměl být nijak upozaďován dalšími složkami), a zároveň vytvořit divadelně zajímavou inscenaci, která diváka uspokojí nejen intelektuálně, ale také esteticky. Toho se inscenaci režiséra Martina Glasera podařilo dosáhnout. Všechny dostupné prostředky, které podpoří divadelnost, ale zároveň nenaruší formální nároky inscenace, jsou využity.

V případě inscenace Teror nelze navzdory velkým otázkám hovořit o velkých dramatických postavách. Lze ale hovořit o velkém umu herců minimalisticky a přitom barvitě ztvárnit charaktery omezené takto “nevděčným“ žánrem. Individuální charaktery a názory postav jemně pronikají do nadosobního příběhu pomocí drobných akcentů, které jsou také zdrojem podprahového a uvolňujícího (nikoli zlehčujícího) humoru.

Můžeme uplatnit právní předpis bezvýhradně na jakoukoli situaci? Kdo je vinen a kdo je oběť? Co je statečnost, zbabělost a svéhlavost? Kde jsou hranice osobní morální odpovědnosti? Záleží jen na Vás, jak budete soudit.

Prameny a média