U Kočičí bažiny/ Marina Carr

Anotace

Irský venkov, syrový kraj bažin a rašelinišť. Místní komunita se chystá na slavnost. Svatební den Carthaga Killbridea a jeho mladé nevěsty Karolíny je však od počátku zastíněný temnými znameními, starými pověrami a kletbami. V jejich středu stojí Hester Swanová. Dlouhých 14 let žila Hester s Carthagem a má s ním dceru Josie, ten ale teď svůj život hodlá spojit s bohatou dcerou sedláka Cassidyho. V jeho životě ani v jeho domě už není pro Hester místo. Hester se cítí už zas oklamaná, opuštěná, ponížená, ale nehodlá se vzdát a podvolit. Bude bojovat až do konce, i když tuší nebo snad i ví, že je její osud stejně jako osud její matky a dcery spojen se zrádnou Kočičí bažinou. Právě na jejím okraji se kdysi narodila. Právě tam ji kdysi zanechala její matka. Na tomto místě se rozhodla zůstat a čekat na ni. Zůstane a bude bojovat – už ne o svoje štěstí, o svoji budoucnost, ani o prostou lidskou důstojnost. Bude bojovat jako kdysi amazonky, jako dávné barbarské čarodějky – proti všemu a proti všem.

Marina Carr je v současnosti nejznámější irská dramatička. Vystudovala anglickou literaturu a filosofii a je autorkou 16 divadelních her. Ve svých dramatech čerpá zejména z motivů antické mytologie a tragédií, které zasazuje do prostředí drsné irské krajiny. Hrdinky jejích her probouzejí prastaré síly. Střet dionýsovského, barbarského, předkřesťanského živlu se světem tvrdých, bigotních venkovanů je vždy fatální. Drtí, trhá a spaluje.

Píseň Josie Swanové zpívá: Tereza Marečková j. h.

Nachtkritik

V bažinách

 

Patrik Boušek

 

Inscenace U Kočičí bažiny podle textu Mariny Carr v režii Martina Františáka sází na herce. Scénografie (zastupující prostor u Kočičí bažiny obecně) je funkční, bílá a rozlehlá. Má navíc dva dominantní prvky: reálný karavan a jídelní místnost na kolečkách, tyto zastupují dvě prostředí (karavan, kde bydlí hlavní postava a jídelna v domě, kde se odehrává svatební hostina), do kterých se občas dostáváme také a v závěru se na scéně vyskytují zároveň, to když se svět bortí a prostorové zákonitosti přestávají platit.

Už na začátku se dovídáme, že Hester Swanová (Tereza Groszmannová) musí zemřít. Všechno a všichni ji varují, že pokud neopustí místo, kde se narodila, tak bude litovat. A Hester dává jednoznačně najevo, že Kočičí bažinu opouštět nehodlá. Jako z bažiny se noří všechny temné události Hesteřina života, které ji dovedly do situace, ze které nelze uniknout. Svobodomyslná, nestabilní Hester dala už takřka všem záminku k nenávisti a je s podivem, že ji vesničané ještě stále tolerují a snaží se jí pomoci. Nebo je alespoň vyhnat a tím zachránit před ní samotnou.

Celá inscenace má velmi pozvolné tempo. Vychází to i z výstavby textu, který má mustr „dobře napsané hry.” V první polovině se seznamujeme s postavami a získáváme první verze některých událostí. Jak bylo napsáno, inscenace sází na herce. Ať už se jedná o suverénního Igora Bareše (hrajícího „zlého” velkostatkáře Cassidyho), nebo Terezu Groszmanovou, která musí náročný kus udržet po celou dobu a více či méně se jí to daří na výbornou. Scénicky neuvěřitelně působivá je Marie Durnová v postavě Kočičí ženy a nová posila souboru Tomáš David na sebe na scéně dokáže upoutat pozornost a přitom zůstat uvěřitelný.

Tak jako se zacyklují události na scéně (stále dokola jsou nám předkládány stejné dějové fakty), tak je tvořena hudba. Jedna houslistka pomocí looperu vytváří komplikovaný hudební doprovod, který začíná vždy nenápadně, ale postupně zesiluje až někdy takřka agresivně doplňuje dění na scéně.

Druhá polovina postupně začíná uzavírat tématické linie jednotlivých postav, převrací pohledy na předchozí události, tempo se postupně zrychluje až vše eskaluje v závěrečných několika minutách.

Řemeslně se jedná o velmi funkční inscenaci, které se dá vytnout máloco. Snaž až na tématické vymezení.

Příběh Hester Swanové je totiž jednoznačně tragický. Její motivace je ale zpočátku těžko zachytitelná, a posléze není snadné se s ní ztotožnit (právě kvůli excentričnosti projevu), chápeme racionálně problém s matkou, ale necítíme ho, nevidíme ho, jen se o něm mluví. Vícero žen v textu je poznamenaných problematickým mateřstvím, nicméně inscenátorům to neslouží jako tématický motiv, „pouze” jako motivace.

V programu je uvedeno, že hra vznikla „během velkých společenských otřesů v Irsku” a že je určena „pro generaci, která byla konfrontována se strachem a nejistotou uprostřed velké společenské změny.” Tyto motivy tam jsou jednoznačně cítit v kontrastu „pohanské” minulosti a dravé touhy zlepšit svůj materiální status za každou cenu, nicméně zobrazeny jsou povrchně. V době, kdy zažíváme velké geopolitické změny by se přitom dalo říci, že je to téma, které se nás jednoznačně dotýká. Ztrácíme půdu pod nohama a naše vepříny můžou kdykoli shořet.

Ne každý divák totiž dokáže naplno pochopit a ocenit komplikovaný a bolestný vztah s matkou, jaký ovlivňuje život (nejen) Hester Swanové.

Ovšem ohniskem zájmu inscenátorů byly silné postavy (kterých je hra plná) jejich pečlivé vedení mnohdy komplikovaným terénem děje a působivé a přitom ne ukřičené finále. To vše se jim podařilo.

Výtka o tématické nejasnosti je tak jediným větším škraloupem inscenace a nemusí být každým vnímána stejně.

 

 

Prameny a média