Věra/ Simona Petrů

Anotace

Prostná jednoho výjimečného osudu.

Výstup na Olymp a strmý pád. Nová vítězství a prohry. Fascinující, téměř antický příběh ženy, která se nevzdala. Původní hra nejuváděnější brněnské autorky inspirovaná osudem Věry Čáslavské. Stačil letmý pohyb hlavou a její život se obrátil naruby. Z nejlepší sportovkyně světa a druhé nejpopulárnější ženy planety po Jacqueline Kennedyové se měl stát odpad společnosti. Psal se rok 1968 a gymnastka Věra Čáslavská slavila na olympiádě v Mexiku sportovní triumf. Své tvrdě vybojované medaile „věnovala“ mužům Pražského jara a postavila se proti sovětským tankům, které tou dobou okupovaly Československo. Při vyhlašování výsledků odvrátila na stupních vítězů při sovětské hymně nepatrně hlavu. Tichý protest ji v její zemi uvrhl na další léta do zapomnění… Nositelka samurajského meče projevovala svou odvahu a statečnost navzdory osudu. Čelila rodinné tragédii a osobní krizi. Žila v neutuchající víře a pravdě, věrna svým zásadám a občanským postojům i svému jménu. Věra. Spíš než o životopis výjimečné ženy a sportovkyně jde o smysl lidské existence v zatěžkávacích momentech vlastního života a zlomových okamžicích historie. O význam slova odvaha, sláva, odpovědnost, hrdinství, pravda i lidské štěstí… Hra vznikla pro Národní divadlo Brno.

Subjektivní kritika

Věra

premiéra 2. 3. 2018, divadlo Reduta, Brno

Tak tak. Sliby se maj’ plnit (nejen) o vánocích, jak napsal kdysi ve své slavné vánoční písni otec naší dvojnásobné olympijské vítězky a světové sportovní superstar (přirovnávané některými novináři právě k Věře Čáslavské), Janek Ledecký. Slíbil jsem milé paní dramaturgyni nádherně zrekonstruovaného divadla Reduta (kde jsem, hanba mi, byl po dlouhých více než 20 letech!), že se pokusím – byť „ne-divadelník“ a „obyčejný občan- divák“ – napsat své dojmy z poslední premiéry divadla s prostým názvem Věra. Čestnou vstupenku na skvělém místě v šesté řadě (seděl jsem mj. hned za Vojtou Dykem a Táňou Wilhelmovou) jsem obdržel i proto, že jsem měl tu čest poznat paní Věru Čáslavskou – jejíž životní příběh je ve hře ztvárněn – osobně, a zřejmě jako poslední český novinář jsem s paní Věrou dělal v jejích rodných Černošicích rozhovor (3. července 2016). A také jsem pod dojmem tohoto nezapomenutelného, více jak hodinu a půl trvajícího posezení (nad samotnou paní Věrou rozporcovaným nakládaným hermelínem, s třetinkou piva a štamprlí výtečné hruškovice) o pár dnů později pro naši legendární gymnastku napsal báseň s názvem Vera ’68. Tu paní Čáslavská četla již na nemocničním lůžku, asi týden před svým odchodem do sportovního nebe… Věřím, že jí báseň udělala alespoň trochu radost, stejně jako by jí určitě udělala radost skvělá inscenace autorky Simony Petrů (režisérkou hry je neotřelými nápady obdařená Tereza Karpianus). Ještě jsem s paní Petrů o hře nemluvil, ale předpokládám, že stejně jako já při psaní básně, i ona hodně čerpala z filmových dokumentů legendární dokumentaristky paní Olgy Sommerové, která byla mimochodem na premiéře, spolu s Radkou Čáslavskou, osobně přítomna.

Než se pustím do samotné recenze, dovolte mi malou (či spíše větší) odbočku týkající se mého vztahu k paní Věře Čáslavské. Když mi bylo nějakých patnáct, šestnáct let, dostala se mi do rukou útlá knížečka Cesta na Olymp (pozor, neplést si s knihou Pavla Kosatíka Život na Olympu!) z roku 1972. Já, tehdy coby aktivní gymnasta, jsem knížku přečetl jedním dechem a byl jsem z ní doslova unešený – a nejen z knihy samotné, která je napsána svěžím, čtivým a osobitým jazykem, plná břitkého i laskavého humoru, ale je také popisem dřiny a úsilí, které za veleúspěchy gymnastické ikony stály. Byl jsem oslněn i samotnou autorkou a ústřední hrdinkou knížky a do Věry Čáslavské jsem se tehdy – po létech to mohu přiznat – platonicky zamiloval. Jak je z jednoho záběru celovečerního dokumentu (Věra 68) Olgy Sommerové patrné, nebyl jsem zdaleka jediný, milióny Japonců už od poloviny 60. let uctívaly Věru Čáslavskou jako bohyni a to, že jako asi jediná žena obdržela vzácný samurajský meč a po „sametové“ revoluci se stala čestnou předsedkyní Česko-japonské společnosti (a spoluzakladatelkou Nadace Sakura), a že obdržela Řád Vycházejícího slunce, to svědčí o mnohém. Všem, kteří tuto úžasnou (byť hodně zcenzurovanou) knížečku nečetli, vřele doporučuji – k mání je jistě ve většině knihoven a občas se objeví i v antikvariátech. Já sám si v ní dodnes, i po více jak 40 letech, pravidelně listuji, pročítám namátkou některé kapitoly, a tato knížečka mi dala do života mnoho. Mj. třeba to, jak je důležité pěkně zabalit i ten nejmenší dárek, protože tím člověk prokazuje obdarovávanému úctu (viz kapitoly o Japonsku), nebo to, jak je důležité vytrvat, být silný a jít si za svým cílem atd. Málo se asi ví, že paní Věra byla velmi sečtělá a měla velký literární talent a je velká škoda, že již nestihla dokončit plánovanou vlastnoručně psanou biografii (když psávala na svém dvorečku na počítači či v jedné malé místnůstce v domku po rodičích, říkávala tomu, že „balzakuje“). Jistě by to byla četba poutavá a obohacená o spoustu detailů a zajímavostí, které se do jiných publikací či novinových článků nedostaly. Já sám chovám coby vzácné relikvie asi čtyři e-maily, které jsem od paní Věry po našem interview dostal, včetně nádherného osobního věnování do zmiňované knížky Cesta na Olymp. Mimochodem, než mi paní Věra věnování vepsala, zalistovala v knížce a během chvilky našla stránku, kde mi vlastním perem zatrhla odstavce, které byly tehdejší cenzurou zkráceny či zcela „vymizíkovány“, a bylo vidět, že to nedělá poprvé…

A nyní již můj subjektivní – a podotýkám zcela laický – pohled na divadelní hru Věra.

Hra se mi moc líbila a nemám jí naprosto co vytknout. Naopak. Věrně zobrazuje životní příběh Věry Čáslavské („prostná jednoho výjimečného osudu“), od prvních gymnastických krůčků a seznámení s tehdejší „první dámou“ čs. gymnastiky, Evou Bosákovou (byť si s ní později Osud, či spíše režim krutě zahrál), přes její vyčerpávající tréninkové úsilí a metody (trenérkou pozdější gymnastické královny byla paní Slávka Matlochová), přes zobrazení olympiády v Tokiu 1964 (tři zlaté medaile) včetně momentu nezvládnutého, leč pro japonské publikum zopakovaného (a již podařeného) „ultra Cé“ na bradlech, až po srpen 1968 (s autentickými vstupy rozhlasových moderátorů a duněním tanků) a následný triumf v Mexiku v roce 1968 o měsíc později. Samozřejmě nemohla chybět pasáž „tichého protestu“, kdy na nejvyšším stupínku, stojíc vedle ruské soupeřky Nataši Kučinské, při sovětské hymně sklonila československá šampiónka demonstrativně hlavu na stranu, aby se nemusela dívat na sovětskou vlajku. Bylo zajímavé sledovat „námluvy“ Josefa Odložila (kdy čeká marně na svou vyvolenou s kytkou v ruce), narození dětí, až po rozpad jejich manželství, zaviněný náklonností stříbrného běžce z Tokia k alkoholu a frustrací ze stagnující kariéry u armády (což dával za vinu manželce, která odmítla odvolat svůj podpis Vaculíkových 2000 slov). Nemohl chybět záznam tragické události (syn Martin versus otec) z roku 1993, která na dlouhá léta vyřadila Věru Čáslavskou z běžného života. Dojala mne jedna věc: i přes všechna příkoří, kterých se paní Věře od manžela dostalo, pronesla větu, „že by si Pepíka znovu vzala, protože by s ním měla určitě zase dvě krásné děti“. Mimochodem, i v našem posledním rozhovoru paní Věra o svém bývalém manželovi mluvila vždy hezky, jako o Pepíkovi, bez špetky hořkosti či nenávisti. I to svědčí o velikosti ducha a osobnosti Věry Čáslavské a je skvělé, že se autorce hry podařilo tuto dojemnou a zároveň pravdivou scénu do představení zakomponovat. Završení hry, kdy jeviště zaplavily snad stovky origami znázorňující jeřáby (ptáky, ne stroje) bylo úchvatné a také publikum bouřlivými ovacemi po právu ocenilo, jak skvěle sehrané herce (v čele s pohybově mimořádně disponovanou hlavní představitelkou Gabrielou Štefanovou), tak celé režijně nápadité a zdařilé představení. Já sám jsem (a možná nejen já) stíral na konci slzičky z očních koutků a pevně věřím, že se paní Věra někde seshora na představení o sobě samé dívala a kdyby ještě byla mezi námi, jistě by jak autorce hry, tak režisérce a celému divadelnímu souboru vysekla poklonu.

Na úplný závěr mého příspěvku bych si vypůjčil pár vět z brněnského kulturního časopisu KAM, který shrnuje vše podstatné: „Spíše než o životopis výjimečné ženy a sportovkyně se hra pokouší zamyslet se nad smyslem lidské existence v těžkých životních chvílích a zlomových okamžicích historie. Co znamenají slova odvaha, sláva, odpovědnost, hrdinství, pravda a lidské štěstí?“ Kdo se chce odpovědí na tyto otázky dobrat, ať si hru Věra v divadle Reduta nenechá ujít. Peníze za vstupenku nebudou rozhodně špatnou investicí.

Miroslav Seifert, publicista

P.S. Jak jsem v úvodu napsal, nejsem divadelník, a zhodnocení nejrůznějších režijních nápadů a fines (včetně výběru hudby, kostýmů atd.) rád přenechám povolanějším.

Prameny a média

Věřina cesta samurajského bojovníka

Divadlo Reduta uvádí 2. března 2018 světovou premiéru hry Věra brněnské autorky Simony Petrů, která se nechala inspirovat životem nejslavnější české sportovkyně Věry Čáslavské. Její příběh je svědectvím o odvaze, slávě a životu navzdory. Je zároveň jedním z příspěvků činohry NdB k roku české státnosti v režii Terezy Karpianus.

Život Věry Čáslavské, sedminásobné olympijské vítězky, čtyřnásobné mistryně světa, jedenáctinásobné mistryně Evropy a čtyřnásobné Sportovkyně roku, má rozměr antického dramatu. Světová hvězda a idol šedesátých let, jejíž jméno chtěli komunisté vymazat z dějin, díky své píli, houževnatosti a talentu vystoupala na vrchol Olympu, zažila pocity radosti, slávy a štěstí, ale i strmý pád, chvíle beznaděje a bolesti. Navzdory tomu, že její život provázely tragédie společenské i osobní, rodinné, nikdy se nevzdala.

Věra, původní hra Simony Petrů, líčí osudy Čáslavské jako cestu samurajského bojovníka, při níž každý dosažený stupeň znamená vyrovnat se s novou obtížnou překážkou, obstát v klíčových životních zkouškách, hrát za každých okolností fair play, neztratit víru v sebe, druhé, ve smysl lidské existence. Takových zatěžkávacích momentů a zlomových okamžiků bylo ve Věřině životě plno. Její příběh je zároveň příběhem o víře a beznaději v Čechách druhé poloviny 20. století do současnosti.

Od dětství se věnovala baletu a krasobruslení. Stala se svěřenkyní tehdejší královny gymnastiky Evy Bosákové, kterou sesadila z trůnu. Jedním z vrcholů Věřiny sportovní kariéry byla olympiáda v Tokiu v roce 1964, kde vybojovala tři zlaté medaile a srdce diváků. Získala si je originálním prvkem na bradlech, který do té doby nepředvedla žádná žena, dodnes se mu říká „ultra cé“. Při cvičení sice spadla, ale vrátila se a prvek úspěšně zopakovala. Na památku dostala od jednoho z fanoušků samurajský meč, což podle Čáslavské bylo vyšší vyznamenání než samotné zlato. Stala se propagátorkou česko-japonských vztahů, za což byla v roce 2010 oceněna nejvyšším japonským vyznamenáním, Řádem vycházejícího slunce. Ostatně jakási vědma jí prý vyčetla z dlaně, že v minulém životě byla samurajem. „Právě v době největšího temna a nesvobody se mi Japonsko jevilo jako země, kde pro mě každý den vychází přátelské, laskavé a nadějné slunce, to mi ohromně pomáhalo“, vzpomínala po letech.

Rok 1968 byl pro Věru osudový. Slavila sportovní triumf na olympiádě v Mexiku, během níž se vdala za českého reprezentanta v běhu Josefa Odložila. Své tvrdě vybojované medaile „věnovala“ mužům Pražského jara a postavila se proti sovětským tankům, které tou dobou okupovaly Československo. Při vyhlašování výsledků odvrátila na stupních vítězů při sovětské hymně nepatrně hlavu. Tichý protest ji v její zemi uvrhl na další léta do zapomnění… Svou odvahu a statečnost však projevovala dál. Po sametové revoluci se stala poradkyní prezidenta Václava Havla, předsedkyní Československého a později Českého olympijského výboru. Čelila rodinné tragédii a osobní krizi. Žila v neutuchající víře a pravdě, věrna svým zásadám a občanským postojům i svému jménu. Věra.

V titulní roli se představí herečka a bývalá gymnastka Gabriela Štefanová j.h. Josefa Odložila hraje Jan Grundman, Evu Bosákovou Klára Apolenářová. V dalších rolích Isabela Smečková Bencová, Václav Veselý a Martin Veselý.

Lucie Němečková

Rozhovory

Dalo by se říct, že divadelní texty vycházející ze životaběhu výjimečných osobností jsou vaší specialitou. Ve svých předchozích hrách jste se věnovala např. osudům fotografa Tichého, bratrům Medvědům, strýčkovi Jedličkovi, Štěpánce Haničincové a Dádě Patrasové i Krejcarové s Jesenskou... Čím vás zaujalo téma Čáslavská?

Všechny osobnosti, o kterých jsem kdy psala, se na určitou dobu staly mými bezprostředními životními průvodci. Musela jsem si k nim vytvořit vlastně až citový vztah. A tak jako na člověku, který je vám blízký, racionálně musíte vidět i jeho chyby, slabosti a prohry, stejně srdcem cítíte touhu pochopit, někdy i obhájit a přes všechny překážky nepřestat milovat. Nemohla bych psát o postavách, které se mi protiví, kterým bych se chtěla posmívat nebo bych si jich nedokázala vážit. S takovými lidmi nechci trávit čas. Všechny postavy v mých hrách pro mne byly důležité tématem, které mne fascinuje celý život. Kde se v lidské bytosti bere víra, nezlomná víra v ideál, za který jsem schopni obětovat vše, který je dražší než výhody, úspěch, sláva a často i život. Téma solitéra, schopného stát pevně za svým názorem jen z jediného důvodu, že je to čestné, spravedlivé a pravdivé. Dojímá mě lidské tápání v otázkách jak odlišit dobré od zlého, a vzrušují mě lidé, kteří byli schopni nést na této hledačské výpravě světlo a jít statečně v čele. A ještě jedno je pro mne důležité, připomínat, neustále připomínat takové osobnosti právě našeho národa. Máme být na co a na koho hrdí, máme se ke komu vztahovat, máme osobnosti obdivuhodné velikosti, nemusíme stále plakat nad údělem malého a pokořovaného. Stačí nezapomínat na ty, kdo nám ukazují velké ideály, velká gesta a především velké činy. Budeme-li si takové momenty připomínat, snad se pak může omezit naše národní touha, šklebit se nad hodnotami, jen proto, že je složité jim dostačovat a nenecháme pak nesporné génie naší země vláčet bahnem, jak se to v jednom případě za všechny stalo v nedávné době Ferdinandu Peroutkovi.

Jedná se o hru životopisnou? Dokumentární?

Životopisy ráda přenechávám historikům a dokumentaristům. Tedy těm povolanějším, vzdělanějším a ráda bych kdyby objektivnějším. Pokud píšu hru o skutečně žijící postavě, používám její život jako obecnější metaforu tématu, kterému se chci věnovat. A tak jako během psaní toužím přiblížit a obhájit její postoje, toužím stejně tak přiblížit a obhájit svůj pohled na věc. Nechci a nemohu být nestranná, ukazuji jen svůj úhel. A pokaždé se těším na každou konfrontaci s odlišným názorem, pokud se podaří vyvolat v divácích reakci v podobě smysluplného dialogu o věci, jsem šťastná. Chci téma otevřít, říct co si o něm myslím já a jen pobídnout ostatní, jestli by nestálo za to, se na chvíli zamyslet.

Z jakých materiálů jste při psaní čerpala?

Přečetla jsem spoustu knih o Věře Čáslavské i lidech z jejího okolí, a to včetně těch, které k ní nepřistupují lichotivě. Viděla jsem samozřejmě množství záznamů a dobových dokumentů a cenným pro mne byl také dokument Věra 68 režisérky Olgy Sommerové, které jsem vděčná i za osobní konzultaci.

Osud Věry Čáslavské je zároveň příběhem naší země. Jakým způsobem se do hry promítá konkrétní doba a její oficiální postavy?

Právě ve vyhrocených dobách se ukazují skutečné charaktery a proto je i doba, v níž Věra Čáslavská žila, určujícím faktorem. Její postoje v době Pražského jara, její tichý protest, její celoživotní odpor k nespravedlnosti, její soucit s utiskovanými a opovrhovanými, ten její nesmiřitelný cit pro fair play, jsou pro mne nezpochybnitelnou kvalitou. Kvalitou, jež se osvědčuje právě v dobách, kdy se mnohým lámou páteře, ohýbají se až k zemi a podepisují smlouvy s ďáblem. Jako by nebyli dost poučeni, že takový úpis se vždy vykupuje krví. Opačný postoj sice přináší bolest, pot i slzy, ale uchová vám cenný dar – sebeúctu. Schopnost vyjít se sebou samotným, a to především ve chvílích, kdy zůstáváte opravdu sám.

Ve vaší hře se Věra vydává cestou samurajů. Proč?

Věra Čáslavská je jedinou ženou, která obdržela od Japonců samurajský meč. Za svou sílu překonávat překážky i unést prohru a nenechat se tím zlomit. Její láska k Japonsku a také

obdiv Japonců k ní je jaksi přirozený a vychází z hlubokého oboustranného porozumění. Nikoli ve slovech, ale v činech, v celé životní cestě. Cesta Věry Čáslavské je pro mne cestou bojovníka. A jak se píše v kodexu Bušidó: Pro bojovníka neexistují žádné šedé stíny v otázce poctivosti a spravedlnosti. Existuje jen správné a nesprávné chování. Pokud to někdo nedokáže pochopit sám, pak to nepochopí.

Lucie Němečková