Vévodkyně a kuchařka/ Viktorie Knotková na motivy románu Ladislava Fukse

Anotace

„Zda vlastně i já nechci vzlétávat? Zda vlastně i já nežiji v kleci?“

Exkluzivní představení spojené se zážitkovou gastronomií! Přijďte si vychutnat divadelní inscenaci zahrnující čtyřchodové degustační menu z restaurant KOISHI, tři druhy kvalitního vína, elegantní obsluhu a unikátní hudební doprovod. To vše u jednoho stolu společně s Vévodkyní – vynikajícím divadelním a filmovým hercem Vladimírem Javorským.

Ladislav Fuks dopsal své poslední rozsáhlé prozaické dílo Vévodkyně a kuchařka v roce 1983. V příběhu podivné vídeňské šlechtičny, odehrávajícím se na konci 19. století, rozvíjí románovou metaforu ohlašujícího se zániku životního stylu, který i během soumraku své existence září třpytem nashromážděného bohatství tradic, kultivovanosti a krásy. Jedná se zároveň o metaforu nevyhnutelné pomíjivosti a smrti, jíž propadá (a jíž se podvědomě bojí) každý jednotlivec i každá kulturní epocha. Současně je román i zvláštní autobiografi ckou travestií, ve které se autor „převléká“ do postavy vévodkyně a více či méně bizarní převleky propůjčuje také svým přátelům a souputníkům. Právě tento divadelní prvek posloužil k adaptaci secesně přebujelé struktury romá- nu do intimních rozhovorů mezi hlavní postavou a hosty -návštěvníky, kteří jsou přítomni otevření zrcadlového sálu vévodkynina hotelu – tzv. Spectakula, symbolu snu o věčnosti a dokonalosti.

Premiéra: 5. listopadu 2015 v Mozartově sále divadla Reduta.

Subjektivní kritika

Erik Gilk
Autor je literární historik, působí na Katedře bohemistiky FF UP.
 
DIVADELNÍ SLAVNOST 

Provést divadelní adaptaci monumentálního historického románu Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka (1983) musí na první pohled působit jako troufalost, odsouzená předem k nezdaru. Vždyť uznávaný poválečný prozaik dosáhl v sedmisetstránkovém románu téměř nemožné, totiž udržet čtenáře v neustálém napětí, přestože se v něm navenek vlastně nic neděje. Ústřední vyprávěcí linii zajišťuje v podstatě banální událost, kterou je příprava vévodkyně Sofie na otevření stavby hotelu-muzea. Vedle dějového minimalismu příběh tematizuje závažný filozofický problém smyslu lidské existence a zvažování jeho pomíjivosti tváří v tvář věčnosti. Přes tyto nástrahy se scenáristka Viktorie Knotkova a režisérka Kamila Polívková tohoto náročného úkolu ujaly a ve čtvrtek 5. listopadu 2015 uvedly premiéru stejnojmenné hry na scéně brněnské Reduty.

Tvůrkyně se vcelku logicky rozhodly vystavět hru jako statickou scénu a vybraly si pro ni vyvrcholení Fuksova románu. Je jím pompézní slavnost, kterou Sofie pořádá pro své příbuzné a přátele obzvláště z řad vysoké šlechty u příležitosti otevření oné pozoruhodné budovy. Hotel-muzeum, stojící v okrajové čtvrti tehdejší Vídně Aspern, má budoucí generace upomínat na současnou dobu (konec 19. století), kterou vévodkyně svými zjitřenými smysly a především intuicí vnímá jako čas zániku velké historické epochy.

Představení je tedy pojato jako slavnost odehrávající se v rovině přítomné, a zároveň je divák prostřednictvím retrospektivních výjevů obeznámen s některými podstatnými událostmi, pasážemi či postavami vyskytujícími se v předchozím ději.

Herecké obsazení je přitom minimalistické, s výjimkou finále v něm vystupují pouze dva herci ztvárňující dvě ústřední postavy románu, vévodkyni Sofii a služebnou Justinu. Představitelé obou rolí uvádějí diváky na jejich místa již při vstupu do sálu, který je vskutku upraven jako při velkolepé oslavě. Diváci zasednou za hodovní stůl a rázem se stanou přímými aktéry slavnosti. Hranice mezi jevištěm a hledištěm nejenže tu je zcela zrušena, ale diváci sami se stávají stafáží, anonymními účastníky hostiny. Hudební neboli Mozartův sál je pro tento postup jako stvořený: jeho protáhlý tvar dovoluje vhodné uspořádání stolů, není v něm žádné pódium, herci volně procházejí mezi stoly, oslovují diváky, hrají tu i onde, aby žádná z hodujících stran nebyla ochuzena.

A ony jsou to hody i v doslovném významu. Jednotlivé obrazy jsou totiž prokládány čtyřchodovou večeří, která tak bezezbytku simuluje rámec slavnosti. Jedná se přitom o skutečné pochoutky, jež připravila uznávaná brněnská restaurace Koishi. Ovšemže jde spíše o zážitkovou ochutnávku, divák se přece nejde do divadla najíst, tato strategie však posiluje iluzi autentičnosti. Vybrané pokrmy navíc představují delikatesy, které se sice v románu uváděným kulinářským specialitám typu hroznýš na šalvěji nebo čejčí vejce na madeirské šťávě nemohou rovnat, avšak v kontextu domácí (a dostupné) kuchyně jsou zcela výjimečné.

Divák se pak mnohdy soustředí na nezvyklou chuť a nevnímá naplno dění, které se s konzumací částečně překrývá. To může působit kontraproduktivně, neboť hra vzhledem ke scénické statičnosti a výše uvedené látce představuje dost těžký a vážný kus. Téměř vše se odehrává na verbální rovině, humoru ani prostojů není mnoho, nároky na diváckou vnímavost jsou tedy po všech stránkách vysoké. V programu je sice neobvykle otištěn celý text hry, ale pochybuji, ze divák se po návratu z divadla vrátí k pasáži, kterou třeba při pojídání fondánu a tartaru z červené řepy ozdobených ricottovým krémem, křenovou pěnou a parmazánovým chipsem přeslechl. Je nabíledni, že degustace zásadním způsobem ovlivňuje cenu vstupenky. Uspořádání sálu s omezeným množstvím míst zase redukuje celkový počet potenciálních návštěvníků a kombinace obojího tak vytváří z představení exkluzivní umění. Otázkou je, zda se tak děje v souladu s původním záměrem.

Obsazení herecké dvojice je vybráno velmi pečlivě a není vyloučeno, že bude diváky šokovat, vévodkyni totiž ztvárnil Vladimír Javorský. Genderové převrácení ústřední role ovšem nechce být čistě provokativním gestem, ale upozorňuje na autostylizační masky, které Ladislav Fuks ve svých prózách s oblibou používal, aby za ně skryl svoji přecitlivělou a ustrašenou identitu. Postava distingvované aristokratky má k jeho názorům na umění a způsobu života poměrně blízko, pohlavní transpozice navíc není při vědomí autorovy marně střežené homosexuality nikterak překvapivá.

Nutno uznat, že Javorský se svojí štíhlou až kostnatou postavou ke ztvárnění ženské role přímo nabízí. Divák tak nemá nejmenší šanci rozpoznat, že je na začátku oblečen do tří kostýmů, které bude v průběhu představení postupně odkládat. Jeho konstantně blazeovaný a zároveň starostlivý výraz dokonale odpovídá roli aristokratky pečující o své hosty. Jeho suverénní herecký výkon narušuje replika přednesená v brněnské městské mluvě známé jako hantec. Nejspíš bylo její zařazení míněno jako komická vsuvka do jinak vážného kontextu, ale ve výsledku působí jako nepříliš zdařilá úlitba domácímu publiku. Brněnská herečka Eva Novotná je v roli Justiny povýšena ze Sofiina korektivu a lidovějšího kontrastu na její skutečnou partnerku, která se svými hereckými i mimickými výkony směle vyrovná svému protějšku.

Divák neznalý prozaikovy poetiky může byt překvapen také tím, že v představení navzdory jeho titulu nevystupuje kuchařka. V původním románu se sice tato postava vyskytne, ale až v jeho poslední třetině, kdy už čtenář na její přítomnost v románu pomalu rezignuje a může se domnívat, že se jedná o další z autorem oblíbených mystifikačních her. Zvláště když skutečnou sekundantku a zároveň zrcadlový obraz vévodkyni v příběhu představuje služebná Justina. Kuchařkou v názvu může být navíc míněna sbírka receptů ve smyslu kuchařské knihy, což dokládá i značný prostor, jaký Fuks věnuje popisu podávaných jídel. Potud tedy autorky zařazením několikachodové večeře zužitkovávají mystifikační hru, kterou jim autor nabídl. Ještě dokonalejší by pro zasvěceného diváka bylo, kdyby při děkovačce v roli původce oněch delikates vystoupila ze zákulisí (respektive z kuchyně) žena, a nikoliv mistr kuchař. Chápu, že tuto skutečnost nelze tak jednoduše ovlivnit, ale jednalo by se o nadmíru vtipnou pointu.

Ještě než se dostanu ke kardinální otázce celého nastudování, při jejímž položení budu muset vyzradit katastrofu, nemohu se nezmínit o scénografii. Technicky dokonalé využití světel a stínohry dnes už sotvakoho překvapí, ovšem v kombinaci se sporým hudebním doprovodem harfenistky, který je v závěru vystupňován nenadálým operním zpěvem, se podílí na působivé atmosféře. Když se k tomu přičte hra zrcadel, která jsou nainstalována na zadní stěně otáčivých kulis a zjeví se náhle rovněž až ve finále, jsou divákovy city vybičovány k intenzivně zažívané katarzi.

Gradace zprvu jen tušeného pocitu tíživosti a neutěšenosti vyústí v dobrovolnou smrt vévodkyně. To je zásadní rozdíl oproti závěru předlohy, kdy vévodkyni opouštíme vcelku spokojenou po vydařené oslavě. Pozoruhodné jsou okolnosti, za kterých k sebevraždě dojde. Nejprve se z jedné hodující dámy vyklube operní zpěvačka Vanda Šípová, která svým neuvěřitelně silným hlasem vstoupí do děje. Následně je oblečena do vévodkynina šatu a uvedena na její místo, zatímco Javorský, teď už vysvlečen do nejspodnější vrstvy, si vezme život. Scénu můžeme interpretovat několikerým způsobem. Nejjednodušší verze je ta, že vévodkyně prostě uposlechne hlas smrti prezentovaný zpěvaččiným extatickým projevem. Druhá varianta, která se s ohledem na významovou výstavbu románu nabízí, souvisí se Sofiiným uvažováním nad nahodilostí lidského osudu, nad tím, jak je možné, že někdo se narodí jako boháč a jiný jako chudák. Vévodkyně zbavena oděvu ztratila svou sociální roli, přestala být vysokou šlechtičnou a jako žebračka, kterou na svých cestách opakovaně potkávala, pochopí, že takto žít nelze.

Ještě sofistikovanější výklad umožňuje hra s převleky. Není přece vyloučeno, že vévodkyně zůstala na svém místě a že nad hereckou identitou zvítězil svršek. Operní zpěvačka hraje v této spekulativní alternativě vévodkyni a původní představitel zbavený dámských šatů je už zase mužem. Reprezentuje přitom Sofiina bratra Viktora, po němž je pojmenován jeden z výstupů hry a který ve Fuksově románu figuruje jen ve vzpomínkách své sestry, neboť se zabil na prahu dospělosti. Vzhledem k tomu, že románovou vévodkyni neustále pronásledují výčitky plynoucí z toho, že mohla údajně bratrově sebevraždě zabránit, mohlo by dramatické finále zobrazovat vévodkyni lákající svého bratra do tenat smrti. Ale to už je nejspíš kritikova nadinterpretace plynoucí z jeho čtenářské oblíbenosti Fuksova románu.

Ať už budeme rozumět závěru hry jakkoliv, nevyhneme se konstatování, že divadelní inscenace Fuksova románu dopadla na výtečnou. Mimo jiné potvrdila, že literární text je možné převést na divadelní prkna jedině celkovým uchopením původní autorské poetiky a bez nároku na její komplexní zachycení. Jestliže se autorky rozhodly pro jednoznačnou pointu a upřednostnily jednu z polarit Fuksova nerozhodnutého tázání po smyslu lidského života, měly na to plné právo. Využily myšlenkového potenciálu původního textu a radikalizovaly jednu jeho rovinu, na druhou stranu ovšem svébytným a mnohdy originálním způsobem zpracovaly jiné intence předlohy. Přestože setrvávat v pomíjejícím životě nemá podle hrdinky představení smysl, autorky naopak dokázaly, že citlivé adaptace literárních děl smysl mají. Svojí konceptuálně založenou hrou nezůstaly románu Ladislava Fukse nic dlužny.

Psáno z premiéry 5. 11. 2015                                                                                                                          

Prameny a média

LADISLAV FUKS

Narodil se 24. září 1923 v Praze. Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevuje v několika jeho knihách. Největší životní krizí ale prochází Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomuje svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožívá citelněji, jelikož sám trpí silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové. S válečnými zážitky se vyrovnává ve svých prvních knihách, ale i později. Silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy – Mí černovlasí bratři. Po dokončení gymnázia pracoval za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor filozofie, psychologie a dějiny umění. Od roku 1950 byl papírenským dělníkem. V roce 1956 se stal odborným pracovníkem Státní památkové správy. Poznal většinu českých a moravských zámků a v roce 1958 vydal jako svou první knihu odbornou publikaci Zámek Kynžvart – historie a přítomnost. Od roku 1959 pracoval jako odborný pracovník v Národní galerii v Praze. V roce 1963, tedy až ve svých čtyřiceti letech, vydává konečně svou literární prvotinu – román Pan Theodor Mundstock, kterému se dostalo velkého ohlasu, a Ladislav Fuks se napříště věnuje již jen literární tvorbě. Do literatury vstoupil jako zralý člověk a především jako osobitý vypravěč. Vycházel ponejvíce z lidských osudů, jež ho od dětství traumatizovaly a z nichž jako by se vysvobozoval fiktivními příběhy – podobaly se snům, psychologickým hyperbolám, symbolickým a metaforickým obrazům. Všechny autor podával s ironickým odstupem: spojoval tragédii s groteskou, líbil se mu černý humor a zvláště ho lákaly absurdní scény a dialogy. Po úspěchu prvního románu následovaly další prózy: povídkové knihy Mí černovlasí bratři (1964) a Smrt morčete (1969), osobně laděný román Variace pro temnou strunu (1966) a Spalovač mrtvol (1967). Zatímco v některých prózách převažovala historická kulisa, jindy převládal psychologický zájem projevující se až bizarními příběhy, jako například Myši Natálie Mooshabrové (1970), Příběh kriminálního rady (1971) nebo Oslovení z tmy (1972) a konečně jeho nejrozsáhlejší dílo, román Vévodkyně a kuchařka (1983). Řada Fuksových příběhů byla přeložena do cizích jazyků a některé byly zfilmovány

 

 

FUKSOVSKÝ KALEIDOSKOP

Fuks byl přecitlivělý, křehký, rozpolcený a bezbranný. Byl ztracený ve své osamělosti, cítil se vyděděný: žil celý život ve zvláštní atmosféře obav a strachu. Pominu-li, že mu mnohé bylo dáno už sudičkami, pak příčiny – domnívám se – je nutné hledat už v dětství. Bylo to dětství jedináčka nikoliv rozmazlovaného a hýčkaného, jak by se dalo v poměrně dobře situované a společensky postavené pražské rodině očekávat, nýbrž jedináčka, kterému se rodiče nikdy příliš nevěnovali. Otec, vyšší policejní úředník, býval málo doma: byl přísný a vojensky strohý, nikdy nedával moc najevo své city a syn se ho bál. Matka, ač měli služku, se víc než dítěti věnovala sobě, manželovi, domácnosti a společenským povinnostem. Rodina žila uzavřeně, to bylo dáno povoláním a postavením otce a jeho povahou. Malý Láďa měl přísný režim, musel chodit „do houslí“, musel se doma učit a na kamarády neměl moc času. Ostatně i s těmi to bylo dost složité, „táta byl velký policajtský zvíře“ (LF), nutně se tedy cítil „jako vyděděný“ (LF). Z toho důvodu je pochopitelné, proč se později kamarádil především s chlapci z židovských rodin. V druhé polovině třicátých let z hitlerovské Třetí říše přicházely neklamné signály o budoucím osudu Židů. Také jeho židovští kamarádi byli osamělí a vydědění a to ho k nim přitahovalo. (…) Fuksovo dětství je poměrně věrně zachyceno – dá-li se to o románu vůbec říci – v objemné Variaci pro temnou strunu, napsané na přelomu šedesátých let. Hlavní postava, Michal, je totožná s malým Ladislavem (bylo to jeho druhé jméno při křtu). Také prostředí, v němž Michal dospívá, se velmi podobá autorovu dětství. Ladislav psal knihu ne více než rok, a jak mi řekl, psala se mu dobře, protože ji „psal o sobě a nemusel si moc vymýšlet“ (LF). Spolu s Obrazem Martina Blaskowicze a povídkami Mí černovlasí bratři tvoří volnou autobiografickou trilogii. (…) V prvních letech okupace a války ztratil Ladislav Fuks všechny své židovské spolužáky a kamarády. Pokud neemigrovali, skončili se svými rodiči a sourozenci v koncentračních táborech s nepřáteli Třetí říše, cikány a dalšími „méněcennými“. Spolu s nimi byli internováni také homosexuálové. V roce 1940 bylo Fuksovi sedmnáct. To je věk prvních lásek, objevování druhého pohlaví. Jemu zůstal tento svět uzavřen. Pocit vyděděnosti a následný strach se extaticky stupňovaly. Už nikdy se ho nezbavil. Táhne se jeho životem jako černá nit. Temná struna v jeho duši rozezněla ty nejhlubší tóny. (…) O Fuksově psychosexuální orientaci jsem se doslechl už na fakultě. Dnes je homosexualita považována za něco přirozeného, za něco, co není třeba skrývat, což ovšem zdaleka neplatilo vždycky. Ještě v 60. a 70. letech nepatřily tyto „menšiny“ podle měřítek tehdejší socialistické morálky do slušné společnosti. Fuksův soukromý život tím byl samozřejmě výrazně ovlivněn. Jako známá osobnost byl snadno zranitelný, a protože se pohyboval jen v úzce intelektuálně i profesně vymezené a poměrně nepočetné společnosti, obtížně si hledal partnery. Z jejich strany byl pak někdy vystaven nebezpečí indiskrece, či dokonce vydírání a z pochopitelných důvodů se bál skandálu. K ženám, s kterými jsme se setkávali na besedách, se choval většinou uctivě a galantně, avšak dával najevo určitý odstup. Potíže nastaly, když se víc pilo a některá z dam se snažila Fukse upoutat. Byla-li příliš hovorná, nebo s ním dokonce začala koketovat, dovedl rychle zapomenout na společenská pravidla a bez pozdravu odejít. S pokračujícími lety jeho nechuť k ženám slábla, i když svou přirozenost nikdy nezapřel, ani zapřít nemohl. (…) Během svého života Fuks absolvoval mnohé cesty do zahraničí. V Itálii mu byla průvodcem a prostředníkem žena, paní Giuliana Limiti, pocházející ze starobylého rodu s bohatými republikánskými tradicemi ze severoitalského Milána. (…) Ukázal této ženě Prahu a ona mu nabídla Řím. Bylo to nesrovnatelné, protože Řím znamenal nejen společenské uznání, ale především plnou osobní a tvůrčí svobodu. A tak se stalo, že dr. Giuliana Limiti, asistentka na římské univerzitě, a PhDr. Ladislav Fuks, český prozaik, autor zatím dvou beletristických titulů a jedné práce kunsthistorické, uzavřeli ve velkolepé milánské bazilice Santa Maria Maggiore sňatek. Byla to slavná svatba. Z nespočetných blahopřání novomanželům četl prý oddávající biskup pouze dva telegramy. První byl od papeže Pavla IV., druhý od Palmira Togliattiho, šéfa Komunistické strany Itálie. Ženicha vedla k oltáři maminka. Několik dnů po sňatku Ladislav z Říma odjíždí, aby se už nikdy do věčného města a do Itálie nevrátil. Podle jeho slov zůstalo manželství nenaplněno. Až po letech, pokud vím, bylo zrušeno papežským dispensem. Občanský rozvod podle našich zákonů nikdy neproběhl. Ladislav Fuks umíral jako ženatý muž. (…) Několik let před svou smrtí – když začal pořádat svou pozůstalost pro Památník národního písemnictví – všechny svatební fotografie a doklady o sňatku zničil. Byl důsledný jako vždy a ve všem. V jeho archivu najdeme dokonce snímky, na nichž je paní Limiti pečlivě „odstřižena“. (…) Variace pro temnou strunu patřila ke knihám, které Fuks považoval za své nejlepší. Když ji psal, žila ještě jeho matka. Bydlela s ním v dejvickém bytě. Setkal jsem se s ní pouze jednou, trpěla jakousi duševní poruchou a zanedlouho zemřela. (…)Fuks měl dlouho obavu, že se u něj začínají projevovat příznaky schizofrenie. Začal dokonce studovat psychiatrickou literaturu a navštěvoval přednášky slavného profesora Vondráčka. Když mu poslal výtisk své knihy Myši Natálie Mooshabrové s obdivnou dedikací, řekl mu prý pan profesor do telefonu kromě poděkování: „Kdybyste měl nějaké potíže, pane doktore, tak se na mě s důvěrou obraťte.“ Alespoň tak to Ladislav vyprávěl. (…) Fuksova pracovna v dejvickém bytě byla bizarním kabinetem kuriozit. Žel ani nejlepším kameramanům a fotografům se nikdy nepodařilo zachytit interiér pracovny v celistvosti. Připadala mi ze začátku jako sklad starožitnictví, které nabízí všechno: knihy, obrazy, sochy, sošky, vázy, amfory a vázičky, popelníky z nejrůznějších materiálů, porcelánové figurky, těžítka, staré pohlednice, masky, vycpané papoušky v kleci, perské koberečky na stěnu, tradiční suvenýry ze všech evropských zemí, lidské lebky, páví pera, vějíře, folklorní keramiku, přesýpací hodiny a množství dalších předmětů a cetek. A samozřejmě zrcadla. Zrcadla, která, přišla-li návštěva, byla vycíděná, „vidoucí“ a několikanásobně zmnožovala ten kaleidoskop artefaktů, nebo, když šlo o někoho „domácího“, byla zakryta černým flórem. Byl to oslňující ohňostroj vjemů, které se slévaly v jeden neurčitý. Ta zdánlivá změť měla však rafinovanou vnitřní organizaci. Každá drobnost, i ta poslední miniatura, stála, ležela či visela na přesně určeném místě. Kdybyste ji posunuli o kousek dál, nebo ji dokonce odstranili, celá ta pestrá a složitá mozaika by měla viditelný kaz, její bizarní struktura by se rozpadla a kouzlo by přestalo existovat. (…) Okno nebylo v mé přítomnosti nikdy otevřeno. Spodní část jeho skleněné výplně byla zalepena neprůhledným papírem s antickými výjevy, záclony a závěsy po jeho stranách byly vždy zčásti zatažené. (…) Ve styku s mocnými té doby si Fuks velmi často nasazoval masku klauna. Patřila k ní i hra na familiárnost používaná v nadsázce a ironii. Obdivoval jsem, jak citlivě a přesně uměl odhadnout hranici, za níž byla tato hra průhledná, a jak na ní – jako na ostří nože – dokázal balancovat. Za léta našeho přátelství jsem byl svědkem mnoha Fuksových „klauniád“, a to v nejrůznějších podobách. (…) V červnu 1967 se konal v Praze IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. V jeho průběhu strhla na sebe pozornost početná skupina literátů, kteří vystoupili s otevřenou a na svou dobu nebývale ostrou kritikou totalitní moci a volali po skutečné a občanské svobodě. Byli to Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Milan Kundera, Pavel Kohout a řada dalších, kteří po srpnové okupaci v roce 1968 skončili buď v emigraci, nebo v disentu, protože normalizační mocipáni jim jejich prohřešky nezapomněli. Ladislav Fuks na sjezdu chyběl. Byl v té době hospitalizován v pražské nemocnici Pod Petřínem na chirurgickém oddělení profesora Vahaly se zánětem slepého střeva. Po čase jsem zaslechl v literárních kuloárech, že se nechal operovat jen proto, aby se sjezdu nemusel zúčastnit. Je to jistě ničím nepodložená pomluva, ale dnes jsem ochoten připustit, že své absence na této bezesporu převratné akci nijak zvlášť neželel. (…) Nedlouho po okupaci uvízl ve stále těsněji se svírajících kleštích „normalizace“ také „starý“ spisovatelský Svaz. Byl rozprášen a v roce 1971 ustaven nový. Mezi jeho prvními členy Fuks nebyl a trvalo dost dlouho, než byl přijat. Dlužno říci, že o to nežádal, nýbrž mu členství bylo nabídnuto. (…) 24. září 1983 bylo Ladislavu Fuksovi šedesát let. Za dvě desetiletí tvůrčí práce měl na kontě tucet titulů, byl známým spisovatelem překládaným v celé Evropě a jeho jméno bylo ozdobou současné české literatury. V roce 1978 mu byl udělen titul „zasloužilý umělec“. Udělování titulů bylo v té době podmíněno přinejmenším „poslušností“ vůči moci a Ladislav si nepřipouštěl, nebo nechtěl připustit jejich devalvaci. Dalo se očekávat, že v roce svého životního jubilea bude jmenován národním umělcem. Vím, že po tom v skrytu duše toužil. Byl tedy zklamán, když se dověděl, že se nedostal ani do širšího výběru kandidátů. Potvrdilo se, že se přeci jen netěší dostatečné důvěře odpovědných soudruhů, kteří o titulu rozhodovali. (…) I když se nijak neangažoval a přímo úzkostlivě se vyhýbal veřejným vystoupením, byl vůči normalizačnímu režimu loajální. (…) Ze svého mravního kréda, které nejlépe vyjádřil ve svých knihách, Ladislav Fuks nikdy neslevil. Zavazovalo ho k tomu i jeho náboženské přesvědčení, hluboká víra v Boha, po celá desetiletí skrývaná před světem. Považoval ji za svou velmi intimní záležitost a nerad o ní mluvil. Na mou otázku, v čem ho jeho víra posiluje především, odpověděl: „Učí mě odpouštět, dává mi naději, vede mě k altruismu.“ (…) S psaním Fuks skončil v roce svých šedesátin, kdy mu vyšel román Vévodkyně a kuchařka. V té době měl rozpracovanou další knihu, román, který se měl jmenovat Paměti paní Lucy Férové. Napsal však pouze jednu kapitolu – byla kdesi publikována – a nechal toho. Řekl mi tenkrát, že mu už neslouží paměť, že není schopen udržet v hlavě kompozici a přenést ji na papír. Ačkoliv jsem ho mnohokrát přemlouval, aby pokračoval, a vím, že jsem nebyl sám, byl neoblomný. (…) P. S.: Ladislav Fuks zemřel ve svém dejvickém bytě – podle lékařské zprávy – 19. srpna 1994. Téměř dva dny o jeho smrti nikdo nevěděl.

Ze vzpomínek Jiřího Tušla In: Moje zrcadlo a co bylo za zrcadlem, Praha 1995 vybral a upravil Aleš Kovalčík In: Tvář a maska, Praha 2006.

 


 

VIKTORIE KNOTKOVÁ

Autorka dramatizace, divadelní dramaturgyně a překladatelka. Studovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v ateliéru prof. Václava Cejpka. V letech 2009–2010 absolvovala roční stáž ve Vídni na Max Reinhardt Seminar v ateliéru režie. Už v průběhu studia scenáristicky a dramaturgicky připravila několik inscenací v Národním divadle Brno a v Centru experimentálního divadla v Brně. Pro Salon5 im Brick 5 ve Vídni inscenovala sérii scénických čtení převážně zapomenutých pražských spisovatelů německé provenience. V letech 2010–2012 působila Viktorie Knotková jako interní dramaturgyně Pražského komorního divadla v Divadle Komedie a překladatelsky, scenáristicky a dramaturgicky se mj. podílela na divácky úspěšných a kritikou vysoce ceněných inscenacích: Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje (režie Kamila Polívková, 2010), Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva (režie Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider, 2011), Katharina Schmitt: Sam (režie Kamila Polívková, 2012), Rainer W. Fassbinder: Odpad, město, smrt (režie Dušan D. Pařízek, 2011), Bernard-Marie Koltès: V samotě bavlníkových polí (režie Michal Pěchouček, 2012). Působení Pražského komorního divadla (Divadlo Komedie, 2002–2012) pod vedením Dušana Pařízka a Davida Jařaba je hodnoceno jako jeden z nejprogresivnějších fenoménů současné české divadelní kultury s přesahem do německy mluvících zemí. Inscenace Divadla Komedie byly pravidelně oceňovány za inscenační počiny, účastnily se mnoha festivalů a hostovaly na významných zahraničních scénách. Třikrát byl soubor Divadla Komedie oceněn v anketě kritiků jako „Divadlo roku“. Od sezony 2012/2013 působí Viktorie Knotková jako dramaturgyně v činohře německého městského divadla Theater Bremen, které už dlouho funguje jako „divadelní laboratoř“ pro talenty a osobnosti, které následně zásadním způsobem ovlivňují německé a evropské divadlo. Mezi režisérky a režiséry, se kterými Knotková opakovaně spolupracuje, patří Kamila Polívková, Alize Zandwijk, Frank Abt, Alexander Riemenschneider, Felix Rothenhäusler a Dušan D. Pařízek. V rámci svého dramaturgického a překladatelského působení se Viktorie Knotková snaží cíleně věnovat projektům spojujícím umělce z odlišných jazykových a kulturních „krajin“. Sezonu 2015/2016 v Theater Bremen otevřela premiéra česko-německého „divadelního koncertu“ podle Kafkova románu Zámek.

KAMILA POLÍVKOVÁ 

Režisérka inscenace. Narodila se v Brně, kde také studovala v letech 1998–2004 scénograf i na Janáčkově akademii múzických umění. Vytvořila kostýmní výpravy a scénografie k desítkám českých i zahraničních inscenací. V letech 2004–2012 působila v Pražském komorním divadle (Divadlo Komedie) jako kostýmní výtvarnice, scénografka a režisérka. Ve spoluprá-ci s režiséry Davidem Jařabem a Dušanem Davidem Pařízkem se zde podílela na vzniku většiny odbornou i laickou veřejností vysoce ceněných inscenací, které reprezentovaly české divadlo na mezinárodních festivalech a předních evropských scénách. Od roku 2007 pro tento soubor vytvářela také grafický design a fotografie. V roce 2009 připravila režijně v Divadle Komedie inscenaci Hrdinové jako my (podle vlastní dramatizace románu Thomase Brussiga), o rok později inscenaci hry Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje. V roce 2012 zde inscenovala divadelní hru SAM německé autorky Kathariny Schmitt s Karlem Rodenem v hlavní roli. Po ukončení činnosti Pražského komorního divadla stála u zrodu další progresivní scény – pražského Studia Hrdinů, kde působí především jako kmenová režisérka (Den opričníka, Mileniny recepty, Říše zvířat). Její inscenace Den opričníka (vlastní adaptace románu Vladimira Sorokina) vzbudila velký ohlas, protagonista Karel Dobrý získal za herecký výkon Cenu Divadelních novin, Cenu Alfréda Radoka 2013 i nominaci na Cenu Thálie. Od roku 2005 pravidelně spolupracuje s režisérem Dušanem Davidem Pařízkem jako výtvarnice na nejvýznamnějších scénách v německy mluvících zemích (Salzburger Festspiele, Deutsches Theater Berlin, Staatsschauspiel Dresden, Deutsches Schauspielhaus in Hamburg, Schauspielhaus Zürich, Düsseldorfer Schauspielhaus, Rezidenztheater München, Theater Bremen, Burghteater a Volkstheater Wien a další). V roce 2014 se podílela mj. na Pařízkově inscenaci hry Wolframa Lotze Směšná temnota uvedené na scéně Akademického divadla (Burgtheater) ve Vídni, které se dostalo mnoha ocenění, i těch nejvyšších v anketě časopisu Theater Heute (Nejlepší inscenace roku, Nejlepší režie roku). V roce 2014 inscenovala Kamila Polívková na scéně Schauspielhaus Zürich hru Darji Stocker Precious (pro mezinárodní festival Transit Zürich). V současnosti režijně připravuje česko-islandský divadelní projekt Skugga Baldur. Kamila Polívková byla nominovaná na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Scénografie roku 2009, v kategorii Talent roku 2010 a na cenu Český lev 2012 za nejlepší výtvarné řešení filmu Odpad, město, smrt.

 


 

PŘÍBĚH KOISHI

Prvotní idea vlastního restauračního podniku se v hlavě podnikatele Janka Martinkoviče zrodila již před více než dvaceti lety. Původní prostá představa jednoduchého sushi baru se záhy počala transformovat směrem ke dnešní podobě kulinářské Mekky. Za zásadní momenty vzestupu Koishi pak můžeme označit nástupy energické manažerky Simony Elsnerové, renomovaného šéfkuchaře Petra Fučíka a člena tokijské sushi asociace, sushimastera Tadayoshi Ebiny, kterého po pěti letech vystřídal Noritada Saito. Své první hosty restaurant Koishi přivítal 9. dubna 2009. V základním konceptu restaurantu Koishi se ideálním způsobem snoubí moderní rybí kuchyně s populární euro-asijskou fusion. Fatální chybou by ovšem bylo považovat Koishi za pouhý restaurant. Jeho nedílnou součástí je rovněž výborně zásobený gourmet shop, v němž lze nakoupit propriety na přípravu sushi i dalších asijských specialit, i lahůdky ze světových kulinářských center, jakými jsou Alsasko, Provence nebo Belgie. Na podzim roku 2010 se třetím pilířem projektu Koishi stává wine bar & shop PETIT CRU, v němž se zákazníkům dostane precizní péče dvou profesionálních sommeliérů a lákavé možnosti ochutnat kvalitní vína i delikatesy z celého světa. Edukativní zaměření PETIT CRU je průběžně podporováno pravidelně organizovanými řízenými ochutnávkami a prezentacemi v přilehlém archivu vinného baru.