Všelijaká koukátka/ Alois Mikulka

Anotace

 

Kousek světa v obrazech Aloisi Mikulkovi na počest! Pro radost malých i velkých uchechtánků, aby neměli dlouhou chvilku, přenesem se na starý hrad a tam si budem spolu hrát. Na zbrojnoše co střeží hradní bránu, na rytíře co chytí leda starou vránu, i na paní Filoménu. Celkem je to pěkný hrad, každý by v něm bydlel rád, my však půjdem o dům dál. Naše výprava nese se do dědiny černých lovců kdesi  v pralese.  To budete kulit oči, až na vás nějaká opice skočí! Až vás lední medvěd chytne za nos, pak nastane polární noc. Bude to zkrátka švandy nadílka. Vždyť ji pro vás nakreslil a napsal Alois Mikulka, ten známý brněnský malíř, básník a velký šikulka!

Všelijaká koukátka Aloise Mikulky na Malé scéně

aneb

Pohádkový výlet do světa obrazů, her a fantazie se spoustou legrace a dobrodružství (nejen) pro nejmenší

 

Režisérka Zoja Mikotová má ráda knížky a obrázky Aloise Mikulky. Oblíbila si především jeho Svět v obrazech a Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků, aby neměli dlouhou chvilku. Nyní společně s výtvarníkem Jaroslavem Milfajtem, hudebníkem Zdeňkem Klukou a herci Michalem Bumbálkem a Davidem Kaločem kousek světa v obrazech a všelijakých koukátek rozžívá na jevišti Malé scény Národního divadla Brno. Novou inscenaci pro děti od tří do tří set let uvádíme pod názvem Všelijaká koukátka.

Česká premiéra je 16. října v 10 hodin!

 

 

 

 

 

 

Subjektivní kritika

Všelijaká koukátka šikulky A. Mikulky

Jiří P. Kříž

V brněnském Národním divadle měli moc dobrý nápad. „Pro kluky a děvčátka od tří do tři sta let“ (byť s pravopisnou chybou – správně „do tří set“) uvedli v režii Zoji Mikotové na Malé scéně pod hledištěm Mahenova divadla Všelijaká koukátka. Autor: šikulka Alois Mikulka.

Ani se nechce věřit, že malíř, sochař, grafik, scénograf, ilustrátor, pohádkář, dramatik, prozaik, básník – a hlavně kouzelník slova, plochy a prostoru má už – šmankote, třiaosmdesát! Jeho hrátky, originální metafory a pozvání do světa fantazie vychovaly už dvě generace; a s nimi třetí – Mikulkových skoro vrstevníků.

Tři obrázky jako květ

Inspirace Mikulkovým slovem a obrazem jde tak daleko, že třeba kouzelníka Pidižlu si jeho nejmladší obdivovatelky kdysi přejmenovaly na Pižlivižliho. A sedělo to náramně na toho čarovného ubrblaného mužíčka i na jeho stvořitele, Brňáka jak poleno.

A protože Zoja Mikotová je taky kouzelnice, dalo se čekat, že mé lakmusové papírky čili indikátory snesitelnosti divadelních produkcí pro děti – z bohatého výběru byli tentokrát k dispozici Chorvati Ana (6) a Viktor (3, ten byl v divadle teprve podruhé) – budou spokojeni.

Byli. Ten druhý ovšem definitivně teprve když mohl Mikulkovu sněhulákovi na severním pólu zasadit očičko. To už měli diváci za sebou pohádku o starém středověkém hradu s rytíři, dámami, pány a kmány, a také o Africe s krokodýly, černoušky (tedy jestli se to ještě smí říkat), slony, tygry, krajtou, zelenými pahorky, supy a sopkami.

V prvním případě zabydloval zprvu prázdný hrad mikulkovskými figurkami animátor Jan Mikota, ve druhém chytré děti navěšovaly k věcem, květinám, zvířátkům a lidem pro děti čísla. No a k třetímu obrázku, z polárních krajin, přibyl živý lední medvěd a ten sněhulák. Jen provázkovský výtvarník Pepča Stejskal, dnes Australan, dokázal plakáty zabydlet více postavičkami, např. Velký vandr. Ale Mikulka umí všechno krásně vybarvit barvičkami.

Myslím si, že starý pavouk ze Žabin nebude tentokrát protestovat ani proti Mikotově animaci. Když se z jeho obrázků pokoušeli kdysi – ne moc úspěšně – vyrobit pár filmů Bratři v triku, proslul Mikulka výrokem: „Moje panáky nikdo rozhýbávat nebude!“

U pěti set básníků

S dětmi na jevišti si s housličkami a všelijakými jinými bušivými či zvučivými nástroji rozprávějí herci Michal Bumbálek, David Kaloč, a ten dobrácký medvěd. Muzikou to všechno pocukroval, zvýraznil a zkrášlil neunavitelný rocker Zdeněk Kluka, i když na sebe v závěrečném děkovacím tanečku prozradil, že vůbec nemá smysl pro rytmus…

Všelijaká koukátka se povedla a člověku se zdálo, že se ocitl se všemi, kteří je vypravili na svět, a to nesmím zapomenout na scénografa a kostyméra Jaroslava Milfajta ani na dramaturgy Lucii Němečkovou a Petra Klára, v Mikulkově Domě u pěti set básníků.

Národní divadlo Brno – Alois Mikulka, Zoja Mikotová: Všelijaká koukátka (pro kluky a děvčátka od tří do tři sta let). Režie a dramatizace Zoja Mikotová, dramaturgie Lucie Němečková, Petr Klár, scéna a kostýmy Alois Mikulka, Jaroslav Milfajt, hudba Zdeněk Kluka, animace Jan Mikota. Premiéra 16. října 2016.

Hodnocení 80%

 

Prameny a média

Všelijaká koukátka

pro kluky a děvčátka

od tří do tři sta let.  

Kousek světa v obrazech Aloisi Mikulkovi na počest! Pro radost malých i velkých uchechtánků, aby neměli dlouhou chvilku, přenesem se na starý hrad a tam si budem spolu hrát. Na zbrojnoše co střeží hradní bránu, na rytíře co chytí leda starou vránu, i na paní Filoménu. Celkem je to pěkný hrad, každý by v něm bydlel rád, my však půjdem o dům dál. Naše výprava nese se do dědiny černých lovců kdesi  v pralese.  To budete kulit oči, až na vás nějaká opice skočí! Až vás lední medvěd chytne za nos, pak nastane polární noc. Bude to zkrátka švandy nadílka. Vždyť ji pro vás nakreslil a napsal Alois Mikulka, ten známý brněnský malíř, básník a velký šikulka!

Všelijaká koukátka Aloise Mikulky na Malé scéně

aneb

Pohádkový výlet do světa obrazů, her a fantazie se spoustou legrace a dobrodružství (nejen) pro nejmenší

 

Režisérka Zoja Mikotová má ráda knížky a obrázky Aloise Mikulky. Oblíbila si především jeho Svět v obrazech a Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků, aby neměli dlouhou chvilku. Nyní společně s výtvarníkem Jaroslavem Milfajtem, hudebníkem Zdeňkem Klukou a herci Michalem Bumbálkem a Davidem Kaločem kousek světa v obrazech a všelijakých koukátek rozžívá na jevišti Malé scény Národního divadla Brno. Novou inscenaci pro děti od tří do tří set let uvádíme pod názvem Všelijaká koukátka.

Česká premiéra je 16. října v 10 hodin!

 

Kouzelník z Brna

Alois Mikulka žije v Brně. Už tři a osmdesát let. Je malíř, sochař, grafik, také scénický výtvarník a ilustrátor. Jeden z našich nejlepších! A už od šedesátých let píše knížky, aby se děti divily. Dnes má tím pádem na svědomí několik udivených generací, které vyrostly či právě rostou na jeho hravě rozpustilých dívánkách o světě kolem nás, plného kouzel, humoru, fantazie a jazykových radovánek.

 

Určitě máte doma aspoň jednu jeho knížku

Pro potěšení nejen těch nejmenších Alois Mikulka napsal a nakreslil třeba Aby se děti divily, Večerní dívánky a Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků, možná budete znát Šašulku a sluníčko, O zvířátkách a divných věcech, O Pidižlovi velikém, O smutném tygrovi nebo Svět v obrazech, Dvanáct usmívajících se ježibab, Kosmopohádky, Ježibaby, Pacičku a zajíce, Karkulku v maskáčích, anebo možná ještě úplně jinou knížku, protože pan Mikulka jich za ta léta vymyslel a vytvořil celou středně velkou knihovnu. A to nepočítáme ilustrace knih jiných autorů, ilustrace rozeseté v časopisech, příběhy vysílané rozhlasem a pohádky televizní, animované filmy a sem tam i nějakou tu výzdobu mateřské školky či dětského hřiště.

 

Sláva až po Mexico City

A byl za své dílo právem dekorován mnohými cenami. Zlaté stuhy, celostátní ocenění v oblasti knižní tvorby pro děti a mládež, má doma dokonce už tři. Krom toho také Cenu Albatrosu za významný přínos dětské literatuře. Vyznamenalo jej rodné město Brno i Jihomoravský kraj. Jeho nezaměnitelný rukopis znají také v zahraničí, v Tallinu, Stockholmu, Bělehradě, Frankfurtu nad Mohanem, Londýně, Rennes, dokonce až v Mexico City.

 

Alois Mikulka má rád divadlo

Co nás ale obzvlášť těší, je, že Alois Mikulka má rád divadlo.

V šedesátých letech vystupoval jako kreslíř v představeních Malého prince v kdysi slavném brněnském Divadle X. Jako scénograf se podílel na řadě inscenací v Brně, Šumperku, Českých Budějovicích, Gottwaldově (Zlíně) a v Praze (vzpomeňme alespoň inscenaci Jiráskovy Lucerny v Národním divadle v roce 2001 v režii Vladimíra Morávka).

Adaptace Mikulkových knížek se na českých a moravských jevištích objevují už skoro půl století! Divadelní kritik Josef Mlejnek například zdramatizoval na konci sedmdesátých let pohádku O švestkové chaloupce a veselé školičce, svitavský loutkář Karel Šefrna zase v osmdesátých letech Lesní baladu a Peter Scherhaufer s Jaroslavem Milfajtem uvedli v roce 1985 v Loutkovém divadle Radost mikulkovský titul Aby se děti divily.

Dnes Mikulkovu tvorbu pro jeviště, dá se říci, znovu objevujeme. Na Malé scéně budou jeho Všelijaká koukátka v dobré společnosti básníků Josefa Kainara a jeho Zlatovlásky a Perníkové chaloupky Václava Renče, přičemž všechny inscenace režírovala Zoja Mikotová.

 

Knižní předloha nové inscenace

Základ nové inscenace vychází z originální obrázkové knížky Svět v obrazech, která svým názvem připomíná Orbis pictus Jana Amose Komenského. Má s ním společného víc než název, neboť je to knížka názorná, dialogická, díky níž děti mohou hravou formou objevovat svět. Dnešním slovníkem řečeno, je interaktivní. Světu v obrazech je v oblasti dětské literatury vyhrazeno čestné místo. Autor za tuto knížku získal v roce 1996 svoji první Zlatou stuhu. Ve Světě v obrazech je Alois Mikulka takový, jak ho máme rádi. Originální, rozverný, imaginativní, slovně vynalézavý, sršící osobitým humorem, který pobaví děti i dospělé. Je to knížka obrázková, a jak je u autora známo, jeho obrázky nejsou jen tak ledajaké, jsou to obrázky mluvící. Vyprávějí o nevídaných věcech, které lze zažít třeba na starém hradě nebo na horách, v ZOO, na silnici i na moři. S Mikulkovými mikropříběhy a vtipnými komentáři se zkrátka čtenář pořádně nacestuje a dostane se i tam, kde zaručeně ještě nebyl. Třeba v pralese nebo za polárním kruhem či v krajině u kovbojů.

Samotný název inscenace si však tvůrci vypůjčili z jedné z prvních Mikulkových knížek pro děti, pozoruhodné obrázkové sbírky básniček, rýmovaček a vtipných průpovídek ze šedesátých let, z nichž některé se v inscenaci rovněž objeví. Knížka se jmenuje Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků, aby neměli dlouhou chvilku a na jejím počátku stála výstavka tehdy téměř neznámého autora obrázků v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Nadšení návštěvníci psali do pamětní knihy: „Mikulka je šikulka!“ a autor se stal idolem dětských srdcí. Knížka vyšla celosvětově v Krajském nakladatelství v Brně v roce 1963. Tehdy se však našli i škarohlídové, kteří v Mikulkově neotřelém vidění světa spatřovali falešnou originalitu a v jeho jazykových experimentech, nonsensech a novotvarech neúctu k rodné řeči. Další vývoj a neutuchající ohlasy čtenářů daly za pravdu autorovi, jehož tvorba stále patří k tomu nejlepšímu, co může literatura pro děti nabídnout.

 

Všelijaká koukátka aneb Kousek světa v obrazech poprvé na jevišti

Z knižního putování Světem v obrazech ožije v naší inscenaci, jejíž celý název zní Všelijaká koukátka − pro kluky a děvčátka od tří do tři sta let, kousek světa v obrazech. Aloisi Mikulkovi na počest! − trojice světů, které připadaly divadelním tvůrcům nejdobrodružnější, nejzábavnější a nejobrazotvornější a které, věříme, se budou líbit i vám, divákům. Objevíme společně třeba život na starém hradě, přeneseme se do pralesa, zažijeme polární noc. Pro potěšení malých i velkých jsme zařadili rovněž několik hravých hříček z knižních Všelijakých koukátek.

Zveme vás zkrátka na výpravu do světa obrazů, her a fantazie, kde se dá zažít dobrodružství i spousta legrace.

Lucie Němečková

 

„Zas úplně bláznivě si vymýšlet nemůžete!“

 

Přiznává Alois Mikulka, osobitý brněnský ilustrátor, malíř a pohádkář, do jehož světa fantazie a legrace vás zve nová rodinná inscenace Všelijaká koukátka (pro kluky a děvčátka). Režisérka Zoja Mikotová se v ní nechala inspirovat oblíbenými Mikulkovými knížkami Svět v obrazech a Všelijaká koukátka, které od října ožívají na Malé scéně Mahenovy činohry s herci Michalem Bumbálkem a Davidem Kaločem.

Před českou premiérou jsem se setkala s jejím autorem nad následujícím rozhovorem. Jak jinak, než v pohádkově znějících Žabovřeskách a ve třináctém patře, které neexistuje!

 

Řečeno současnou terminologií, patří Svět v obrazech k tzv. interaktivnímu čtení. Dnes jsou takové knížky velmi oblíbené, ale ještě v devadesátých letech, tedy v době svého vzniku, působily obrázky s čísly, k nimž se řadí vtipné poetické komentáře, takřka průkopnicky. Jaká je vaše zkušenost?

Pravda je, že když byla knížka hotová, tak jsem ji nabídl jednomu velkému nakladatelství v Praze a to ji odmítlo. Proč? To mně neřekli. Prostě se jim zdálo, že je to nějak moc avantgardní. Já ale žádnou avantgardnost nevidím. Je to taková fantazie, obrázek, na který se dá chvilku dívat a mluvit o něm. Šel jsem tedy do brněnského nakladatelství, kde Svět v obrazech vydali a dostali za něj v Praze potom Zlatou stuhu za nejlepší knížku roku 1996. Pražáci nakonec litovali a dodatečně knížku vydali v jiném vydání.

 

Jak vás napadlo, že knížku tohoto ražení vytvoříte? Co bylo na začátku? Slovo nebo obraz?

To vzniká všecko zároveň. To vás napadá najednou. Něco musíte taky několikrát překreslit, než dojdete k poslednímu tvaru. Pořád se objevují nový nápady, špatné se vyhazují. A tak dál…

Do jaké míry vycházíte z postřehů každodenního života kolem sebe a do jaké míry čerpáte ze světa fantazie?

Většinou jsou to fantazie. Ale fantazii musíte udělat ještě líp než realitu, aby vypadala jako pravda. Trošku to musíte umět, to je všecko. Jakousi logiku musíte zachovat vždycky, protože knížky čtou dospělí dětem a ti se vyznají. A někdy se vyznají daleko líp děti než dospělí. Zas úplně bláznivě si vymýšlet nemůžete.

Název i názornost Světa v obrazech evokují Komenského Orbis pictus. Nechal jste se jím ovlivnit?

Jak by se taková knížka měla jinak jmenovat? Je tam od pralesa, přes pól, kovbojskou krajinku všelico, je tam tak trošku celý svět. Je to svět, který je v obrázcích. A že tam najdete i trošku poezie, tak to je jakoby navíc.

Knížku jste na obálce zarámoval divadelní oponkou…

A ke všemu je to takové trošku divadýlko.

Jaký je vůbec váš vztah k divadlu?

To víte, malíř když se přichomýtne mezi komedianty, tak je to taky taková zajímavá chvíle. Inscenací jsem nadělal plno. V Brně, v Praze, v Šumperku… Na Malé scéně jsem vystupoval v Malém princi, s Helenou Trýbovou a Pavlem Blatným. Vždycky jsem žasnul, že ta Trýbová je tak našprtaná, takový dlouhý text! Já jsem k tomu kreslil a Blatný doprovázel muzikou. Lidi si po představení obrázky vždycky rozebrali. To byly takové velké plachty. Divil jsem se, když si to někdo doma vyvěsil. Sem tam se nějaký z těch obrázků dneska objeví, abych ho podepsal.

Jak jste se dostal k tvorbě pro děti?

Když skončíte studia na akademii, tak jak chcete začít? Nemůžete začít malovat a prodávat obrazy, nikdo vás nezná. Já jsem už na akademii vydal nějaké knížky a zjistil jsem, že se tím dají vydělat nějaké peníze. Když máte peníze, tak si můžete malovat, co chcete. Jste svobodnější. Časem vás vydané knížky obeznámí mezi lidmi. Pokud to tedy s dětmi umíte.

 

Právě, pokud to s dětmi umíte. Jaké musíte mít předpoklady?

Chodíval jsem třeba po mateřských školkách a vyprávěl dětem pohádky. Tam se člověk nakonec dozví, jakou má pohádka účinnost. To bylo vždycky zajímavé. Když vykládáte a najednou vidíte, že všecky děti mají otevřené pusy údivem a některé vstávají a žasnou, a když se rozhlídnete a vidíte, že učitelky mají taky otevřené pusy z toho, co jim to vykládáte za bláznovství, tak to je hezké, no. Důležitá je legrace. Trošku poezie a legrace. Bez toho to nejde. A srozumitelnost.

Vy jste si jako kluk moc legrace neužil. Jak s odstupem času na tu dobu vzpomínáte? Do jaké míry se vaše dětství promítá do vaší tvorby?

Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádné dětství, tak si ho nesu až do dospělosti. Byla válka. Měl jsem tři mladší sestry, jedna se narodila roku 1940, přímo do války. Otec byl zavřený v Německu, s maminkou jsem se musel o všechno prakticky starat. To znamená sehnat dřevo na topení někde po stavbách, nějaké uhlí…

Chtěl byste být raději dítětem v dnešní době?

Ani moc ne. Když je vidím u těch všech přístrojů, jak do nich tečou všechny ty informace, tak já nevím. Obyčejný život je přece jenom šťavnatější a lepší.

Lucie Němečková

 

 

NAŠLA JSEM V TÉTO KNÍŽCE ZÁZRAČNÝ SVĚT

Říká Zoja Mikotová, režisérka zbrusu nové inscenace Všelijaká koukátka, pro kluky a děvčátka od tří do tři sta let, inspirované obrázky a knížkami Aloise Mikulky. Ještě předtím, než se s Davidem Kaločem a Michalem Bubmbálkem pustili na Malé scéně do zkoušení, položila jsem jí následující tři otázky:

Jak provázejí knížky a ilustrace Aloise Mikulky tvůj život? Kdy ses s jeho tvorbou setkala poprvé?

Vzpomenout si, jak to bylo přesně a co bylo třeba úplně první, je po těch letech docela těžké. Výrazná je ale vzpomínka na to, že jsem si koupila dětskou knížku, byla vydána v Brně a stála 13 korun. To se dobře pamatuje. A i když jsem byla ve věku, kdy jsem vlastně dětství opouštěla, nebo spíše podle společenských měřítek měla již opouštět, našla jsem v této knížce zázračný svět. Celá ta drobná knížečka jak svým obsahem, tak formou dávala zprávu, že člověk ani v dospělosti nemusí rezignovat na dětství, že ho může mít stále v sobě… On to není žádný „světový“ objev… a také potom jsem nacházela další a další knížky či výtvarná díla, která tuto myšlenku potvrzovala a rozvíjela… pro mne to tenkrát objev byl a knížka se jmenovala Všelijaká koukátka, byla od Aloise Mikulky.

 

Co tě na Mikulkově tvorbě nejvíc baví a proč sis k inscenování vybrala právě jeho Svět v obrazech a tři příběhy?

Teď se to slovo „baví“ nadužívá… a náš život není jen samá zábava. Alois Mikulka je velmi vtipný a „zábavný“ – ale je také soucitný, laskavý, vyznává lidské hodnoty. A je tím pádem i výchovný, i když se to třeba na první pohled nezdá. To vše na něm obdivuji… a když je možnost, ráda jeho texty inscenuji. U něho je vše propojeno s vizualitou… knížka Svět v obrazech je toho opět příkladem. Tak, jak je panem Mikulkou vymyšlena, počítá s aktivitou dětí… Od toho je jen krůček k rozehrání situací, které jeho obrázky a texty nabízejí. A proč konkrétně tři příběhy – obrázky? Asi bychom v čase představení víc nestihli. A s pohádkami to tak bývá, že magická trojka tam má svůj význam.

 

Jakým způsobem původně poeticko-humorné komentáře k obrázkům chceš převést do divadelního jazyka?

Na tuhle otázku se mi moc odpovídat nechce. Mám pocit, že bych příliš mnoho prozrazovala a pak by pro diváky zůstalo už málo překvapení. Tak jen to, že se diváci malí i velcí setkají s krásnými obrazy pana Mikulky z knihy Svět v obrazech, ale budeme se inspirovat i veršíky z knihy Všelijaká koukátka.

Lucie Němečková

P.S. Všelijaká koukátka, pro kluky a děvčátka od tří do tři sta let. Kousek světa v obrazech. Panu Mikulkovi na počest.

Hrajeme na Malé scéně od 16. října 2016!

 

Anketa:

Po premiéře Diva vyzvídala u malých diváčků, jak se jim líbila Všelijaká koukátka. A zde jsou odpovědi některých z nich:

 

Líbil se mi polární medvěd.

Anna, 6 let

 

A mně se líbil taky medvěd a ještě sněhulák.

Viktor, 3 roky

 

Moc se mi to líbilo. Bylo to pro děti. Bylo to hezký.

Eliška, 10 let

 

Nejlepší bylo, jak skládali sněhuláka.

Zorka, 5 let

 

Všechno se mi líbilo.

Elenka, 5 let a Iva 6 let

 

Všechno se mi líbilo. Hrad byl nejlepší.

Stelinka, 6 let

 

Sněhulák byl nejlepší.

Adélka, 3 roky

 

Hodně se mi to líbilo. Bylo to srandovní a zároveň zajímavý. Nejlepší bylo, když se tam objevila koule a jezdili po ní. Pak byl dobrej šerif a požár.

David, 10 let

 

Všechno bylo moc hezký. Nejhezčí bylo iglú.

Marek, 9 let

 

 

Trošku bála medvěda.

Valentýnka, 2,5 roku

 

Líbilo se mi, jak tam byla džungle a jak tam pak přišel medvěd. Sněhulák byl strašně dobrej.

Alenka, 5 let

 

Bylo to dobrý, jak hráli na basu a na různý nástroje. A ještě jak tancovali s medvědem se mi líbilo.

Matouš, 9 let

 

Nejvíc se mi líbil hrad.

Melichar, 8 let

 

Bylo to super. Kulisy byly dobrý, scénografie, obrázky i texty. A líbilo se mi, jak herci pracovali s dětmi.

Michal, 13 let