Želary (srdce mé)/ Květa Legátová, Dodo Gombár

Anotace

Želary. Zapadlá horská vesnice kdesi v Beskydech, kde se život řídí proměnami tvrdé i očistné přírody. Osudy jejích obyvatel na pozadí druhé světové války a německé okupace, kdy se nepoddajným a bohabojným lidem ztrácí pod nohama svoboda. Jinou příchuť tady má láska, jiná je lidská bolest, jiné ticho po salvě ze samopalu, jinak zní v lidské duši. Čím blíž mají tamní obyvatelé k Bohu, tím víc se obnažují temné stránky jejich povah. Želary nejsou rájem na zemi, ani světem romantických gest. Jsou svědky zemitých a znepokojujících příběhů, které se proplétají jak hadi na vyhřáté zemi. Příběhů ve svém přesahu krutě soudobých. Dramatizace Doda Gombára vychází z knihy povídek Želary a novely Jozova Hanule spisovatelky Květy Legátové, což je jeden z pseudonymů brněnské rodačky Věry Hofmanové, autorky řady rozhlasových her, několika pohádek a prozaických děl. Téměř všechny její prózy prý mají své reálné předobrazy v obyvatelích horských vesnic, kde autorka působila jako učitelka. Proslavil jí však až soubor povídek Želary, který vyšel v roce 2001, ač jej napsala už čtyřicet let předtím. V roce 2002 získala za toto dílo Státní cenu. Na základě jedné z povídek, Jozovy Hanule, natočil v roce 2003 Ondřej Trojan úspěšný film s Aňou Geislerovou v roli nedostudované lékařky, členky odboje, která je nucena skrýt se v horách, ve vesnici Želary, kde mezi ní a horalem Jozou vznikne zvláštní, silné milostné pouto. Aňa Geislerová získala za ztvárnění role Elišky Českého lva, fi lm byl mj. nominován na Oscara v sekci cizojazyčných filmů.

Premiéra: 31. března 2017 v Mahenově divadle

Osoby a obsazení

 

Prameny a média

Divadelní cestopis… Želary

 Autor textu: Martin Sládeček

Kudy do Želar?

 

Jsou místa, která na mapě nenajdete, a přesto víte, že existují. Viděli jste je na vlastní oči. A nejen to: procházeli jste jimi, potkávali tamní obyvatele, zváni i nezváni vstupovali jste do jejich domovů a stávali se tak tichými svědky cizích radostí i smutků. Znáte je důvěrně. Jejich krásu nahmatáte poslepu.

Jsou místa, která na mapě nenajdete, a přesto víte, že existují. Nechali jste tam totiž srdce. Jedním z takových míst jsou Želary. Tedy… alespoň pro mě.

Želary, Želary,
dvoře osamělý
sestry moje bílé
bílé ruce měly
ach, bílé ruce měly.

(Želary, 2001)

     Snad byly bílé, ty ruce, co vyňaly Želary z řeky času, osušily je a položily na česko-slovenskou hranici, někam do oblasti Moravských Kopanic. Pansky bílé však určitě nejsou ruce jejich obyvatel – kopaničářů, jejichž osudem je vytrvalým kopáním probouzet k životu tvrdou a neúrodnou zem. Kopaničářské ruce jsou plné mozolů a chudé tak, že mohou rozdávat jen rány a pohlazení. Prvního štědřeji.

     Jisté je, že Želary tvoří jen několik málo chalup, dřevěných a nízkých, spývajících s okolím. A že o vesnici se dá hovořit pouze v okolí kostela a školy. Stojí tu i hostinec, řeznictví a krám, malá trafika s nejrozmanitějším zbožím a naproti kovárna. Vesnicí vede cesta, skoro silnice, která jedním koncem směřuje k pile, druhým k Šádově huti.

     Právě hostinec starého Látala je středobodem Želar, kde chlapi s rachotem řeší spory, anebo jen tiše propíjejí vlastní chalupu, a kde je každou sobotu třeba opravit rozbité židle a umýt krev. Občas se tam zastaví dokonce i učitel Tkáč, zejména tehdy, když je rodičům, posílajícím děti v deseti letech do služby, potřeba připomenout, že školní docházka je povinná.

     Protože lidé jsou tu odkázáni jeden na druhého, přirozeně se tu časem vytvořilo několik svépomocných klanů. Jediná osoba, která k žádnému z nich nepatří a přece náleží ke všem, je bosorka Lucka Vojničová. V kraji, v němž se dodnes věří na kouzla a čáry, představuje obávanou sílu. S nikým se nemaže, nikoho se nebojí a pro nadávku nejde daleko: Usoplenec, smrad, cuchta, nemehlo, cápek, huncút, flákač, rajda, špindíra, ožrala, kurevník nebo nejláskyplnější „blbec“, pro každého v Želarech má jméno. Každému už někdy pomohla od bolesti nebo zachránila život, a tak má k tomu dávné, nikým nezpochybňované právo. Zvláštní pouto ji pojí s místním knězem, křehkým a hluboce věřícím člověkem, který neváhá za bouřlivých nocí šplhat do kopců, aby poskytl poslední útěchu umírajícímu. Potkávají se u lože porodního i úmrtního.

     Lucka bydlí v horní chalupě tajemně vonící bylinkami. Jejími sousedy jsou zručná vegetariánka Božena, jíž nikdo neřekne jinak než Žeňa, vlevo a o kousek níž pak zkrotlý záletník Pavel Juriga se svou druhou a věčně usměvavou ženou Juliškou (právě Lucka je kdysi dala dohromady) a ještě níž pak urostlý kovář Joza, který si do vyspravené chalupy po starém Mánkovi přivedl neznámou ženu z Brna. Jmenuje se Hanka a nikdo zatím neví, co si o ní myslet. Zahrady byste kolem těchto chalup hledali marně. V Želarech plot neznají. Lidem tam patří horizont.

     Je toho ještě hodně, co si ze svých návštěv v Želarech pamatuji. Vůbec tam teď trávím hodně času. Není to idylické místo, ani zdaleka ne, „i tady se najdou špatní lidé,“ říkává král tamních ochotníků Honza řečený Šašek, přesto tam bývám rád. Okolní příroda je krásná a podivně spravedlivá, lidé tam jsou přímí a rovní i ve zlu. Slzy přijímají jako očistný liják, který je tu a přejde. A když pak vyjde slunce, dokáží se z jeho svitu dětsky radovat. Žijí těžkým životem, který by většina z nich za nic nevyměnila. Občas se jim ani nedivím: Dokáží existovat tady a teď.

     Nemohly to být jiné ruce než právě ty shora zmíněné, které nechaly Želary zmizet z mapy dřív, než se na ní kdy mohly objevit: řeka času, z níž je vytáhly, s Druhou světovou válkou zdivočela, změnila směr a zaplavila je z té nejméně očekávané strany. Vesnicí se jako povodeň přehnaly dějiny.

     Jsou místa, která na mapě nenajdete, a přesto víte, že existují… Pod režijním vedením Doda Gombára teď na Malinovského náměstí vesnici Želary staví skoro celý náš soubor. Uprostřed rozespěchaného Brna a ve spleti tramvajových vedení usilujeme vytvořit obraz každodenního hrdinství, jímž želarský život v přítomném okamžiku je, a snad také zase jednou varovat před krátkozrace vypočítavým, nekonečně hloupým „dějinným násilím“ ve formě války, které takový život dodnes ohrožuje.

Výpravná inscenace Želary (srdce mé) na motivy povídek Květy Legátové se pro vás v žebroví Mahenova divadla poprvé rozbuší 31. března 2017.

 

 Moravské Kopanice

 V Želarech bylo zakonzervováno něco, co jinde už bylo dávno ztraceno. Zde se nosily vysoké plstěné, vyšívané holínky, ručně šité kožichy a beranice, zde pracovaly vyšívačky, košíkáři, hrnčíři, krajem se potulovali dráteníci, kůžkaři, hadráři, sklenáři.

(Jozova Hanule, 2002)

Svébytný národopisný region, rozkládající se na moravsko-slovenském pomezí v okolí Starého Hrozenkova v podhůří Bílých Karpat. Starý Hrozenkov tvoří přirozené historické i správní centrum bývalých kopaničářských osad, dnes samostatných obcí – Vyškovce, Vápenic, Žítkové a Lopeníku. Odlehlost a sociální i ekonomická izolovanost zapříčinila, že se na Kopanicích zachovaly velmi staré kulturní jevy.

Květa Legátová,

želarská kronikářka

(3. 11. 1919 – 22. 12. 2012)

Složitější kompozice byla mým záměrem. Chtěla jsem, aby jedna povídka částečně vyvracela a doplňovala druhou. Protože život v kontrastech spočívá. To, co přijímáme jako skutečnost, můžeme totiž zítra či pozítří vidět úplně jinak.

(Mladá fronta Dnes, 28. 1. 2002)

Kdo to je, tahle Květa Legátová, a kde se vzala, ptala se česká kulturní veřejnost v roce 2001. Právě tehdy totiž nakladatelství Paseka vydalo pozoruhodnou, temně baladickou sbírku povídek s názvem Želary, stojící zcela mimo hlavní proud dobové literatury. Próza neznámé autorky vyvolala nesmírný ohlas, mnozí recenzenti mluvili o neobvykle vyzrálé prvotině. Netušili ještě, že Květa Legátová je pseudonym dvaaosmdesátileté Věry Hofmanové, rázné ženy nenápadně žijící v brněnské čtvrti Černá pole, zkušené autorky, která už v šedesátých letech, tenkrát jako Věra Podhorná, patřila k takzvané „brněnské škole rozhlasové hry“ (vedle Ludvíka Kundery, Milana Uhdeho nebo Antonína Přidala).

     Rodačka z Podolí u Brna a bývalá učitelka, postrkovaná minulým režimem po zapadlých venkovských štacích, v Želarech zůročila své celoživotní zkušenosti s rázovitým krajem moravsko-slovenského pohraničí a jeho „postavami“ a ovlivnila, jak se zdá, i řadu českých divadelních tvůrců. Třeba režisér a básník Jan Antonín Pitínský se mi během zkoušení inscenace Otvírání studánek Alfréda Radoka pochlubil, že ho učila, a líčil mi ji jako „vědkyni s vynikajícím analytickým mozkem“, Umělecký šéf činohry NdB Martin Františák se zase na explikační poradě k Želarům svěřil, že ji pod dojmem z jejího díla spontánně navštívil. Nenápadnou legendu, která kariéru považovala „za bezcennou věc“. Na otázku v knižně vydaném rozhovoru s Dorou Kaprálovou, zda jí není líto, že „sláva“ přišla tak pozdě, autorka odpověděla:

Ani trochu. Nemuselo to přijít vůbec, všechno mohlo skončit navždy v šuplíku. Dnes to ode mě možná vypadá jako z nouze ctnost, ale opravdu jsem nikdy neprahla po tom dělat kariéru.

Chtěla jsem psát a psala jsem.

Nikdo mi v tom nebránil a nikdy jsem se ničemu nemusela přizpůsobovat.

Nejsem ochotná dělat kompromisy a největší kariéra by mi za to nestála.

(Návraty do Želar, 2005)

 

     Sláva se jí skutečně vyhýbala téměř celý život. Anebo se ona úspěšně vyhýbala slávě? Věra Hofmanová absolvovala dívčí reálné gymnázium v Brně (1938), v průběhu let tamtéž vystudovala češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (1946) a matematiku a fyziku na Vyšší pedagogické škole (1958). Během války, kdy byly vysoké školy zavřené, pracovala jako písařka na finančním úřadě ve Valašském Meziříčí, později učila němčinu na brněnské konzervatoři a nakonec byla totálně nasazena do jedné z brněnských zbrojních továren. Již během studia na FF učila nejprve na gymnáziu v Uherském Brodě, později byla jako „politicky nespolehlivá“ překládána po venkovských školách. Od roku 1956 učila na Střední odborné škole knihovnické v Brně. V roce 1975 odešla do důchodu a věnovala se už „pouze“ psaní a ochraně zvířat, k nimž měla vždy velmi blízký vztah.

     Želary nepřestala psát vlastně nikdy. Od roku 1957, kdy se v almanachu Dokořán vydaném Krajským nakladatelstvím Brno, objevila krátká povídka O těžké krvi Zdeňka Tkáče, dokonce s podtitulem první kapitola románu Želary, až po jejich vydání na počátku nového tisíciletí se do této vesnice opakovaně vracela.

     Jejím posledním návratem do Želar byla povídka Jozova Hanule, publikovaná v roce 2002. Zatímco soubor Želary zobrazoval meziválečné dění v titulní vesnici takříkajíc „zevnitř“, výše zmíněná próza ji zachytila v období Druhé světové války očima cizince z města – brněnské lékařky Elišky skrývající se před Gestapem. Touto povídkou Legátová osud  Želar krutě pointovala. 

      Později na Oscara nominovaný film, který podle ní režisér Ondřej Trojan v roce 2003 natočil, si do názvu vetkl jméno vesnice a postaral se tím o drobné zmatení diváků neznalých autorčina díla. Čtenáři však měli jasno.

     Věra Hofmanová zemřela těsně před Vánoci roku 2012 stejně tiše, jako žila. Úplně ale neodešla. I nadále ji můžete potkat v Želarech. Ač není jednou z postav, je přítomna v každém jejich gestu, chodí mezi chalupami, nahlíží do světnic a obchází pole. Stejně jako bosorka Lucka Vojničová, „zná všechny žaly, které tu tlukou o skály, které se zmítají jako vítr a zebou jako voda dravé řeky“.  

Publikace

 Postavičky (1957, jako Věra Podhorná)

Korda Dabrová (1961, jako Věra Podhorná)

Želary (2001)

Jozova Hanule (2002)

Pro každého nebe (rozhlasové hry, 2003)

Posedlá a jiné hry (rozhlasové hry, 2004)

Návraty do Želar (rozhovor, vedla D. Kaprálová, 2005)

Nic není tak prosté (2006)

Mušle a jiné odposlechy (2007)

Mimo tento čas (rozhlasové hry, 2008)

Tři otázky pro Doda Gombára

průvodce divadelními Želary

Režiséra a dramatika Doda Gombára (3. 6. 1973), současného šéfa Švandova divadla na Smíchově, není třeba brněnskému publiku představovat. Jeho poslední prací u nás byla redutní inscenace thrilleru Iry Levina Veroničin pokoj v minulé sezoně. A kdo na Zelňák nedošel, mohl vidět třeba jeho Žítkovské bohyně z Městského divadla Zlín, které opakovaně hostovaly v Mahenově divadle. Jsou (shodou okolností?) rovněž situovány do oblasti Moravských Kopanic.

Kdy jste se s dílem Květy Legátové setkal poprvé?

Myslím, že poprvé to bylo zrovna na začátku mého brněnského života, kdy vyšla knížka povídek Želary. Snažím se, alespoň v rámci možností, zachytit současnou českou nebo slovenskou literaturu. Takto jsem narazil na víc autorů, ke kterým jsem se pak vracel.

V čem se inscenace Želary (srdce mé) bude lišit od známého filmu Ondřeje Trojana?

No, tady je s podivem, že jsem ten film nikdy neviděl celý. Jeho éra v kině mě minula a v televizi jsem na něj neměl štěstí. Ale myslím a doufám, že to může být ve skutečnosti i drobnou výhodou. Snažil jsem se vycházet opravdu z literatury, která má na mě až uhrančivý účinek, hlavně těch osm povídek v Želarech, na které Jozova Hanule s lehkostí a zároveň naléhavou intenzitou navazuje.

Proč právě podtitul „srdce mé“?

Protože ono to o srdci a srdcích je. Jsem součástí doby, která jako by mazala nebo rafinovaně skrývala citlivost. I když já osobně si myslím, že je jen potřeba ji neustále a vytrvale objevovat. Tak jak ji objevují postavy v naší adaptaci. Titul „srdce mé“ má ještě i lehce napovědět, že se nesnažíme o kopii už hotového filmového díla, ale že hledáme nové souvislosti, rozvíjíme svébytné motivy.  

A pět pro Magdalénu Tkačíkovou,

nově příchozí do Želar

Herečka Magdaléna Tkačíková (3. 4. 1988) je členkou souboru činohry NdB od roku 2010. V této sezoně ji budete moci vidět např. v inscenaci Kmeny režiséra Braňa Holička, anebo třeba právě v Želarech jako Elišku – chytrou, ironickou a někdy snad trochu chladnou lékařku z Brna, která své srdce najde na tom nejméně očekávatelném místě.

Znala jsi povídky Květy Legátové ještě před začátkem zkoušení?

V červenci mi Dodo Gombár volal a nenápadně mě upozornil, že bych si je měla přečíst. Naznačil, že budu mít v Želarech docela důležitou roli. Vůbec by mě ale nenapadlo, že právě tuhle. Když jsem si pak na divadelní nástěnce přečetla obsazení, zalapala jsem po dechu.

Jak se ti literární Želary líbily?

Moc. Trvalo mi asi padesát stránek, než jsem si zvykla na ten zvláštní způsob vyprávění, pak jsem jim ale úplně propadla a přečetla je jedním dechem. Je úžasné, jak povídku za povídkou získáváte další střípek z mozaiky téhle vesnice a poznáváte jednotlivé postavy a situace z nových a jiných úhlů pohledu…

Zmínila jsi, že jsi netušila, jakou roli budeš hrát… Která postava tě na první přečtení zaujala?

Jednoznačně Zuzanka Gorčíková. S ní a s jejím příběhem o „muži z mlhy“ jsem se ztotožnila téměř okamžitě. Tu u nás hraje Klárka Apolenářová. Moc se mi líbila i postava Ženi. A co teprve Vratislav Lipka! Ten má úžasný vnitřní svět.

Naše inscenace má v závorce podtitul „srdce mé“. Jak ho vnímáš ve vztahu k sobě?

Srdce mé… to jsou moje vzpomínky na místa, kde jsem vyrůstala. Jsem z Jablonného nad Orlicí, asi třítisícového města na úpatí Orlických hor, a tamní krajinu si tak nějak nesu v sobě. Moravské Kopanice znám jen málo, doufám ale, že ze svého vztahu k přírodě, a zvláště k horám, budu moci na jevišti čerpat.

Takže jsi s nadsázkou taky tak trochu „kopaničářka“?

Vidíš… tak právě takhle jsem se nechtěla tvářit. Nejsem žádná kopaničářka, ani žítkovská bosorka. Možná… Možná už jsem přece jen spíš Brňačka. Jako Eliška.