Historické postavy by se měli poučit z toho, co se děje dnes

Co od vaší nové hry můžou diváci očekávat? O čem pojednává? Co bylo její inspiraci?

Pod okny TGM je hra historizující. Odehrává se v pondělí 13. listopadu 1899 pod okny Masarykova bytu, v den, kdy mu studenti vyrazili spílat za jeho podporu Hilsnera, za jeho protičeské, filosemitské postoje. Nesnažím se tu situaci nijak rekonstruovat, naopak, používám jazyk současný, do značné míry cituji současné zdroje, ať už jde o debaty na internetu nebo třeba poslední projev Viktora Orbána.

Proč zrovna toto téma?

To bylo dáno do značné míry zadáním ze strany NdB. Máme-li mluvit o stoletém výročí Československého státu, pak je Masaryk přirozenou volbou, a pokud chceme mluvit o Masarykovi, pak je jeho role v Hilsneriádě zcela zásadní, což potvrzují i jeho vlastní slova otisknutá 4. března 1914 v deníku Čas: Na boje pro své vystoupení v procesu proti Hilsnerovi vzpomínám nerad, s vnitřním odporem, protože byly hrubé, přímo barbarské. Tenkrát nejen studentstvo, nýbrž i universita se podrobila nekulturnímu tlaku antisemitské ulice... Vidím ty ustrašené tváře různých svých známých; vzpomínám, jak se mně vyhýbali, jak mě antisemitský klerikalism‚objasňoval. Vzpomínky dnes tížící, duši unavující. Prodělal jsem boje různé, ale boj proti antisemitismu stál mě nejvíce námahy a času, nejvíce nejen klidného, rozumného napětí, nýbrž i citového vzrušení...

Paralela s dnešní situací je tedy nasnadě. Máme očekávat výbušný text, který si tak zvaně nebere servítky?

Není a nikdy nebylo mým cílem provokovat nebo psát tzv. výbušný text. Zajímá mne změna kontextu – v případě této mé poslední hry pro NdB je to přenesení děl básníků sociálních sítí roku 2017, těch, kteří dnes diskutují na Facebooku, Aeronetu atd. do divadelního prostředí listopadu 1899. V podstatě se jedná o autentické výroky, které já jen převádím do daktylů a trochejů, aby to celé mělo nějakou úroveň, že. A znovu opakuji, nejde o žádnou aktualizaci, nemyslím, že dnešní situace je podobná té z roku 1899, tvrdím přesný opak, a sice, že tehdejší situace je podobná té dnešní. Nejde o to, že bychom se dnes měli poučit z toho, co se stalo tenkrát, naopak, myslím, že historické postavy by se měli poučit z toho, co se děje dnes.

Psal jste hru přímo pro NdB. Nakolik byl pro vás omezující či naopak osvobozující rámec, v němž by hra měla fungovat jako součást projektu, na kterém se podílí několik režisérů a autorů? Myslel jste při tom na konkrétní herce?

Celkový rámec je samozřejmě nesmírně zajímavý a inspirativní, jak už z pohledu tematického, tak ve smyslu čisté radosti, že má hra bude uvedena v kontextu prací Pitínského, Nebeského, Františáka a dalších. Pro konkrétní herce jsem ji nepsal, psal jsem ji pro Friče.

S režisérem Janem Fričem jste se potkal už při práci v ND v Praze nad inscenací Dotkni se vesmíru a pokračuj. Co vás na jeho přístupu baví a zajímá? Nemáte vy jakožto dramatik a zároveň režisér vyhraněný pohled na inscenování svých textů? Nebo dáváte režisérovi plnou důvěru a volnou ruku?

Nevím, čí je to moudro, ani si nepamatuju, kdy a kde jsem to přečetl, nicméně se ve své práci snažím řídit motem: Člověk by měl brát vážně svou práci a neměl by brát vážně sebe. Nemyslím, že by se mi to zrovna dařilo, ale jestli znám někoho, komu se to daří, pak je to Jan Frič. Frič žije divadlem 24 hodin denně, rozesílá vzkazy hercům ve tři ráno, na zkoušky chodí neskutečně připraven… a přitom o sobě mluví jako o absolventu tiskařské průmyslovky, který se k divadlu dostal skoro omylem. To je postoj krásný a radostný, to je ten důvod, proč budu vždycky velmi potěšen, když mne Jan Frič požádá o spolupráci. Důvěřuji mu zcela a samozřejmě mu dávám volnou ruku – nedovedu si ani představit, jak bych mohl nějakého režiséra omezovat… Jak bych to asi dělal? Snad že bych mu kupoval pivo a on by si za to ode mne nechal žvanit do své práce?

Jste profesí vědec, matematik. 6 let jste přednášel na univerzitě ve Freiburgu, poté jste 9 let pracoval v Ústavu Maxe Plancka v Jeně, nyní jste zaměstnancem Karlovy univerzity. Zároveň jste založil slavný divadelní soubor Nejhodnější medvídci, na svém kontě máte asi dvacet her, dvě z nich byly zfilmovány, jedna se hraje v ND v Praze, druhá v ND v Brně... Co mají společného, divadlo a matematika?

V divadle, ve fyzice i v aplikované matematice jde pořád o to samé – o vytvoření modelu světa a o jeho analýzu. Cíl je pořád stejný, prostě najít smysluplnou, a pokud možno krásnou metaforu.