Cesta Věry Čáslavské je pro mne cestou bojovníka

Dalo by se říct, že divadelní texty vycházející ze životaběhu výjimečných osobností jsou vaší specialitou. Ve svých předchozích hrách jste se věnovala např. osudům fotografa Tichého, bratrům Medvědům, strýčkovi Jedličkovi, Štěpánce Haničincové a Dádě Patrasové i Krejcarové s Jesenskou... Čím vás zaujalo téma Čáslavská?

Všechny osobnosti, o kterých jsem kdy psala, se na určitou dobu staly mými bezprostředními životními průvodci. Musela jsem si k nim vytvořit vlastně až citový vztah. A tak jako na člověku, který je vám blízký, racionálně musíte vidět i jeho chyby, slabosti a prohry, stejně srdcem cítíte touhu pochopit, někdy i obhájit a přes všechny překážky nepřestat milovat. Nemohla bych psát o postavách, které se mi protiví, kterým bych se chtěla posmívat nebo bych si jich nedokázala vážit. S takovými lidmi nechci trávit čas. Všechny postavy v mých hrách pro mne byly důležité tématem, které mne fascinuje celý život. Kde se v lidské bytosti bere víra, nezlomná víra v ideál, za který jsem schopni obětovat vše, který je dražší než výhody, úspěch, sláva a často i život. Téma solitéra, schopného stát pevně za svým názorem jen z jediného důvodu, že je to čestné, spravedlivé a pravdivé. Dojímá mě lidské tápání v otázkách jak odlišit dobré od zlého, a vzrušují mě lidé, kteří byli schopni nést na této hledačské výpravě světlo a jít statečně v čele. A ještě jedno je pro mne důležité, připomínat, neustále připomínat takové osobnosti právě našeho národa. Máme být na co a na koho hrdí, máme se ke komu vztahovat, máme osobnosti obdivuhodné velikosti, nemusíme stále plakat nad údělem malého a pokořovaného. Stačí nezapomínat na ty, kdo nám ukazují velké ideály, velká gesta a především velké činy. Budeme-li si takové momenty připomínat, snad se pak může omezit naše národní touha, šklebit se nad hodnotami, jen proto, že je složité jim dostačovat a nenecháme pak nesporné génie naší země vláčet bahnem, jak se to v jednom případě za všechny stalo v nedávné době Ferdinandu Peroutkovi.

Jedná se o hru životopisnou? Dokumentární?

Životopisy ráda přenechávám historikům a dokumentaristům. Tedy těm povolanějším, vzdělanějším a ráda bych kdyby objektivnějším. Pokud píšu hru o skutečně žijící postavě, používám její život jako obecnější metaforu tématu, kterému se chci věnovat. A tak jako během psaní toužím přiblížit a obhájit její postoje, toužím stejně tak přiblížit a obhájit svůj pohled na věc. Nechci a nemohu být nestranná, ukazuji jen svůj úhel. A pokaždé se těším na každou konfrontaci s odlišným názorem, pokud se podaří vyvolat v divácích reakci v podobě smysluplného dialogu o věci, jsem šťastná. Chci téma otevřít, říct co si o něm myslím já a jen pobídnout ostatní, jestli by nestálo za to, se na chvíli zamyslet.

Z jakých materiálů jste při psaní čerpala?

Přečetla jsem spoustu knih o Věře Čáslavské i lidech z jejího okolí, a to včetně těch, které k ní nepřistupují lichotivě. Viděla jsem samozřejmě množství záznamů a dobových dokumentů a cenným pro mne byl také dokument Věra 68 režisérky Olgy Sommerové, které jsem vděčná i za osobní konzultaci.

Osud Věry Čáslavské je zároveň příběhem naší země. Jakým způsobem se do hry promítá konkrétní doba a její oficiální postavy?

Právě ve vyhrocených dobách se ukazují skutečné charaktery a proto je i doba, v níž Věra Čáslavská žila, určujícím faktorem. Její postoje v době Pražského jara, její tichý protest, její celoživotní odpor k nespravedlnosti, její soucit s utiskovanými a opovrhovanými, ten její nesmiřitelný cit pro fair play, jsou pro mne nezpochybnitelnou kvalitou. Kvalitou, jež se osvědčuje právě v dobách, kdy se mnohým lámou páteře, ohýbají se až k zemi a podepisují smlouvy s ďáblem. Jako by nebyli dost poučeni, že takový úpis se vždy vykupuje krví. Opačný postoj sice přináší bolest, pot i slzy, ale uchová vám cenný dar – sebeúctu. Schopnost vyjít se sebou samotným, a to především ve chvílích, kdy zůstáváte opravdu sám.

Ve vaší hře se Věra vydává cestou samurajů. Proč?

Věra Čáslavská je jedinou ženou, která obdržela od Japonců samurajský meč. Za svou sílu překonávat překážky i unést prohru a nenechat se tím zlomit. Její láska k Japonsku a také

obdiv Japonců k ní je jaksi přirozený a vychází z hlubokého oboustranného porozumění. Nikoli ve slovech, ale v činech, v celé životní cestě. Cesta Věry Čáslavské je pro mne cestou bojovníka. A jak se píše v kodexu Bušidó: Pro bojovníka neexistují žádné šedé stíny v otázce poctivosti a spravedlnosti. Existuje jen správné a nesprávné chování. Pokud to někdo nedokáže pochopit sám, pak to nepochopí.

Lucie Němečková