Od české kuchyně až k vycházejícímu slunci

Jste žena mnoha řemesel. Studovala jste humanitní vědy i DAMU, kromě režie taky píšete pohádky pro děti i televizní seriály, jste také herečka. Kde se ve vás bere tolik talentů a jak se vám daří  v životě a při tvorbě balancovat mezi extrovertnější režií a introvertnějším psaním?

Myslím, že režie je taková spojnice různých talentů nejen u mě, ale u mnoha režisérů, které jsem poznala. Režiséři umí často psát, mají něco navzděláno, načteno, umí hrát nebo na něco hrát... A balancuju, kudy chodím. Líbí se mi různorodost a změny.

Ještě donedávna bylo režisérské povolání vnímáno jako vyloženě mužská záležitost. Za posledních padesát let se tahle tendence značně proměnila. Přesto jistou silovost této profesi dodnes nelze upřít. Jaká je vaše zkušenost? Režijní vidění? Rukopis?

Nejvíc vnímám své ženství v pozici režisérky právě u podobných otázek. Že je to stále nějaká exotika. Ano, silovost je v té práci obsažena. A zároveň citlivost. Tu rovněž nelze této profesi upřít. Můj styl práce je založený na spolupráci s herci, ti jsou pro mě zásadní, víc než všechny ostatní složky díla. Popsat svůj rukopis... to je těžké. Domnívám se, že je stejně jako mé vidění něčím dětský.

Čím vám osobně zaimponovala hra o Věře Čáslavské? Co byl nejsilnější impuls k jejímu inscenování?

Je to prostě geniální dramaturgický nápad! Hned mě to nadchlo. Jednak tím, že to je nové – bude to světová premiéra, je to čerstvé a proto zábavné a živé. Dále v tom vidím příležitost vypovídat o hodnotách, které mě dojímají, které mě naplňují. Je to v tom nejlepším slova smyslu společenské téma.

Jakou inscenaci lze očekávat?

S autorkou textu jsme se shodly na opoře v cestě samurajského bojovníka. Tedy že ten složitý příběh konkrétní gymnastky potřebujeme položit do obecnější roviny – do příběhu o těžkých stupních k hrdinství, včetně pochyb o hrdinství samotném. Inscenace je výtvarně jednoduchá, pracujeme s pohybovovou složkou, která snoubí akrobacii, tanec a japonské bojové umění. Na hudbě pracujeme s Davidem Smečkou, takže lze tušit hodně emocí… Moc si přeju, aby byla inscenace schopná zasáhnout diváky důvěrně známou realističností a zároveň je dovést i k nadreálnému, až transcendentnímu odpoutání. Takto je nachystán text i scéna. Od české kuchyně až k vycházejícímu slunci.

Čím podle vás může divadelní příběh Věry Čáslavské oslovit diváky? Mladou generaci i pamětníky?

Věra Čáslavská je kontroverzní postava, jejíž příběh stojí za to si připomínat. Prožívat s ní dějinné obraty, které v nás, lidech z této země, silně rezonují, díky nim si můžeme znovu uvědomovat, jakými občany chceme být. A nejen dějinné obraty, ale i osobní. Jednou stojíte na výsluní se zlatem na krku, pak zas ležíte zahrabán v nejtemnějším koutě. Dokážeme někdě nad tím nalézt smíření? A v neposlední řadě myslím, že to bude i zábavná inscenace. Věra Čáslavská ráda žertovala, a pokud něco Čechy skutečně charakterizuje, tak je to jejich humor. Každé těžké téma si zaslouží nějaké to „shozeníčko“.

Lucie Němečková