Svou Noc bláznů zažívám téměř při každé premiéře.

Svou Noc bláznů zažívám téměř při každé premiéře.

Říká Šimon Dominik, v jehož režii bude mít 15. února premiéru hra úspěšného australského autora Louise Nowry Noc bláznů, která nás zavede do zákulisí vzniku inscenace Mozartovy opery Cosi fan tutte v prostředí blázince. V roli režiséra uvidíte Romana Blumaiera, v postavách herců-pacientů např. Tomáše Šulaje, Izabelu Bencovou-Smečkovou, Martina Siničáka, Terezu Groszmanovou, Martina Slámu, Annette Nesvadbovou.

Říká se, že dělat komedii není žádná sranda. Co je podle vás na tom pravdy v případě Noci bláznů? Co je na té komedii nejtěžší?

Zkoušení komedie je dril, dlouhé pilování akcí, které ve výsledku trvají deset vteřin, protože tento žánr potřebuje maximální přesnost, především v načasování: replik, gest, pohledů. Což je všechno, jen ne zábava. A druhá věc je ta, že komedie ožije až s publikem, teprve v kontaktu s diváky se zjistí, jestli je vůbec vtipná. Nakonec je to všechno v podstatě dost depresivní, po šesti sedmi týdnech zkoušení už není zábavný ani ten nejlepší vtip a režisér se začíná užírat pochybnostmi, jestli náhodou místo lehkonohé legrace nespáchal tíživé sociální drama. A nezjistí to zkrátka dřív než na premiéře.

Všechny možné zákruty Noci bláznů se nám samozřejmě vyjeví teprve při zkoušení, ale už teď můžu říct, že asi nejvíc během příprav přemýšlím o míře stylizace postav pacientů z psychiatrické léčebny. O tom, jaká je ideální rovnováha mezi tím, aby byli hrdinové se všemi svými obsesemi a tiky zábavní, ale přitom se nestali karikaturami. Zkrátka aby nepřestali být živými bytostmi, s nimiž se diváci můžou identifikovat, držet jim palce a radovat se z jejich úspěchu.

Čím vám hra zaimponovala? A o čem byste chtěl, aby vaše inscenace vypovídala?

Kromě svého vtipu a šarmu hlavně svým ústředním motivem, jímž je snaha překonat sám sebe. Hybatelem děje je poněkud megalomanský Roy, jenž se rozhodne nazkoušet operu s pacienty, kteří nejsou schopni nasadit tón. Ale nakonec to po všech možných peripetiích dokážou. Po svém, ale dokážou. Což je v tomto konkrétním příběhu samozřejmě divadelní nadsázka, ale samotná podstata tohoto motivu se může dotknout úplně každého. Je to přece souboj s vlastními stíny, s vlastními limity. Snaha posunout se výš tím, že si nedám jednoduchý cíl. Možná se cestou vysekám, ale taky v sobě můžu najít cosi netušeného, co na prošlapané stezce nemám šanci zahlédnout. Já si třeba tuhle otázku kladu pokaždé, když se rozhoduji, jaký další titul režírovat. Jít prověřenou cestou a využít to, co prokazatelně funguje, nebo jít do rizika neozkoušených postupů a témat? A před podobnými otázkami přece stojí občas každý, lhostejno v jakém oboru nebo prostředí se pohybuje.

Jste také autorem překladu, jaký je jazyk hry a proč jste zvolil překlad úryvků z Cosi fan tutte od Jarka Nohavici?

Noc bláznů cituje z libreta Cosi fan tutte několik poměrně obsáhlých pasáží. Vzít některý ze starých překladů by nebylo moudré, jejich archaický a místy i archaizující jazyk by dané scény spolehlivě umrtvil. Nohavicův překlad naproti tomu hovoří jazykem současným, živým a zpěvným. A jeho interpretace, vedoucí k akcentování komických prvků a prostotě vyjadřovacích prostředků, se ideálně propojuje jak s náladou hry a její výchozí situací (amatéři s přiznaným naivismem zkoušejí Mozartovu operu), tak se zásadním dějovým faktem – překlad z italštiny pořizuje na koleni sám režisér inscenace.

Na překladu hry samotné bylo asi nejtěžší uchopit a dodržet stylistické roviny jednotlivých postav. Jinak mluví „normální“ lidé a jinak „blázni“. A i v rámci těchto skupin používá jiné vyjadřovací prostředky nesmělý adept režie a jiné jeho zkušenější a suverénnější kolega. Na druhé straně barikády se zase třeba liší slovník mladé narkomanky oproti slovníku oprsklého pyromana.

Původní text doznal některých změn. Prozradíte jakých a proč bylo nutné upravovat?

Louis Nowra napsal svou hru zkraje devadesátých let jako retro, zasazené do počátku let sedmdesátých, do období, kdy v Austrálii kulminovaly demonstrace proti válce ve Vietnamu. A mimochodem zároveň do období svého mládí, kdy on sám režíroval v jedné melbournské léčebně jistou hudební komedii – a do postavy hlavního hrdiny Lewise zahrnul hodně ze svých zážitků. Už jen ta jména: Louis a Lewis… My jsme tuhle retro rovinu opustili. Válka ve Vietnamu a protesty kolem ní jsou témata, která jsou nám vzdálená časově i geograficky, naše společnost s nimi nemá žádnou zkušenost a celá tato rovina se stává jakousi zaprášenou rekvizitou, exotickým ornamentem, který by divákům celý příběh vzdaloval, udělal by z něj vybledlý obrázek z jiné galaxie. Proto jsme text zbavili konkrétních dobových narážek a konotací a zasadili ho do současnosti. A z podobných důvodů jsme omezili i odkazy na australskou realitu. Tím se celý příběh stává živějším, aktuálnějším a pro diváky bližším.

Zažil jste i vy ve svém životě nějakou podobnou Noc bláznů?

Najdou se tací, kteří celý divadelní svět přirovnávají k blázinci. Přiznávám, že i já mám chvilky, kdy s touto teorií souhlasím… Ale vážně. Svou Noc bláznů zažívám téměř při každé premiéře. Když režisér vstupuje do závěrečné fáze zkoušení a má za úkol pospojovat dosud samostatné elementy – hereckou akci, hudbu, kostýmy, scénu atd. – do jednoho celku, nemívá daleko k zoufalství, protože všechny tyhle prvky, samy o sobě dobře připravené, se odmítají spojit s ostatními, brání se, kopou a někdy i koušou. Ale pak, když už člověk skoro ztrácí naději, do sebe všechno najednou harmonicky zapadne a režisér zažije na premiéře katarzi… Jak se to stane? „Je to záhada,“ glosuje tuhle tradiční situaci jedna z hlavních postav filmu (a hry) Zamilovaný Shakespeare, a má fakt pravdu.

Lucie Němečková

(Tento rozhovor vyšel v časopise Diva, leden/únor 2019)